Obecně se stále naivně předpokládá, že vzdělanost dá člověku morální kredit a tolik zdravého rozumu, aby nepodléhal slepé víře svých žádostí, nešlápl vedle a nedopustil se prudkých omylů jako nějaký primitiv. S funkcemi a určitými typy profesí je to jakbysmet. Prostá mysl stále ještě předpokládá, že spolu s matematikou či společenskými vědami do sebe nasajeme i kus něčeho lepšího a maturitou či promocí je duše s konečnou platností zachráněna od všech morálních poklesků.

Ať už je intelekt člověka jakkoliv povýšen vzděláním, ať je jeho způsob života jakkoliv ušlechtilý, ať je člověk jakkoliv zodpovědný, dostane‑li se vědomé já pod přímý vliv afektů primitivní duše, jedná způsobem, který určují afekty, nikoliv však podle norem výchovy, zdravého rozumu či naučených vědomostí. Příčina není v tom, že člověk je málo vzdělaný, špatně vychovaný nebo rozumově zanedbaný, ale v tom, že se rozum – opírající se jen o vzdělání a přijatou výchovu – tváří v tvář pudovým vášním zhroutí jak domeček z karet.

Pudová primitivní duše podmiňuje v člověku projevy zvláštních vlastností a určuje směr jejich působení. Jsou to zejména vlastnosti stojící v protikladu k jeho výchově a k zaměření jeho vědomého života. Něco, co by za okolností, které nebouří jeho afektivní život (většinou tyto okolnosti nazývá jako „normální“), nikdy nepřiznal a ani neokusil.

Impulzivnost a uvážlivost stojí v přímém protikladu. To první nám bylo dáno do vínku přírodou, to druhé se buduje poctivou vnitřní prací. Povznést se nad emoce, žádosti a averze. Kolik pro to člověk musí učinit, kolik poznání získat a co všechno musí obětovat, aby ovládl své chtíče a připoutanosti, ať už vycházejí z jeho mysli, nebo touží po smyslovém uspokojení? Jsou to žádosti, co nám bere klid a rozvahu.

Jsou to žádosti, co z nás dělá primitivní bytosti. Jsou to žádosti, co nám nedává spát a chce víc a nikdy nemá dost. Hlad, který se rodí v primitivní duši, zdá se být nekonečný a není síly, která by jej zkrotila, kromě uvědomělé snahy vedoucí k jeho vyhasnutí. To je cesta. Říká se, že ego umí jen chtít. Je tedy vyhasnutí žádostí i vyhasnutí ega? To není filozofická otázka, ale ryze pragmatická. Mezi utrpením a žádostmi je přímý kauzální vztah. Kdo jej neuvidí, neosvobodí se.

Žádosti a averze jsou jednoznačně základními hybnými silami našeho nevědomého života. Pod vlivem pudů milujeme a nesnášíme a zároveň přestáváme rozlišovat. Je jasné, že každý reagujeme na něco jiného, v různých intenzitách. To, co jeden miluje, druhý zatracuje. Jeden silou kyklopa, druhý silou mučedníka. Jenže základ a podstata pudových reakcí je vždy stejná. Zloba je zlobou, ať je vyjádřena kýmkoliv a jakkoliv, žádost žádostí, radost radostí. Ve své pravé povaze se vášně nás lidí od sebe navzájem neliší a mají své jasné, čitelné projevy a směr působení.

Proměnlivost vášní

Nejzřetelnější projevy pudového afektu můžeme snadno pozorovat v momentě, kdy prožíváme určitá citová hnutí. Vysoký stupeň podráždění, silná popudlivost, impulzivita, rychlá proměnlivost nálad a dramatizace vstupující prudce do vědomí obírají člověka o rozumový úsudek, soudnost a kritické myšlení. Těmito vlastnostmi je charakterizováno chování divochů, jak je popsal Jung, a rovněž náleží i k dětskému věku.

Člověk dokáže pod vlivem určitých událostí při silném podráždění vědomé mysli projít za okamžik celou škálou mnohdy i velmi protichůdných pocitových stavů. Lásku i nenávist má na dlani a záleží jen na síle impulzu. Ten rozhoduje, která z nich podmíní jeho chování. Nesnese, aby se cokoliv postavilo mezi jeho žádosti (či averze) a jejich splnění.

Čím silněji na něj afekty působí, tím více je nedůtklivý, zbavený všech za normálních okolností existujících ohledů. Silné nutkání, pocit neodolatelné moci a síly mu dává schopnost zbavit se jakékoliv překážky. Silná citová pohnutí vždy mají své důsledky, ať ve smyslu heroických výkonů, či násilných skutků. Za oběma však stojí neschopnost rozlišení a vědomého rozhodování.

