Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Šance pro Malé(ho) prince

Pohádka o obrazu vnitřího dítěte, které hledá sebe i spřízněnou duši.

Aleš Borecký

Aleš Borecký

25. 5. 2015

Byl to den jako každý jiný… Malý princ posadil beránka vedle sebe a schoval náhubek do bedýnky. „Můj beránek je moc hodný a věřím, že nebude jíst růži… Oba mám rád stejně, i když každého jinak. Když uvidí, že mu věřím, bude se určitě taky snažit, aby mě nezklamal. Náhubek je nutný jen tam, kde nestačí láska,“ utíkaly myšlenky hlavou Malého prince, než se rozhlédl kolem sebe a viděl, že je čas posunout židličku, aby nepropásl další západ slunce (člověk má tak rád západy slunce, když je mu smutno).

Malý princ se usmál na slunce, které ho hřálo svými slábnoucími paprsky, něžným a plachým úsměvem a vrátil se zpátky ke svým vzpomínkám.

Byl to právě týden, co se vrátil z planety Země domů. Nebyl to snadný návrat. Aby našel svou malou planetu, musel se rozpomenout na vše, čím mu byla drahá. Už to tak ve vesmíru chodí, že cestovatelé nacházejí směr víc podle svého srdce než podle mapy. Malý princ navíc mapu nikdy neměl. Věřil, že pokud na něj někdo čeká, ucítí sílu přitažlivosti a tak najde cestu, která ho přivede domů.

Dřív bylo lehčí poznat, kde je doma, teď najednou nevěděl, zda nenechal kus domova na Zemi. Od té doby, co poznal svou lišku a nechal ji k sobě přicházet blíž a blíž, věděl, že domov je tam, kde má někoho blízkého, ale také poznal, že za blízkostí čeká smutek. Pořád před sebou viděl, jak moc liška plakala, když odcházel, a jak plakal on sám, když byl bez ní a myslel na ni. Možná nemohl plakat s ní, aby to lišce nedělal ještě těžší. Nevěděl, jestli má být smutný, že mu liška schází, nebo se radovat, že zažil tak hezké chvíle, když se přibližovala, až se stala součástí jeho světa. Věděl, že teď sedí na druhém konci vesmíru, a přesto cítil, že je mu blízko. Cítil se také blízko letci, co opravoval letadlo (i když byl někdy jako dospělí a nechápal skutečně vážné věci).

„Snad si můj letec nemyslí, že jsem zmizel... Já jsem se přece vrátil,“ přemýšlel Malý princ. „Je tak těžké vidět věci takové, jaké jsou, když máme představu, jaké by měly být. Ale některá pouta nestojí na vzdálenosti v čase nebo v prostoru a nepotřebují, abychom je vysvětlovali,“ pomyslel si Malý princ a posunul židličku o kus dál, aby mu neutekl další západ slunce... Proč jsem tedy pak smutný, když se dívám na slunce, které svítí i na mou lišku? Možná, že to nejlepší, co mi liška dala, bylo, že jsem se naučil otevřít se.“

Zafoukal vítr a přivál mu tři trny, kterými se dřív pyšnila růže. Letěly, jako by nikdy neměly v plánu nic jiného.

„Zvláštní,“ řekl Malý princ polohlasně, „když trny patřily k růži, naháněly strach, ale teď si volně letí. Možná mi měly tehdy ukázat, že není možné dotknout se krásy a nepoznat při tom bolest... Mám najednou příliš mnoho otázek a není, koho bych se ptal...“

Objevit své jméno

Samým přemýšlením Malý princ málem zapomněl, že je čas jít zalívat. Pokaždé, když se na růži teď díval, byl rád, že poslechl hlas uvnitř sebe a vrátil se zpět domů. V tom pohledu bylo něco magického a Malý princ měl radost, když se takhle koukali a mluvili spolu jen beze slov, protože oba věděli, že řeč je pramenem nedorozumění. Růže už nebyla tak upravená a ztratila tři ze svých čtyř trnů. Malý princ si první den po návratu pomyslel, že je jistě růže nešťastná, když už nevypadá, jak chtěla, a pochyboval, zda udělal správně, když od ní odjel.

  • „Víš, až když jsi odjel, jsem poznala, co pro mě znamenáš,“ mluvila růže docela potichu řečí, kterou mluví květiny, které přestaly sledovat, jak se na ně druzí dívají, a začaly toužit po tom, aby druhým voněly a přinášely radost.
  • „Co se stalo s tvými trny, vždyť se teď nemůžeš bránit?“
  • „Proč bych se měla bránit, jsem ráda, že jsem přišla o něco, co už nepotřebuju. Myslím, že jsem se bránila, aby ke mně někdo mohl přijít blíž... Larvy snědly nejen mé trny, ale i trochu z mých lístků... Teď mi tu ale poletují motýli a to je mnohem hezčí. Asi jsem musela přijít o to, co pro mě bylo cenné, abych se naučila mít ráda. Ale nemyslíš, že má vůně zůstala?“
  • „Voníš hezky,“ řekl Malý princ a byl zmatený z hovorů o trnech. „Jak to, že jsi taková jinačí?“
  • „Já jsem se nezměnila, jen jsem se stala tím, čím jsem měla být, můj princi… Je to docela prosté“ usmála se něžně růže.
  • „Jsi krásná.“
  • „Mám tě ráda... a nejen proto, že ses vrátil... Myslím, že stejně poletíš zas na jiné planety, protože to je tvoje cesta, jak se učíš. Moje cesta je zůstávat a zapouštět kořeny hlouběji. Malí princové potřebují létat.“
  • „Řekla jsi Malí princové? To myslíš mě?“
  • „Samozřejmě, ty neznáš své jméno?“
  • „Já nevím, jen tak žiju a to mi stačí... Nepotřebuju jméno... Mám svou lišku, tebe, letce... O jménu jsem nepřemýšlel.“
  • „Jméno je moc důležité... To dostáváš od toho, kdo tě má rád… Jméno ti říká, kdo jsi... Alespoň pro toho, kdo ti ho dává.“
  • „A nestačí jen mít rád a nedávat jména?“
  • „Stačí, ale dokud neznáš jméno, je to jako když kreslíš obraz a stále hledáš tu správnou barvu, tu, co má být ve středu obrazu.“
  • „A co když zatím hledám, jak si pro mě důležitá, a nechci ti říkat jménem, které ti dal někdo jiný?“
  • „Něco na tom bude… já vím, že jsi Malý princ, ale třeba ti dám časem i další jméno, protože jedno jméno nestačí na to, aby nás vystihlo.“
  • „Proč jsi mi o jménu neřekla dřív?“
  • „Byla jsem hloupá, chtěla jsem stále vědět, jak mě ostatní nazývají a jaká mně dávají jména a zapomněla jsem hledat své vlastní jméno.“
  • „Ale povídala jsi, že jméno musíš dostat od toho, kdo tě má rád… Jak si ho tedy chceš najít sama?“
  • „Nevím, ale nějak mi přijde, že potom, co dostaneš jméno od druhých, musíš ho zas za chvíli vrátit a hledat i svá jiná jména, protože jinak budeš konat jen to, co od tebe čekají ti, kdo ti dávají jména.“
  • „Já je ale nechci zklamat.“
  • „Ti, kdo tě mají doopravdy rádi, budou s tebou hledat další tvá jména a nebude jim vadit, když jich budeš mít víc.“
  • „Mluvíš tak, jak jsem tě neznal... Nevím, jestli jsem ti tehdy nedal špatné jméno... Jsi víc než jen růže.“
  • „Nedal jsi mi špatné jméno, Malý princi, jsem jen růže, ale mám i další jména.“
  • „Myslím, že bych ti teď říkal voňavá růže.“
  • „Jsem ráda, že vidíš to, co vidím i já sama. Tohle umí láska – ukázat nám skrze druhé, kým doopravdy jsme.“

