Kdysi jste s chutí a tvrdě pracovali a byli optimisty, zatímco dnes je všechno jinak? Pokud se v následujících otázkách poznáte, čtěte dál a zamyslete se; všechny uvedené symptomy mohou být projevem burn‑out syndromu.

• Cítíte se unavení, frustrovaní, bez iluzí?
• Máte pocit, že pracujete stále více a přináší vám to stále menší potěšení?
• Štvou vás lidé, kteří po vás něco požadují, a zároveň se zlobíte na sebe, že jim neumíte vyhovět?
• Musíte se nutit i do běžných činností?
• Je vám zatěžko důvěřovat ostatním, cítíte v životě beznaděj?
• Jste cyničtí, negativističtí, předráždění, snadno emocionálně vybuchnete?
• Jste bez nálady, otrávení, znudění a snažíte se tento pocit přebít nějakým vzrušujícím zážitkem?
• Pijete více alkoholu než dříve?
• Ztrácíte potěšení ze sexuálního života?
• Potřebujete téměř denně nějaký uklidňující prostředek a téměř každou noc prášek na spaní?

Z patofyziologického hlediska je syndrom vyprahlosti důsledkem chronického stresu a má všechny jeho atributy. Důležité je porozumět skutečnosti, že stres není zvýšené pracovní vypětí, nedostatek času, pocit frustrace z nedocenění ani nedostatek spánku – to jsou stresory.

Stres je reakce organismu, která má připravit jedince na útok či útěk (poplachová fáze), nebo v případě neúspěšnosti této strategie na přežití v krajně nepříznivých podmínkách (fáze rezistence). Ke zhroucení dochází, když se oba tyto postupy zcela vyčerpají a nastoupí bezbřehá únava spojená s pocitem bezmoci. 

Také jeho první popsané příznaky se podstatně více zaměřovaly na tělesné pocity a zdravotní potíže, které výrazně vystupovaly do popředí: pocit únavy až vyčerpání, pocity chladu, dechová tíseň, tenzní bolesti hlavy, často bolest dolních zad (low‑back pain), nespavost, divné pocity na kůži (stresová „husí kůže“), trávicí obtíže a další.

Z psychických a behaviorálních příznaků to byly především předrážděnost na jindy neutrální podněty, plačtivost, viditelně nevyprovokované záchvaty zlosti a hněvu, objektivně patrný smutek, podrážděný tón hlasu, nekontrolované verbální projevy zlosti, podezíravost až vztahovačnost, vyhýbání se pracovním povinnostem, letargie.

Při delším sledování problematiky burn‑out byly konstatovány také trvalejší osobnostní změny ve smyslu apatie, skleslosti, redukce v oblasti vyšších citů (sociální, estetické, etické), explozivity a agresivity, nebo trvale vztahovačného nastavení.

Řešení, nebo další problém?

Ke konceptu stresu se neodmyslitelně váže pojem coping postihující různé strategie, kterými jedinec čelí jednak stresorům a jednak příznakům automaticky probíhajících stresových projevů.

Řada stresorů nemusí být významná pro jedince, kteří jim nepřikládají váhu (nedělá mi vrásky skutečnost, že můj návrh nebyl akceptován, nebolí mě porážka mého favorita, bez větší emoční reakce přijmu skutečnost, že pečivo opět podraží), jsou však stresory z oblasti životních ztrát a pocitu ponížení, které mají téměř univerzální působnost.

Jde o nastavení mého hodnotového systému (konzumně orientované osoby preferující koncept „mít“ před konceptem „být“ budou hůře snášet materiální nedostatek či ztráty), ale také o intenzitu stresoru (povodeň velkého rozsahu zasáhne řadu lidí, i ty, které přímo nepostihla).

Pokud jde o stres spojený s profesionálními aktivitami, není pochyb, že zdravotníci (podobně jako záchranáři a další pomáhající profese) nemají na růžích ustláno. Za zevní stresující podmínky se považují vysoké požadavky při nízkých kompetencích, vysoká angažovanost spojená s nízkou návratností, monotónní práce, nízká úroveň sociální podpory a nedostatek času.

