Někdy si říkám, kolik lidí na světě drží dietu, má podváhu nebo se stravuje naprosto příšerným způsobem. Kolik lidí na světě se rozhodlo zhubnout nebo něco nejíst. Ale nikomu z nich se nestalo, že by skončil v nemocnici, ba dokonce na psychiatrii s poruchou příjmu potravy. „Není to jen o jídle, ale i o prostředí, ve kterém jste vyrůstala. Nemůžete za to jen vy,“ snažili se mi vysvětlit lékaři. Nemohla jsem tomu uvěřit a stále obviňovala samu sebe ze všeho, co se přihodilo.

Ošklivá, hloupá, zbytečná a hlavně strašně tlustá. Tak jsem se cítila při příjmu do léčebny. Nemohla jsem pochopit, co tady dělám. Jak se mohlo stát, že jsem tady? A co bude dál? Nejvíce ze všeho jsem se bála, jak budu vypadat, až mě pustí domů. Určitě budu strašně tlustá. Ale neboj se, zase to všechno zhubneš, uklidňovala mě moje nemocná mysl.

Téměř dva měsíce bez pořádného jídla, každodenní cvičení, modrobílá papírová kůže, váha 38 kilo. Nemohla jsem pochopit, co je na tom špatně. Jupí! To je o 20 kilo méně za dva měsíce. Škoda, že nevážím 35, taková váha by se mi líbila mnohem víc. Ve škole mám samé jedničky, funguju, tak proč musím do léčebny? Odmítala jsem si přiznat, že jsem nemocná. Neviděla jsem na sobě žádný pokles váhy, necítila jsem se štíhlá, hubená, natož podvyživená, jak křičelo okolí.

Vzpomínám si na svou první večeři v léčebně. Dostala jsem malinký kousek veky s máslem. Prý se s něčím pořádným začne až od zítřka. Celá jsem se třásla, když jsem to jídlo držela v ruce. Každý kousek, každé sousto určitě půjde do mého tlustého zadku, do těch příšerně velkých stehen a já přiberu. Ale já nechci přibrat. Chci vypadat pořád takhle. Padaly mi vlasy, lámaly se nehty, tekla mi krev z nosu. Měla jsem špatné trávení a játra.

O ženských záležitostech nemá smysl mluvit, jelikož se nikdy nedostavily, ani po různorodé a opravdu dlouhé hormonální léčbě. V té době mi to bylo jedno. Nevystrašilo mě pomyšlení, že jednou nebudu moct mít děti. Starala jsem se jen o číslo na váze, jak vypadám a jestli obléknu tu nejmenší velikost kalhot. Každý den jsem si opakovala, že doma zase zhubnu. Popsala jsem hromadu deníků, kde jsem si plánovala, co budu a nebudu jíst a kolik budu vážit. Všechno ostatní mi bylo jedno. Jaký bude můj život, moje budoucnost? Hlavně abych byla hubená!

„Jak podle vás vypadá anorexie?“ zeptala se nás jednou psycholožka na skupině věnované poruchám příjmu potravy. Představila jsem si rozmazanou postavu s tmavými řídkými vlasy ve velké bílé košili. Vyzáblou bledou postavu, která jako by neměla vlastní tělo. Už jí žádné nezbylo. Ani neví, jak by mělo vypadat. Usadí se ti v hlavě a nutí tě tvé tělo nenávidět. Dokáže zničit nejen celé tělo, ale i život a duši.

Je to jako nesnesitelný brouk v hlavě. Hlas, černá myšlenka, tajemná postava, která si z vás udělá loutku. Je neviditelná a pro okolí nepochopitelná. Nikdo nedokáže pochopit, jak je možné, že vám nejde se najíst. Že se dobrovolně necháte vyhladovět a pocit prázdnoty je vám příjemný. Že se nenajíte, nenapijete, ani když je vám na omdlení. Ani když vidíte zdravotní problémy, které postupem času přibývají.

Normální holka

Když jsem se rozhodla držet dietu, byla jsem úplně normální holka, která sportovala, dobře se učila, jen to doma neměla úplně jednoduché. Rozvod rodičů, hádky, alkohol… Najednou jsem sama se sebou přestala být spokojená a záviděla spolužačkám štíhlejší postavu. Tak jsem začala, jako asi každý, s vyřazením sladkostí a nezdravých potravin. Najednou se však moje cílová váha začala snižovat. Začala jsem jídlo víc a víc omezovat, počítat a kontrolovat. Kalorickou hodnotu některých potravin si vybavím ještě dnes.