Růže i Malý princ utichli, ale stále se na sebe dlouze dívali.

Za dlouhou chvíli nastal i poslední západ slunce (na každé planetě nakonec skončí smutek a není třeba dalších západů sluncí) a Malý princ se chystal jít spát.

Na dlani Velkého snu

I před usnutím přemýšlel, jak má objevit své jméno, a pomalu ho přemáhal spánek. Kroužily kolem sny a čekaly, až si budou moci k Malému princi přisednout. Sny se totiž chovají podobně jako lišky, akorát se neptají, jak moc blízko smějí jít. Někdy si sednou jen tak daleko, aby na vás viděly a mohly vám vyprávět příběh, ale když je nechcete poslouchat, chodí stále blíž a mluví víc a víc nahlas. Sny nejsou moc ohleduplné a nezajímá je, že jste celý den krmili beránka, zalévali růži nebo se vrátili z jiných planet. Dokud jim nebudete naslouchat, budou vám provádět naschvály. Ale často vám přinesou spoustu krásy, když je přizvete k sobě a pochopíte, že taky jen nechtějí být samy.

Nad Malým princem se právě vznášely dva velmi podobné sny a předháněly se, který se mu bude zdát. Malý princ se jen trošku pohnul a ocitl se na dlani Velkého snu. Velké sny jsou velmi vzácné – objevují se jen zřídka a jsou velké jako obři. Snadno vezmou do dlaně i mnohem větší tvory, než byl Malý princ. Kolem snu zářilo moře hvězd (víc, než viděl Malý princ na planetě s hvězdářem – a to je co říct) a braly si světlo z Malého prince. Každé malé dítě ví, že když má někdo Velký sen, vlastně když Velký sen někoho má, objeví se najednou spousta světla a je ho dost pro všechny, kdo by si pro něj přišli... Ale dospělí už to zapomněli a raději říkají, že žádné sny nemají, protože je jim trapné, že by je někdo držel na dlani; to už by nemohli být tak důležití a vážní.

Sen vzal Malého prince a letěl s ním vesmírem. Sny nemusejí létat rovně jako letadla, nikdy do sebe nevrazí a mají zvláštní zkratky – třeba k cíli doletí rychleji delší cestou. Nebo letí pozadu a ukážou něco z toho, co teprve přijde. Sny jsou takové velké děti, které si chtějí hrát. Ale nepodceňujte je, jen se tváří, že nevědí, přitom ale dobře vědí, kam a proč vás nesou. Velký sen Malého prince slyšel jeho rozhovor s růží a věděl, že přišla jeho doba – Malý princ chce hledat a snad může najít víc než své jméno. Často přece nacházíme to, co jsme nehledali, a tam, kde jsme to nehledali.

Dospělí si zvykli, že logické je nejprve poznat, co hledáme, pak se všude ptát, kde to můžeme nalézt, potom udělat výpravu, hledanou věc přinést domů a nejlépe ji zamknout do šuplíku s nápisem „cenný exponát“. Pro dospělé je nápis velmi důležitý, protože jim dává pocit, že všemu rozumí. Spousta dospělých si vyrábí různě velké šuplíčky, polepují je nápisy, které si mohou kupovat (dříve museli nápisy alespoň vymýšlet, ale i to bylo moc náročné a nebezpečné), a srovnávají do nich různé věci. Když pak poznají nového člověka, hned mu chtějí ukazovat své šuplíčky a velmi se zajímají, jaké šuplíčky mají ostatní.

Malý princ na svých cestách poznal dokonce planetu, která se celá proměnila v jeden velký šuplík dělený na spoustu menších a menších přihrádek, ale bylo to tak smutné setkání, že o něm ani nechtěl vypravovat. (Planeta uvěřila, že má mít všechny šuplíčky, které viděla ve vesmíru, a myslela si, že se pak bude cítit dobře a spokojeně. Dokonce i říkala, že „cítí“, že potřebuje tohle nebo že hledá tohle, avšak nebyly to city, ale jen zvyk a to, co slýchávala od ostatních, že ji učiní šťastnou. Malý princ byl tehdy velmi smutný, že nemůže této planetě nijak pomoci, a tak jí jen nakreslil zvláštní obrázek, který se nehodil do žádného šuplíčku, a doufal, že zvědavost probudí k životu i chuť poznávat nepoznané a třeba jednou i vystoupit z přihrádek.)

Děti ví, že nejkouzelnější je objevovat světy, u kterých nás ani nenapadlo, že by existovaly, hledat, když nic neschází, a nechat se vést třeba i tmou, abychom se po ní sklouzli jako po skluzavce a přistáli na nějakém báječném místě. Pokud nám nezáleží na tom, co najdeme, a baví nás objevování samo, můžeme dostat všechno, jinak je vše ztraceno ve strachu, že přijdeme o to, na čem nám záleží a co si bláhově myslíme, že máme. Stejně jako si bláhově myslíme, že máme sny, když ony mají nás.