Černobílé vidění

Primitivní zakalení vědomí nevnímá situaci v „padesáti odstínech šedi“. Naopak získává černobílé vidění situace. Na jedné straně vědomí posedlé afektem obrovsky přehání, na druhé straně je schopno velmi hrubého zjednodušení. Nezná žádné mezistupně. Tento stav je možný jedině tehdy, pokud zmizí ze scény kritické myšlení, jež je kolébkou pochybností a primární nejistoty, tedy atributů provázejících rozlišující stav vědomí. Proto je tak snadné zajít pod vlivem vášní do krajností, kterým se jedinec potom vždy diví. Podezření je hned pravdou, odpor se prudce mění v nenávist, tak fungují vášně. Pro nejistotu a pochybnosti tu není žádný prostor.

Ztráta jakéhokoliv pocitu zodpovědnosti pochopitelně umožňuje přehánět a zveličovat do nepředstavitelných poloh. Ať se jedná o afekt dobrý nebo zlý, míra věcí je u obou výrazně narušena či úplně potlačena. „Normálně“ zodpovědný člověk ze strachu před trestem, ztrátou společenského postavení nebo osobní prestiže udrží většinou své afekty na uzdě, ovšem jenom do situace navozující stav snížené úrovně vědomí. Pak už není schopen žádných racionálních soudů, relativizací či dokonce argumentace proti síle vlastních vášní.

Primitivní afekt je vždy sebepotvrzující záležitostí. Nese důvod pro svoji existenci sám v sobě. Nepotřebuje rozumové zdůvodnění. Funguje skrze nezlomné oprávnění pro svoji vlastní existenci. Tím je jeho moc, strhávající kritického ducha do temné propasti, stvrzena a legitimizována.

Něco se přihodí a všechna primitivní a nezkultivovaná energie se řine do vědomí, lehce překračuje jeho horní hranici. Rozlišování je ztraceno a pocit nesmírné moci udělá i z beránka vlka a ze stydlivky hrdinu. Přehánění, zjednodušování, používání hrubých a silných výrazů, neschopnost podávat rozumové důkazy vždy svědčí pro to, že dotyčný nemá jasné vědomí.

Nesnášenlivost a slepá víra

Pokud někdy máme možnost dotknout se absolutnosti, tak je to právě ve stavu vědomí zakaleného afektem. Takové vědomí si činí nárok na absolutní pravdu či absolutní lež. Pravdou však je, že je dokáže během okamžiku rychle bez uzardění mezi sebou zaměnit. Tyto věci jsou však možné jen za určitých podmínek a najdeme je zpravidla u díla tam, kde jedná víra podpořená vášní, víra bez rozumu.

Víra spojená s primitivní afektivitou je slepá. V případě, že jsou informace a „fakta“ předkládána jako jednoznačná pravda, musí přijímající vyloučit kritického ducha a víra se automaticky napojuje na vášeň. Vášnivý věřící je jiný než ten, který kriticky zkoumá přijímané informace. Ten první je vždy nekritický a nesnášenlivý. Víra prosta rozumového poznání je vždy nesnášenlivá.

Když je při přijímání nových informací vyloučen rozumový výklad a pochybnosti musí stranou, nastupuje síla vášní. Tady se pak slepá víra stává tím nejlepším učitelem. Primitivní slepá víra podpořená nerozlišující vášní nepřipustí diskusi. Sebemenší nesouhlas naopak zvyšuje touhu podrobit své víře okamžitě a třeba i násilně všechny jinak smýšlející.

Čím více má stádo slepých ovcí, tím mocněji je slepá víra poháněna nesnášenlivostí. Dobrota nesnášenlivého věřícího míjí, protože je považována za slabost. Dogmatik nedává své sympatie dobrému a vlídnému pánu, ale despotovi a tyranovi. Jen ovce podléhající dogmatu se dokáže otrocky krčit před silným pánem. Člověk zotročený dogmatem má svou moc skrytou ve stádu, a to potřebuje silného vůdce. O tom však ještě budu mluvit.