Je však současně naprosto nezbytné analyzovat, kolik stresu si každý z nás vyrábí sám. Vystihuje to velice trefně stará anekdota: Dva dělníci vybalí svačinu a jeden z nich začne nadávat, že má zase ty zatracené housky se salámem. „Tak řekni manželce, ať ti dává k svačině něco jiného,“ radí druhý. „Jaké manželce?“ táže se udiveně první. „Já si připravuju svačiny sám!“

Řekni mi, jak žiješ…

Co nás přivádí do stresu? Naše (někdy nezkrotná) touha po společenském uznání, nereálné požadavky na vztahy mezi lidmi, představa, že vše „musí jít jak po másle“ a snaha tuto představu uskutečnit.

Jsou to však též myšlenkové chyby, stává se, že příliš rychle zevšeobecňujeme, že z detailu zbrkle usoudíme na celek, že máme černobílé vidění problémů. Stává se, že přeháníme závažnost potíží, přeceňujeme nepodstatné prvky nebo personalizujeme tím, že vztahujeme nepříjemné okolnosti k vlastní osobě.

…a já ti povím, jak to skončí

Odtud je už jen krok k tomu, že místo věcného řešení problémů „ad rem“ začneme jednat „ad hominem“, tedy nikoli: toto není správné řešení, ale: ty jsi blbec! První fáze strategií „coping“ tedy směřuje k tomu, že se stresový mechanismus vůbec nespustí.

Druhá fáze těchto strategií nastupuje při zvládání příznaků stresu; jde tedy do jisté míry o jakousi sekundární prevenci. Zde je opět několik možností: všichni dobře víme, jak užitečné je rozumné rozvržení práce ve vztahu k odpočinku, tělesný pohyb, který vyplavuje endorfiny, a další postupy včetně upevnění nejbližší sociální sítě. Člověk zatahovaný spirálou burn‑out toto vše také dobře ví, většinou to však nerealizuje s odvoláním, že už na to nemá síly.

Nasazuje pak bohužel destruktivní strategie, počínaje sebelítostí a autoagresí ve sféře psychické, přes pokusy stres „ujídat čokoládou,“ až po chemické podpory (nikotin, kofein, alkohol, event. nějaká ta měkká droga) s velkým rizikem vývoje dalšího problému – závislosti. Zdravotníci mají navíc k dispozici celý arzenál psychofarmak s rizikem nemenším.

Jak léčit burn‑out syndrom?

Nejlépe s pomocí zkušeného psychoterapeuta, který se v dané problematice vyzná a pomůže nám najít skutečný smysl naší existence.

Kudy naopak cesta nevede? Freudenberger píše, že standardně používané postupy spočívající v neangažování se, distancování se od problémů, netečnosti a dělání „mrtvého brouka“ nepomáhají.

Doporučuje naopak nalezení větší blízkosti k lidem, které máme rádi a na které nemáme kvůli pracovnímu tempu a následnému vyčerpání čas. Nemusí to určitě být jen sexuální partneři/partnerky, ale zkrátka lidé, s nimiž můžeme být intimní.

Transakční analýza učí, že v každém z nás dříme dítě, kterým jsme byli, když nám bylo 5–6 let, dítě se svými touhami, radostmi, ale i smutky a strachy. Nechme to dítě procitnout a zase si hrát, přát si něco, něco jiného, než být pilným udřeným vzorňákem, o němž si ostatní myslí, že je primadona a nikdo se s ním nechce bavit, přestože to by bylo jediné, co by mu pomohlo.

Naučme se aktivně vyhledávat dobré stránky života, radovat se z nich – nemusí to být zrovna jackpot ve Sportce, naučme se těšit se z maličkostí. Naučme se dobré věci dělat sami pro sebe, to není rozmazlování, to je naplnění základních psychologických potřeb. Naučme se postarat se o ně, postarat se o sebe vlídně a účinně.