Sen věděl, že Malý princ má čisté srdce a nemusí mu nic vysvětlovat. Stačí, když ho vezme na planetu, kde Malý princ ještě nebyl. Počítal i s tím, že odnese Malého prince zpět, pokud nebude připravený vstoupit do druhého vesmíru.

Druhý vesmír

Druhý vesmír byl takový zvláštní prostor, kde se rychle střídala tma a světlo, po cestách svítily neóny různých barev a planety měnily svá místa, jak se jim zachtělo. Druhý vesmír vlastně ani neexistoval na nějakém místě nebo v nějakém čase – vznikal si, kde chtěl, tam, kde se narodila láska. Jediné pravidlo, které v něm platilo, bylo, že kdo přestal milovat sebe nebo druhé (většinou jedna z těch věcí rychle přecházela v druhou), musel se vrátit do prvního vesmíru a znovu se učit dlouhý čas, jak překonat bariéru, která první a druhý vesmír dělila. Velký sen tedy trochu riskoval, když znal Malého prince jen ze spánku, cesta do druhého vesmíru mohla Malému princi dát hodně nového a hezkého, ale také mu mohla ublížit, pokud nebyl ještě na takové cesty zralý.

„Ale kdo jiný než ten, kdo má čisté srdce, a ten, koho učila růže, by mohl vstoupit přes bránu vesmíru?“ říkal si Velký sen. „Ne, vždyť si mě Malý princ sám přivolal, já jen přenáším každého tam, kde chce být.“

Velký sen položil Malého prince na louku na jedné z planet, která se zrovna přiblížila. Malý princ se protáhnul a tvářil se trochu udiveně, i když nebyl nijak zvlášť překvapený. Ten, kdo miluje, se ani nemůže moc divit, když se ocitne v prostoru, kde se rodí láska. Vlastně Malý princ tuhle planetu odněkud znal, trochu vypadala jako liška, ale pak zas jako růže a jako letec, co opravoval letadlo... Planeta si s ním hrála a brala na sebe tvar, jaký chtěla. Malý princ ale viděl jen tvary, které mu připomínaly lásku, kterou poznal.

  • „Proč si se mnou hraješ, já nevím, kdo jsi... Máš nějaké jméno?“ volal Malý princ nahlas, jako by se na planetu zlobil.
  • „Dobrý den, Malý princi,“ ozvala se planeta, „já jsem tvůj sen a čekám, že ty mi dáš jméno... Možná si pak přestanu hrát a zůstanu alespoň trochu klidná, když tu zůstaneš se mnou... Tedy když budeš chtít.“
  • „Já tě ale moc neznám a nevím, co bych tu měl dělat... Nemáš tady beránky a růže? Beránky umím nakrmit a schovat do bedýnky a růže umím zalévat.“
  • „Přinesl tě sem Velký sen... Víš, co to znamená?“ zeptala se planeta. „Myslím, že hledáš své jméno a možná i něco víc.“
  • „Já už vím, že jsem Malý princ, i růže i ty mi tak říkáte.“
  • „Já vím, tohle mi vždycky Malí princové odpovídají.“
  • „Jací princové, jsem tu sám a začínám být z toho smutný.“
  • „Ty si vážně myslíš, že jsi tady sám? Proč bys potom dorazil sem? Nemám tu západy slunce a není tu čas na to, abys byl smutný... Myslela jsem, že chceš poznat, proč ti říkáme Malý princ... Ale nevím, jestli nebudeš zklamaný, že nejsi jediný Malý princ… Bylo tu pár takových, kteří neunesli to, že nejsou tak výjimeční a nechtěli vidět, že hledají lásku.“
  • „A co se s nimi stalo?“
  • „Ale nic tak hrozného, museli se vrátit do prvního vesmíru a tam zas zkoušejí dostat se sem... Asi jim to jen bude trvat docela dlouho a to mě mrzí... Některé věci se ale nedají uspěchat, víš?“
  • „Já bych chtěl potkat dalšího Malého prince, sedal bych si blíž a blíž, ale pak bych nechtěl plakat.“
  • „Vím, že máš čisté srdce, a tak se neboj... Žádná bolest ti neublíží, i kdyby přišla… Pročišťuje jen tvou mysl a pomáhá ti odpoutat se od představ, které tě svazují.“
  • „Řekni mi něco o nějakém Malém princi, vypadá jako já? A co tu dělá?“
  • „Počkej, Malý princi, právě to, jak vypadá, ti může bránit v tom, abys ho poznal… Co tě sblížilo s liškou, letcem nebo tvou růží?“
  • „Nevím, dáváš mi těžké otázky.“
  • „Ne, už ti to říkala růže, je to jednoduché – je to láska... A proto poznáš Malého prince, protože stejně jako ty hledá lásku a dává lásku.“
  • „To znamená, že je stejný jako já?“
  • „Stejnost nebo rozdílnost nezaručují lásku... Dávají nám jen chvilkovou iluzi, že jsme poznali něco, co je stejné nebo opačné, než známe... Láska je prosté spojení... Ale ty to dávno víš.“

A pak se najednou objevil, tedy objevili se navzájem. Jeden Malý princ asi zavolal něco jako Haló, Malý princi! a bylo to. V druhém vesmíru stačí, když zavolá jeden – zvuk se pak rozletí právě tam, kde má být slyšet. Ostatní nejsou vyladěni, a tak je taková volání, jakým volal Malý princ, neruší. Druhý Malý princ se ale neobjevil jako nějaké zjevení, ale prostě měl zrovna cestu kolem... Těžko říct, co vlastně způsobilo, že se Malí princové potkali, ale stáli na jedné louce.

Malí princové

Jeden z nich si zpíval a šlo za ním několik beránků. Nemuseli se rozhlížet, zpívání Malého prince jim vždycky napovědělo, kudy jít dál. Druhý Malý princ měl s sebou jen svoje oči, které se naučily dívat se do dálky i do hloubky. A málem bych zapomněl, že v kapse měl obrázky své planety. (Nosil je vždycky s sebou, kdyby mu bylo smutno. Byly to ty obrázky, které mu maloval letec, co opravoval letadlo.)

