Že se míjíme s přítomným okamžikem a řešíme buď něco, co bylo nebo se snažíme připravit na to, co bude, je snad už notoricky známé. Že jsme často zacyklení v našich představách o tom, jak by věci měly být a jak by se lidé měli chovat, i když realita je jiná, na nás také vykukuje skoro z každého rohu. A tak se snažíme na sobě pracovat a celkově růst. Mnohdy ale přitom zapomínáme na naše kořeny, zdroje ukryté v hloubkách našeho nitra.

Abychom si rozuměli, nemám nic proti rozvoji. Když jsou pro to vhodné podmínky, má život – alespoň ve své první půlce – tendenci růst, rozpínat  a rozvíjet se. A je určitě fajn neustrnout na místě a někam směřovat, ideálně k něčemu smysluplnému a pro nás hodnotnému.

Je však třeba si dát pozor, abychom se nepřeskočili. Abychom v úporné snaze někam dojít nezapomínali nejen na místo, kde jsme, ale i na to, odkud jsme vyšli. Protože bez kořenů můžeme mít sice krásnou korunu, ale první vítr nás odvane.

Pod nánosy všedních dní

K přemýšlení o kořenech mě inspirovalo setkání se spolužáky 20 let po maturitě. Byl jsem opravdu mile překvapen nejen tím, že jsme se viděli po tak dlouhé době, ale zejména tím, co jsem cítil. Jako bych se vrátil časem zpět do míst a prožitku vztahů, kterým v běžném životě nevěnuji moc pozornosti, a přitom si zachoval svou současnou zkušenost.

Často s lidmi mluvím o emoční paměti, jak si vlastně pamatujeme úplně všechno. Přitom nejde jen o paměť, ale primárně o naši celistvost.

Je zde nebezpečí, že se pro samé noření do bolavé minulosti mineme s tím, co nám minulost přinesla dobrého.

Bezpochyby jsme všichni zažili bolest, ztrátu, bezmoc a frustraci z nenaplněných potřeb. Neseme s sebou všichni zátěž, která nás skrze desetiletí často nevědomě ovlivňuje i dnes. Kdyby tomu tak nebylo, neměli by (s mírnou nadsázkou řečeno) psychologové práci a možná by ani neexistovala psychologie jako věda. Pochopit příčiny našich zranění a také je léčit je jistě třeba.

Je zde však nebezpečí, že se pro samé noření do bolavé minulosti mineme s tím, co nám minulost přinesla dobrého. Může se nám totiž docela lehce stát, že ve snaze zapomenout a občas i odpustit křivdy, které se nám staly, zapomeneme i na kusy sebe sama. Nepříjemné a negativní zážitky nám totiž mohou překrýt celé vrstvy naší psychiky, ze kterých bychom jinak mohli čerpat.

Film vašeho života

Je mi jasné, že v běhu dní nemáme většinou kapacitu nořit se do vzpomínek. Může ale být užitečné si někdy vytvořit čas a podívat se na to, odkud jsme vyšli. Existuje mnoho nápomocných technik k uvědomění si svého životního příběhu.

Až na to budete mít chuť, zkuste si zavřít oči a nechat před svým vnitřním zrakem promítnout film vašeho života. Je důležité nezůstat pouze na povrchu u obrazů a kontextu, ale dovolit si i procítit ta místa, která vás nějak osloví. Velmi doporučuji se pro jednou zaměřit na pozitivní zkušenosti jako radost ze hry, vůně, která je nám příjemná, potěšení z přátelství či dotek lásky.

Vzpomínka zůstává pouze vzpomínkou, tedy myšlenkou na minulost. Na vzpomínku je však vázaná nejen emoce či nějaký cit, ale i pocit v těle. Právě ten je zajímavé zvědomit.

• Jak vám je, když si připomenete první lásku, hru na princeznu či krále, radost z pohybu?
  
• Když se toho pocitu přidržíte, můžete jej v sobě více zakotvit a mít zase o jeden zdroj navíc.
  

Postupně tak v sobě můžete otevírat dveře, které vedou k pocitu pohody a dobrému bytí v těle. Pocitu, který jsme poztráceli cestou: že je vše v pořádku tak, jak je, že i my jsme v pořádku, tak jak jsme. Že jsme živí a máme své kořeny, kontakt s Bytím.

Z tohoto místa důvěry se pak lépe rozhlíží, kam že to vlastně jdeme.