Všeho jsem se začala bát, po všem se určitě tloustne. Nebylo to jednoduché, přestat jíst – jasně že si toho doma všimnou. Anorexie ve vás vypěstuje nepopsatelný strach z jídla, který vás donutí se ho zbavit jakýmkoli způsobem. Vyhodit, spláchnout, vyplivnout, strčit pod oblečení nebo vyhodit z okna. Udělá z vás neskutečné sobce, kteří myslí jen na sebe. Jestli nějak trápím okolí? Bojí se o mě? Bylo mi to jedno.

Vzpomínám si, jak mě můj táta chytil za ramena a zatřásl se mnou. „Bojím se, že umřeš,“ řekl mi. Vůbec nic jsem si z toho nedělala a dál si vařila k obědu jednu mrkev a jednu malou bramboru. Podívej se, jak jsi tlustá, nic víc si k jídlu přece dát nemůžeš…, našeptávala mi moje hlava. A já jí věřila. Mnohem víc než vlastní rodině!

A tak se stalo, že jsem za dva měsíce – paradoxně během vánočních svátků a ledna – zhubla z 58 kil na 38. Před zrcadlem jsem pořád brečela, proč jsem tlustá a co mám udělat, abych zhubla. Z boků mi trčely kosti a daly se vzít do ruky. Musela jsem spát pod třemi peřinami a celé dny se lepila na topení. Ale nic z toho mě nepřesvědčilo, že je něco špatně a měla bych začít jíst. Jídlo se stalo něčím zbytečným, otravným a pro mou vysněnou postavu nebezpečným. Anorexie v hlavě jásala.

Hospitalizovaná jsem byla celkem čtyřikrát. Trvalo dlouho, než jsem si přiznala, že jsem opravdu nemocná. A taky že za to nemůžu jen já, ale i rodinné prostředí. A ze všeho nejvíc mi chyběla motivace dostat se z toho a začít už konečně žít. První zdravé myšlenky se začaly objevovat během třetí léčby, kdy už jsem toho věznění a vykrmování začala mít opravdu dost.

Přepadly mě výčitky za promarněný život. Za dny strávené v nemocnici, odloženou střední školu, za zkažené možnosti někde si bezstarostně užívat. Najednou jsem chtěla žít, studovat vysokou, jezdit na dovolené a ničeho se nebát. A taky mít děti a rodinu. Nemohla jsem pochopit, jak mi tohle všechno mohlo být lhostejné. Už jsem nedovolila anorexii, aby mi tyhle myšlenky sebrala. Získala jsem silnou motivaci a začala dělat vše pro to, aby se tyto mé sny začaly plnit.

Když se dnes o mnoho let později na tuto minulost podívám, přijde mi to neuvěřitelné. Jako bych žila druhý život, byla někdo úplně jiný než tehdy. Rozhodnutí konečně se opravdu uzdravit byl ten první, nejdůležitější krok. Kde se vzal, tu se vzal, prostě přišel. Pochválit se neumím, ale jsem za to rozhodnutí na sebe pyšná.

Byl to začátek velkého boje s anorexií, s vlastní nemocnou myslí, která doposud jako by nebyla moje. Někdy jsem vyhrála, jindy prohrála a musela začít znovu. Důležité ale bylo, že jsem chtěla bojovat a zbavit se nemoci jednou provždy.

Hlava křičela, zrcadlo bylo nepřítel, sama sobě jsem se zvětšovala před očima. Měla jsem výčitky za každé sousto, které jsem si dopřála. Za každé získané půlkilo. Za každou zdravou myšlenku mi má vlastní mysl nadávala. Jako bych měla hlavu rozdělenou na dvě části. Jedna se chtěla uzdravit a žít, ve druhé sídlila anorexie. Válčily spolu dlouho, ale stálo to za to.

Trvalo sedm let, než jsem si sama pro sebe dokázala říct, že už jsem skoro zdravá. Že je anorexie téměř pryč. Za tu dobu jsem definitivně opustila nemocnice, dokončila střední školu a vystudovala vysokou. Ale pořád jsem cítila, že ještě nejsem úplně zdravá. Že nesmím polevit a přestat bojovat. Moc dobře totiž vím, že stačí jedna černá myšlenka, jedno zaváhání a kousek anorexie je zpět. A věřte, že i ten malý kousek umí pořádně znepříjemnit život a zničit vše, co jste si pracně vybojovali.

Svůj příběh života s anorexií a bez ní jsem rozdělila do tří částí. V příštím článku se budu věnovat vlastnímu boji s nemocí a tomu, co mi pomohlo ji překonat: Vykrmit a pustit

Sama sebou, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.