  • Malý princ byl rozpačitý, že nevěděl, co má říct, tak řekl jenom: „Tak co?“
  • „Nejí růže, jsou hodní, takže jim ani nedávám náhubek,“ odpověděl druhý Malý princ.
  • „Jak víš, že jsem se ptal na beránky?“
  • „Nevím, ale právě na to jsem teď myslel, a tak jsem čekal, že se na to zeptáš,“ usmál se první Malý princ.
  • „Já mám jen jednoho beránka a mám o něj strach, jestli se mu teď nestýská a jestli třeba z nudy nebude chtít sníst mou růži,“ pokračoval Malý princ a přemýšlel, jak je hezké, že mysleli na stejnou věc. „Jak to říkala planeta o tom spojení?“ napadlo ho, ale protože měl strach mluvit o takových věcech, jen se znovu usmál.
  • „Půjdeš se mnou a s beránky? Oni pořád chtějí chodit po nových stezkách a já jim musím zpívat, aby nacházeli cestu za mnou.“
  • „Půjdu rád... Já myslel, že jim zpíváš rád, ty musíš?“
  • „Asi vlastně nemusím, ale oni si zamilovali, že zpívám, a bylo by jim smutno, kdybych nezpíval, a já je nechci zklamat.“
  • „Já jsem měl zase lišku a té bylo smutno, když jsem odcházel,“ řekl Malý princ.
  • „Vidíš, tak to máme něco společného,“ dodal Malý princ a v jeho očích se objevila radost.

Beránci se začali sami pást a Malí princové si sedli na kopeček, aby na ně dobře viděli. Seděli docela blízko u sebe (možná blíž, než sedávala liška), dívali se na beránky a vydrželi tak až do doby, kdy začalo vycházet slunce.

  • „Nevěděl jsem, že východ slunce může být hezčí než západ.“
  • „Nevěděl jsem, že tady budeme sedět až do rána, to je pro mě taky nové.“

Malý princ nevěděl, jestli není hloupé říct druhému princi, že mu celý den připadá kouzelný, ale raději znovu mlčel. Možná stačilo, že za něj mluvily jeho oči. Podíval se na druhého prince a měl pocit, že vidí to samé. A co víme, na to není nutné se ptát. Možná, že důležité je očím neviditelné, ale někdy oči prozradí i neviditelné věci.

Další den, když se oba princové vzbudili, dostali žízeň. Beránci ještě spali, a tak mohli jít pomalu ke studánce. Když k ní došli, posadili se a jen se dívali na odlesk svých tváří na hladině.

  • „Nemyslel jsem si, že vypadám takhle,“ řekl jeden Malý princ.
  • „A jak bys měl vypadat?“
  • „Nevím, ale Malý princ má vypadat jinak... Možná ani nejsem Malý princ a jen jsem uvěřil tomu, co mi říkali.“
  • „Já myslím, že jsi Malý princ, ale neumím ti říct proč... Ale proč stejně nejsou důležitá.“
  • „Můžu být Malý princ a být přitom jiný než ty?“
  • „Myslím, že stejnost nebo rozdílnost neexistují... Alespoň planeta říkala, že...“ zadrhl se Malý princ.
  • „Co říkala?“
  • „Já nevím, mám strach mluvit... To je zvláštní.“
  • „Taky mívám strach,“ usmál se druhý Malý princ.
  • „Bojím se, že tě.... Ne, pojďme zpátky k beránkům, určitě tě už hledají.“
  • „Taky se bojím, že tě ztratím... Bojím se, že zjistíme, že jsme každý z jiné planety, že ti bude vadit, že neumím malovat obrázky a že pořád zpívám beránkům, bojím se, že nebudu vědět, co mám dělat, když budeš sedět blízko a já budu mít strach, a tak raději odejdu a ty budeš smutný.“
  • „Bojím se, že ti neumím ukázat, že nečekám, že zůstaneš tady na téhle planetě, bojím se, že ti ublížím, když si sednu blízko, abych zapomněl na všechny západy slunce, ale hlavně se bojím, že zůstanu sedět zbytečně daleko, jen abych se vyhnul tomu nebezpečí, že mi řekneš, že mám sedět dál,“ mluvil skoro šeptem Malý princ. „A přitom bych mohl sedět blízko... možná kdyby sis sednul blíž ty... Jinak budu mít pocit, že mám sedět daleko, a nebudu věřit tomu, co vidí moje oči.“
  • „Netrap se, Malý princi, strach je nepřítelem lásky, ale jsme dva na to, abychom s ním bojovali. Pomůžu ti s tvým strachem a ty mi pomůžeš s mým. Třeba se párkrát vzdálíme, abychom se zas sblížili, třeba budeme hledat, kde máme který den sedět, ale strach nemůže zničit spojení.“
  • „Byl to moc hezký den, víš,“ řekl Malý princ, jen aby něco odpověděl i slovy, „vůbec nebyl jako každý jiný.“ Uklidnil se, když viděl, že může mluvit i očima a rukama, a s druhým princem se objali.

Velký sen se spokojeně usmál... Věděl, že udělal dobře, když Malého prince vysadil na téhle planetě. Návrat už určitě zvládne Malý princ sám... i bez mapy. Teď musí ještě dát vědět letci, aby nebyl smutný, protože Malý princ je šťastný...

II.

Láskostrach

„A tohle je co?“ zeptal se trochu zoufale Malý princ sám sebe a cítil se zmatený. Po několika týdnech v druhém vesmíru, kde vše vonělo, bylo barevné a kde sny se proměňovaly na přání v reálné bytosti a události, seděl na nějakém ponurém místě, které nevypadalo nijak vábně. Zkoušel se rozhlédnout a neviděl nic, zkoušel se zaposlouchat a neslyšel nic. Nejhorší bylo, že zkoušel něco cítit a vnímat, ale taky nic. Co je tohle za planetu? Samozřejmě, že nedostal ani žádnou odpověď – kde je nic, tam je zkrátka nic. Vzpomněl si, že kdysi slyšel, že existují černé díry, které spolknou vše, co se kolem nich mihne. Malý princ dostal strach. Pak si uvědomil, že je to možná naopak – má strach, a proto je v černé díře.

„Je to hrozně nefér – miluji a nechci mít strach,“ křičel a říkal si, jestli není lepší zažívat nekonečné západy slunce.