Dráždivá moc afektu

Pudy a instinkty jsou a byly vždy konzervativní. Člověk jimi ovládaný jedná vždy v jejich duchu. Prudký afekt se však vždy brzy unaví a člověk instinktivně vlétne zpět do své brázdy. Ať už mu jeho afekt měl pomoci brázdu normality opustit (v dobrém či zlém), nebo měl vynést na světlo stíny, které ho mučí v jeho vlastních snech. Ať už ho měl afekt přivést k jakékoliv změně, není‑li tato činnost uvědomělá, vedena dlouhodobě vůlí a rozumem, nemůže přinést žádnou hlubší proměnu. Afekt zvedne vlnu, ale neudrží jí. Jen dlouhodobě, vědomě a rytmicky směřovaná činnost a úsilí dovede člověka k proměně libida na jinou formu uplatnění. Afekty vypadají, že mají tu moc, ale většinou jen rozvíří vody a člověk pak opět padá do stejných stereotypů.

Člověk podrážděný mocí afektu se toulá vždy na hranici či za hranicí vědomí a nechá se snadno podnítit k činům, které mnohdy odporují jeho zdravému rozumu. Někdy se pod vlivem silného dojmu nechává unést, aniž by věděl, že je nesen svými vášněmi. Ne, nejedná se o uvědomělou činnost, jak mnohdy rád sám sobě namlouvá. Když spolu s davem na koncertě U2 či na shromáždění věřících prožíváme naprosto nezapomenutelné silné společné prožitky, nemysleme si, že je na tom něco impozantního, kromě našeho chvilkového úletu.

Afekty se svými dojmy a pohnutkami, které jsou v nich obsaženy, významně snižují úroveň individuálního vědomí a rozlišování. Takže není na co být hrdý, i když to tak mocně působilo. To si však člověk nenechá jen tak lehce vzít. Jak sladké je splynout s davem v dobrém i ve zlém. Ten pocit bezbřehé síly, moci a uskutečnitelného však není pravý, ale je jen pouhou iluzí zdánlivé síly a jednoty. Aby, až pomine vlna vášně, byla zničena rozlišujícím uvědoměním. Vím, že beru člověku jeho hračky, jenže ony mají ve všech, opakuji ve všech důsledcích ničivý charakter, protože podléhají nerozlišující neuvědomělosti se všemi projevy popsanými výše v článku. Láska se během okamžiku může proměnit v nenávist a naopak. A kde je potom pravda?

Ruku na srdce, kdo z nás si nepotřebuje připadat lepší, silnější, mocnější a bez hranic? Každý. Jenže za jakou cenu? Za cenu iluze a nerozlišování. Taková je moc instinktů. Zamilovanost nevyjímaje. Daň za nevědomost je vždy vysoká a světskými zákony nepostižitelná. Není jen jednoho života a nikdo není ostrov.

Člověk si často plete myšlení a vědomí. Spoléhaje se na právě na své myšlení, kterého se naučil držet, aby kontroloval své chování, ztrácí pod vlivem vášní lehce svou domnělou kontrolující moc. Avšak ten, kdo vsadil na kartu všímavosti a vědomí, ten může své afekty a vášně kontrolovat. Ovládající moc pudových afektů má neobvyklou sílu, a protože v samotném myšlení nemá překážku, jeví se síla afektů zbavená svého soudce jako jediná skutečná, pravá a jednoznačně pravdivá a člověk jí snadno podléhá.

Člověk pak přestává být vědomým vládcem popudů, které přijímá, a stává se otrokem svých nálad, podrážděností a afektivních impulzů, které dominují nad rozumovým úsudkem a vědomou kontrolou. Rozum samotný afekt nezastaví, protože sám o sobě všímavost nevytváří, ale potřebuje ji ke své práci.

Světská spravedlnost se míjí se svědomím až příliš často. Klameme příliš často sami sebe, racionalizujeme své emoce, vášně a city, abychom si udrželi zdání rozumovosti a morální integrity – před sebou i před druhými. Potlačit vliv svědomí, které jediné nezaujatě a objektivně nahlíží z výšin naší mysli na naše činy a jejich pohnutky, lze za určitých okolností a podmínek, někdy i po celý dlouhý život. Vždycky však za cenu ztráty všech dobrých lidských věcí. Vidíme to všude kolem sebe, bohužel i v sobě. Někdy je příliš pozdě, někdy ne.

Afekty a vášně však probouzí i určité mentální pochody a formace. Ideje, které se s nimi slučují, stojí za bližší prozkoumání. Proč někteří lidé věří bludům, které odporují zdravému rozumu? Náboženství a nauky vnuknuté bez rozumového poznání jsou toho zářným příkladem. Víra a poznání nejsou jedno a totéž. Na to hledejme společně odpověď v dalším dílu seriálu Kolektivní duše.