Křičel opravdu dost, ale to bylo dobře, jinak by se Láskostrach neobjevil. Nejhorší je prožívat věci jen napůl, pak se nestane nic – sice neskončíte v černé díře, ale taky neochutnáte nektar v druhém vesmíru, neuvidíte, jak beránci umějí létat a růže se mazlí, aniž by se popíchaly. Křik Malého prince probudil Láskostrach. Malý princ viděl, že temnota se v jednom místě rozestoupila, a hleděl na neuvěřitelně velkou bránu, která se mu ani nemusela představovat – měla na sobě nápis Láskostrach – brána na cestě do druhého vesmíru. Malý princ ucítil naději a odvážil se jít blíž. Stálo ho to dost odvahy, protože Láskostrach opravdu nevzbuzoval moc chuti se mu přiblížit.

Byl asi padesátkrát větší než Malý princ, měl dvě velké hlavy a čtyři propletené ruce. Místo břicha měl železnou bránu, kterou nepropustil nikoho, kdo nebyl připravený na návrat do druhého vesmíru. Obě hlavy si něco pobrukovaly a dohromady to tvořilo zvláštní melodii. Malý princ musel popojít vždy na jednu stranu, protože obě naráz nebylo možno slyšet. Jedna hlava zpívala láska probouzí strach a druhá jí na to odpovídala strach probouzí lásku. Do toho si hrály s velkým míčem, který létal ze strany na stranu a měnil barvu od červeného odstínu černé k nachově bílé. Když byl míč na straně strachu, byl černý, a jak se odrazil od ruky a letěl na opačnou stranu, měnil se na bílou. V jednom okamžiku uprostřed měl duhovou barvu a v té chvíli se zdálo, že železná brána se nadechuje.

Malý princ užasle pozoroval scénu, kterou měl před sebou. Bylo mu jasné, že je to brána, kterou musí projít, aby se dostal dál. Stále přemýšlel, co by na bránu platilo, jak by se mu podařilo ji otevřít. Zkoušel s ní mluvit, zkoušel ji přemlouvat, nabízel jí, že ji omyje a vyčistí, ale brána vůbec nereagovala. Kdyby aspoň něco řekla. Ale v černé díře prostě nemůžete čekat, že dostanete nějaký návod nebo že s vámi někdo bude chtít mluvit. Malý princ byl bezradný a bezmocný. Strach se jen zvyšoval. Poznal to podle toho, že brána se stále víc vychylovala na jednu stranu a míč byl čím dál černější.

24. - 25. listopadu 2018

Festival Psychologie.cz podzim 2018

Psychologie.cz

„Láskostrach,“ říkal si. „Mám strach, proto asi čekám před touhle branou.“ Ale stále se nic nedělo. „A hledám lásku, takže jsem tady“. Ale brána držela, jako by se už nikdy nechtěla otevřít. Malý princ zažíval chvíle, které dosud nepoznal – v černé díře vám připadají i západy slunce jako vrchol štěstí, přestože jste je už taky nemohli vystát. Malý princ byl vyčerpaný a po nějaké době už prostě neměl sílu ani chuť něco měnit, cítil se, že selhal, že nepřišel na nějaký rébus, jak věcmi pohnout. „Všichni ostatní by to určitě vymysleli,“ pomyslel si sklesle. „Co já vlastně umím? Růže mě sice chválila, letec mi říkal, jak mě má rád, a Velký sen mě nesl něžně na dlani, ale už moc nevěřím, že něco umím. Ta brána je prostě nepřekonatelná,“ lamentoval.

Málem mu ušlo, že při vzpomínce na růži a letce se brána vychýlila zpět a po míči přelétl bílý paprsek. Malý princ se usmál. „To není možné, že by to bylo tak snadné – hledám lásku, ale také ji už mám! Je ve mně a jen potřebuje vzklíčit,“ uvědomil si, že touží po tom, co již zná. (Ve strachu člověk zapomíná, že nemůže toužit po ničem, co neokusil.) Malý princ se rozzářil, když viděl, že vlastně nemusí nic dělat a měnit, vlastně si musí jen uvědomit, co v sobě má. Míč dostával stále duhovější barvu – jak si malý princ uvědomoval víc a víc, co vnímá a co se v něm děje. Brána začala dýchat a stávala se čím dál průsvitnější. Za ní se objevil obzor. Malý princ už jen trpělivě čekal – zůstal se svým strachem i láskou a brána se začala otevírat.

Prostor za branou vypadal už o poznání lépe. Byla to vlastně jakási zahrada. Malý princ byl trochu zklamaný, že není rovnou v druhém vesmíru, ale průchod branou mu dodal sílu nevzdat se a projít tím, kam ho cesta povede. Zahrada byla kulatá a i všechny záhony a stromy a keře byly ve tvaru kruhů, koulí a vlnovek. Nikde ani náznak hran, úhlů a rohů. Uprostřed zahrady stál trůn a kolem něj byly podivné sochy. Působily velmi mocně a vzbuzovaly respekt. Malý princ se pod nimi opatrně procházel a mísil se v něm pocit zvědavosti a bázně. Sochy jen stály a všechny měly oči namířené k trůnu. Malý princ věděl, že je třeba posadit se na trůn. Sice by vám nevysvětlil proč, ale doufám, že už nepotřebujete ty odpovědi, co začínají slovem „protože“.

Sednout si na trůn nebylo tak snadné, jak se zdálo. Když se tam Malý princ konečně vyšplhal, nedostavil se pocit, že se stal králem velkých soch, ale spíš vnímal, že ty sochy jsou mocnější než on sám. Raději tedy řekl každé soše, že nechce být králem, co je ovládá, ale jen si chce zkusit, jestli se od nich něco naučí. To sochy rády slyší, že je někdo bere, a hned také měly k Malému princi lepší postoj a nemusely mu ukazovat, že by je stejně neovládl, ani kdyby se o to snažil. Sochy vycítily, že přišla jejich chvíle, a Malý princ viděl, že se kolem nich rozsvítilo světlo.

Průvodci duše

Bylo to podobné světlo, jaké znal již od chvíle, kdy ho na dlani nesl Velký sen, takže se nebál. Sochy se ukázaly jako vládci různých citů a vnitřních stavů. Nad nimi zářil nápis Průvodci duše. Malý princ se rozhlížel a zkoumal, které sochy mu jsou něčím známé, blízké nebo ho nějak zaujaly. Měl jakési nejasné tušení, že na to, aby se posunul do druhého vesmíru, potřebuje průvodce duše, ale nevěděl, jak si vybrat. Sochy to pak vyřešily za něj. U Malého prince stály dvě menší a jedna veliká socha a zářily výraznými odstíny modré, hnědé a zlaté barvy. Malý princ viděl, že všechny mají podobné oči jako on.

„Aha, tak tohle jsou mí průvodci?“ Sochy se uklonily a Malý princ se zdvořile uklonil také. Jakmile se takto seznámili, ostatní sochy zmizely a Malý princ sestoupil zpátky z trůnu na zem. Měl teď pocit, že bez trůnu je skutečně vydán sochám napospas. „Snad budou na mě hodné… no, mají podobné oči jako já,“ ujišťoval se. Ale sochy nejevily známky toho, že by Malému princi chtěly nějak přitížit, jen se mu představily.

„Já jsem Samota,“ řekla první a zahalila se v modrý plášť.

„Já jsem Bolest,“ dodala druhá a hnědá barva jí zcela zakryla obličej.

Malý princ se polekal. „Takoví průvodci? To nikdy lásku a druhý vesmír nespatřím,“ a chtělo se mu začít brečet.

Třetí, největší socha se něžně podívala a pravila: „Já jsem Touha a já tě dovedu, kam chceš dojít. Neboj se mých sester Samoty a Bolesti, bez nich bychom nezvládli cestu do druhého vesmíru, jen ony tě mohou přenést přes Most k životu a Celu trýzně.“

  • Malý princ zíral. „O čem to mluvíš?“ sebral odvahu mluvit s Touhou. „Myslel jsem, že stačí být si vědom toho, co cítím a co hledám, a druhý vesmír se otevře sám.“
  • „Druhý vesmír netrvá stále, nepleť si ho s rájem, Malý princi,“ odpověděla Touha. „Zůstal bys v něm stejný a nemohl bys růst. Strach tě sice vrhnul zpět do černé díry, ale to má svůj význam. O to víc se budeš těšit na návrat do druhého vesmíru.“
  • „Bude tam druhý Malý princ? Chtěl bych s ním zas mluvit o beráncích a dívat se mu do očí, a klidně i jinde než v druhém vesmíru. Zvlášť jestli je tak náročné tam znovu být.“
  • „Malý princi, pokud budeš takhle uvažovat a spokojíš se s něčím menším než s láskou, která je v druhém vesmíru, budu Tě muset opustit. Nemohu tě doprovázet, pokud si vybereš něco jiného než touhu. Řada lidí si vybrala jít cestou beze mě...“
  • „Nee, prosím zůstaň. Věřím ti… Jen bych už chtěl být tam a vědět, že tam Malý princ je.“
  • „V lásce nemůžeš vědět, nemáš jistotu, že je natrvalo nebo že zůstane stejná. Láska je ovoce spojení a nejde z ní dělat kompot – jakmile ji chceš zakonzervovat a schovat na další časy nebo na zimu, odumře.“
  • „Ale toho se právě bojím.“
  • „To ti rozumím. Ale takhle to je. Lásku doprovází strach. Vyhneš-li se strachu, vyhneš se lásce, respektive ona se pak vyhne tobě.“
  • „Tohle aby chápal nějaký král nebo hrdina, je to moc těžké pro Malé prince.“
  • „Možná, že pro hrdiny je ještě těžší přijmout to, že strach neporazí. Proto někteří z nich raději začnou hledat úspěch, a ne lásku.“
  • „Ne, já vím, že lásku hledám nejvíc ze všeho… A čím to tedy musím projít?“
  • „Já tě teď musím opustit a povedou tě mé sestry. Věř mi, že se opět vrátím v pravou chvíli. Prosím vytrvej a nezapomeň na mě.“
  • „Dobře, zkusím to, ale opravdu přijď. Děkuju za zklidnění.“

Malý princ se cítil omámený a chtělo se mu spát. Moc věcí najednou a moc citů najednou.

Ohlédnul se a spatřil, že Samota stojí v jeho blízkosti. Zblízka nevypadala tak hrozivě jako z dálky, a když se s ní blíže seznamoval, zjistil, že věří, že ho nechce zničit. Přesto mu přišlo nemožné, že právě Samota by ho mohla posunout k lásce. „Vše je podivné a záhadné… ale možná se mi to tak líbí,“ řekl Malý princ nahlas sám sobě. Samota se ale posunula před něj a šla dál směrem kupředu. Malý princ váhal, zda má za ní jít, ale nic jiného mu nezbývalo, byl to jeho jediný průvodce a vzpomněl si, že slíbil Touze, že půjde dál.

Samota se objevila na mostě a natáhla k Malému princovi ruku. Bylo evidentní, že most je možné přejít jen tak, že Malý princ dá ruku Samotě. Samota stále nemluvila a to Malého prince znervózňovalo a bralo mu to odvahu a naději, že to vše má nějaký smysl. Malý princ se přistihl, jak stojí na okraji mostu a nemůže se rozhodnout – nešlo jít zpět ani dopředu, vždy stál u něj strach jako stráž a sledoval jeho pohyby. Malého prince napadlo, že ne každá stráž je dobrý rádce, a řekl si, že nějaký strach jen tak neposlechne. Bál se neposlechnout strach, ale udělal to a nic se nestalo. Podal nesměle ruku Samotě a ona začala hovořit.

  • „Přenesu tě přes Most k životu o kus dál.“
  • „Proč jsem nemohl jít sám?“ zeptal se Malý princ uprostřed mostu.
  • „Vždyť jdeš sám – ale teď vnímáš, že samota je tvým průvodcem. Vnímáš víc sám sebe a nevláčí tě nikdo jiný,“ usmála se poprvé Samota.
  • „Takže ty mi jsi k něčemu dobrá?“
  • „Díky mně můžeš vnímat, že tvou duši nemůže nikdo vlastnit, že patří jen tobě.“
  • „Ale já hledám lásku a chci dávat a dostávat,“ oponoval Malý princ.
  • „Nesmíš ztratit svou duši, ta musí zůstat tobě a do ní můžeš zvát ostatní jako vzácné návštěvy. Nikdo jiný se nemůže starat o tvou duši jako ty. To je tvůj úkol a tvá povinnost. Jen budeš-li mít čistou duši, můžeš z ní něco druhým dávat. Někdy chceme dávat duši druhým jen proto, že si s ní sami nevíme rady, nebo když je naše duše moc zraněná a chceme, aby ji někdo vyléčil za nás. Já v tom léčení taky pomáhám… ale teď už si raději pusť píseň, kterou má pro tebe připravenou Most k životu – každý má svou vlastní.“
  • „Most mi něco zazpívá? To je legrační.“
  • „Je to takový náš jukebox – místo peněz do něj pošeptáš své přání, a pokud most kývne, něco zazpívá,“ vysvětlila Samota a ustoupila o krok zpět, aby Malý princ mohl přijít k jukeboxu.

Malý princ se těšil, že most zahraje písničku jen pro něj, a rychle šeptal své přání. Poprosil o anglickou píseň, protože tak mluvil se svým letcem.

Most chvíli váhal a pak kývl. Zanedlouho vyskákaly zpod mostu noty, seřadily se do několika řad a začaly nadskakovat a létat kolem Malého prince. Nad ním znělo:

Open the gate of heaven through your eyes, you melt away my heart of ice.
I think you are the way to my paradise, I have no doubt, I don't think twice.
If my soul is blue and body black and white, you say to me it's gonna be alright,
you cut away all the pain like knife, you are the bridge to life…

Malému princi se píseň moc líbila a začal si ji hned zpívat. Ohlédl se a zmizel most i Samota. Chvíli se zasnil a pak mu najednou bylo smutno, že stále ještě není v druhém vesmíru a neví, jak se tam má dostat. Něco ho píchlo u srdce. Ukázalo se, že to nebylo něco, ale někdo. Byla tu s ním Bolest.

  • „Au, proč mi to děláš?“ obořil se na ni Malý princ a vypadal rozzlobeně.
  • „Kdybys nešel kus cesty se mnou, nenaučíš se krotit, překonávat překážky a vnímat druhé lidi,“ řekla stroze Bolest.
  • „A Malé prince?“
  • „A Malé prince,“ přikývla. „Musíme jít skrz Celu trýzně a musíš mi slíbit, že mi budeš důvěřovat, není to snadná cesta.“
  • „A proč ti mám věřit? Byl bych mnohem radši, kdyby mě vedl jiný průvodce,“ zkusil Malý princ vzdorovat a trochu ztlumil hlas. Všiml si, že Bolest v něm vzbudila soucit a její píchnutí mu změkčilo srdce.
  • „Nedovolím, aby z Cely trýzně vzešlo cokoli nepravdivého a plochého. Vydrží jen to, co je opravdové,“ řekla přísně, ale i laskavě Bolest.
  • „Mám strach,“ řekl Malý princ.
  • „Já vím… Ubezpečuji tě, že se nemůže stát nic jinak, než je. Cela trýzně jen ukazuje pravdu o našich duších. Cela se tak jmenuje proto, že většina lidí nevydrží pravdu o sobě a pravdu považují za trýzeň.“
  • „No, ať už to mám za sebou… Co mám tedy dělat? Ty mi budeš způsobovat bolest?“
  • „Ale kdepak, jen seď a pozorně sleduj obrazy, které se před tebou otevřou. Může bolet jen to, co se snažíš nevidět nebo co chceš vidět jinak, nic jiného ti neublíží.“

Malý princ se trochu uklidnil a napadlo ho, že není špatné vidět, které věci ho zraňují a které ne. Třeba pozná, že taky je v něčem trochu hrdina a má sílu, kterou zas někdo jiný nemá.

„A ještě dvě věci – v Cele se spustí píseň, která ukazuje tvé největší trápení. Musíš ji vydržet do konce a měl by sis ji zapamatovat. O tom, jaké obrazy uvidíš, nikomu neříkej – některé věci je lepší nechat v sobě, aby působily a měnily tě. Jakmile se dostanou ven, ztratí svou sílu a nijak tě nezmění a nic ti nepřinesou. Stala by se z nich jen taková kašička, která sice nebolí, ale nenasytí. Až vyjdeš z Cely ven, již mě nebudeš potřebovat,“ zakončila Bolest a uklonila se s velkou vznešeností.

Píseň touhy

Malý princ se posadil v cele a stále si opakoval, že chce do druhého vesmíru a že pro to musí překonat i tuhle zkoušku. Cela se zaplnila tmavě modrou barvou, kterou měl Malý princ moc rád, a stěny se začaly proměňovat v obrazy, které Malý princ vlastně dobře znal. Občas viděl nějaké věci jinak a občas musel volat: „Dost, to tak není, to já tak nechci!“ K jeho překvapení někdo odpověděl: „Dívej se zpříma a přestaneš vnímat bolest.“ Někdy se to Malému princi povedlo, někde to bylo moc těžké. Do ticha cely se rozezněl něžný hlas a zpíval:

Release my soul I can't let go I can´t hold on no more
release my soul it's locked in your heart I don't know which way to go
release, release my soul
I wanna be free I'd like to have a key to connect me with myself
I wanna be free separate the part of me that is hidin' in the shell.

Píseň dohrála a Bolest zmizela. Malý princ otevřel druhé dveře cely a spatřil, že ho vítá Touha. Zdálo se mu, že je nějaká jiná, možná tak nezářila, ale více se usmívala a Malého prince objala.

  • „Konečně jsi tu ty, tebe znám od nepaměti,“ řekl na uvítanou Malý princ. „Vezmeš mě do druhého vesmíru? Myslím, že ty jsi průvodce, kterého bych si vybral sám.“
  • „Ne vše, co je dostupné a co si můžeme vybrat, nás vede k cíli. Se mnou je trochu potíž – jsem někdy tak silná, že vzlétnu s někým tak vysoko, že nahoře přestane skoro dýchat nebo spadne z výšky a já ho neumím chytit. Kdybys šel k druhému vesmíru bez setkání se Samotou a Bolestí, zabila bych tě,“ řekla Touha jako královna. Malý princ spatřil, že má ohromnou královskou korunu, a cítil se velmi křehký.
  • „Ty mě tedy nedovedeš do druhého vesmíru?“
  • „Mohu ti jen ukázat směr. Díky mně ucítíš, kde je druhý vesmír. Jsem jako kometa, co na poušti zazáří a ukáže směr k oáze. Musíš být ale velmi pozorný, někdy mé paprsky letí na všechny možné strany a nejde vždy běžet za každým z nich. Musíš poznat tu barvu, která je ti vlastní, a za tou jít. I kdyby ostatní paprsky slibovaly hory doly, musíš jít za tím, který má barvu, o které víš, že je tvá.“
  • „Já nevím, mám rád různé barvy a někdy mám pocit, že toužím po víc věcech a neumím se rozhodnout.“
  • „Teď se nemusíš rozhodovat, teď je třeba být vnímavý a umět odlišit lákadla od skutečné touhy.“
  • „Jak se to pozná?“
  • „Skutečná touha má víc barev – zahlédneš v ní vše, co jsi již zažil – je v ní i dotek Samoty a Bolesti. Ale teď již pojď, chci před tebou rozehrát ohňostroj, který tě uhrane.“
  • „Nezapomeň, že jsem jen Malý princ a ty jsi královna.“
  • „Nezapomeň, že sis vybral hledání lásky, nespokoj se s ničím menším.“

Touha vzala do dlaně Malého prince a odrazili se od země. Letěli dost pomalu na to, aby si Malý princ užil každý metr letu, a dost rychle na to, aby se dostali na Křižovatku cest před začátkem ohňostroje. Malý princ byl velmi překvapený, když viděl, že na ohňostroj nečeká sám. Bylo by to moc nákladné pořádat velké ohňostroje pro každého zvlášť a navíc Touha uměla vytvořit dostatek barev pro každého příchozího. Každý návštěvník pouze dostal sluchátka, aby mohl poslouchat svou vlastní píseň, kterou mu Touha zpívala. Malý princ se opřel o zeď, která oddělovala pevninu od moře, a sledoval vlnobití. Obdivoval každou kapku a její náraz. Pak ho napadlo, jaké to asi je pro tu kapku, a bylo mu jí líto. Touha šla zrovna kolem a řekla mu: „Někdy se musíš roztříštit, abys poznal krásu. Náraz jen dovede kapku k jiným vlnám.“ A usmála se opět tak, jako by ani nebyla mocná královna.

Malý princ si nasadil sluchátka a bylo to právě včas. Touha střídala naléhavý hlas s klidnými tóny a doprovázela ohňostroj, který se začal rozbíhat. Téměř všechny překvapilo, že ohňostroj se konal nejprve pod hladinou jezera, u kterého byli všichni shromážděni. Touha sice říkala, že ohňostroj „jde zevnitř“, ale nikdo tomu nerozuměl a většinou si všichni mysleli, že se přeřekla. Malý princ zažíval pocit radosti a opojení. Konečně měl pocit, že zas žije. Celá cesta od Láskostrachu až sem měla smysl – zažíval naplnění. Oddával se nádheře barev a díval se, jak na něj některé paprsky pomrkávají a lákají ho, aby šel za nimi. Paprsky se rozlétávaly na tisíce hvězd a někteří již po nich vzlétali nahoru. Malý princ tak moc chtěl letět také... Už málem nasednul na jeden duhově zbarvený paprsek, který mu ještě připomněl míč od brány Láskostrachu. Něco ho však zastavilo. „Já přeci chci letět s Malým princem, nemůžu letět jen sám.“

Touha řekla: „Určitě můžeš letět sám, není to zakázané ani na tom není nic špatného. Udělám, co mi řekneš.“

„Noo, já nechci být nevděčný a chci letět, ale chci letět s ním...“ začal Malý princ plakat, i když nevěděl, jestli pláče, protože je smutný, nebo štěstím. Prostě to bylo jen hodně silné.

Touha změnila svůj výraz a zpívala hlubokým hlasem:

I wanna be breaking down the rules
I wish I'd make  the sun goes round the moon
for the moment you'll feel the same thing that I do
let the angels bring fireworks to you

Malý princ si uvědomil, že je šťastný, a v tom momentu zahlédl svůj paprsek. Věděl, že to je on – Touha malému princi neprozradila, že pravý parsek lze vidět jen skrz slzy a radost dohromady.

Malý princ vzlétnul a tenhle let trval velmi dlouho – bylo třeba přeletět několik pohoří a moří. Konečně pak mohli přistát. Malý princ se rozhlížel a viděl před sebou malé brány, kterými se člověk sotva protáhl. Nad každou branou svítil nápis vstup povolen jen s křídly lásky.

„Cožpak ty zkoušky nemají konce? Já už opravdu nemůžu. Vždyť ani nevím, jestli do druhého vesmíru dojdu, poprvé to bylo tak snadné. A jestli ještě potkám druhého prince… Mám pocit, že zapomínám na to, jaké to je létat s někým. Možná jsem si vybral špatně,“ hořekoval Malý princ. Dokonce mu i ušlo, že u malých bran zapadalo slunce. Když se rozhlédl, poznal, že u každé brány leží jedna křídla.

„Já už ničemu nevěřím, to je zas nějaký trik,“ volal, ale s nadějí vyšel ke křídlům. Mezitím k dalším branám dorazily i jiné bytosti, které zahlédl již na ohňostroji. Pokusil se zvednout křídla ze země a nasadit si je. „Odkdy jsou křídla těžší než celé tělo? Taková křídla nejsou k létání. Přeci láska není jen vláčet se někde u země a stěží se hnout.“ Veškerá snaha byla marná – křídla vážila snad tunu a rozhodně bylo snazší letět jakkoli bez nich než s takovými křídly. Malý princ si nevěděl rady. Ostatní na tom byli podobně. Vedle něj seděla docela malinká bytost a ta nemohla se svými křídly ani pohnout. Malý princ pocítil lítost, že se někdo tak snaží a nejde to, a řekl si, že zkusí této bytosti (nejspíš to byla víla) s křídly pomoci. Došel k ní a představil se. Víla se usmála, i když ji boj s křídly také zmohl. Malý princ se dotkl křídel, aby je podal víle, a křídla vážila snad gram.

„Co je zas tohle za čáry?“ vyjekl.

Brána otočila oči v sloup a jen utrousila: „Vždyť hledáš lásku a došel jsi až sem. Cožpak nevíš, že křídla lásky musejí být darována? Jinak si je sám nenasadíš.“

A ono to tak bylo a fungovalo. Malý princ dal svá křídla víle a víla dala zase svoje jemu. Brána se přestala šklebit a řekla malému princi: „Vítám tě opět ve druhém vesmíru, to je teď tvůj domov.“

Využívejte celý web.

Předplatné

Malý princ byl celý nedočkavý a byl nesmírně spokojený. Druhý vesmír se od té doby lehce změnil, ale to již Malého prince nepřekvapilo. Těšil se na další setkání a na druhého Malého prince.

Pohádka je z nové knihy psychoterapeuta Aleše Boreckého Výhled dovnitř. V tištěné podobě si ji můžete objednat osobně u autora.

Vnitřní dítě reprezentuje emoční centrum v nás samých i centrum naší vnitřní energie: Malý princ: obraz vnitřního dítěte

Diskuse 0