Takhle se to přece nehraje!

Nedávno Barborka dostala v Městské knihovně svoje první pexeso s pohádkovými postavičkami, a tak jsme ho vystřihnuli a začali hrát. Pravidla pochopila okamžitě a s malou pomocí byla schopna nade mnou vyhrát partii s přibližně 30 kartami (pro jednoduchost jsem zmenšil balíček).

Takže několikrát vyhrála, a pak ji to začalo nudit. A začala si vymýšlet nová pravidla. "Tati, teď budeme hlát takhle. Já táhnu, a když najdu dvě lůzné kalty, tak si je vezmu. A pak táhneš ty."

Dobře tedy, hrajeme, proč ne? Barborka našla dvě různé, já našel dvě různé… a já se po první výměně začínám nudit. K čemu hrajeme takový nesmysl? Vždyť je to jasné už předem – takto nikdo nevyhraje, pokud je počet párů sudý, hra skončí remízou. A moje mysl běží a předpokládá dále: Takhle si dítě neprocvičí krátkodobou paměť. Nenaučí se dodržovat pravidla. A neosvojí si jednoduché strategie, jak mást protivníky rychlým obracením karet nebo kamennou tváří, když ví, kde jsou dvojice, ale není na tahu.

Barborka našla dvě různé, já jsem našel dvě různé… Počet neobrácených karet se zmenšuje a já nacházím skulinu v pravidlech. "A co se stane, když takhle otočím dvě stejné?" ptám se a jásám, jak jsem chytrý. "Tak je vlátíš a hledáš znovu," prohodí Barborka bez přemýšlení a já sklapnu, protože její pravidla jsou tímto dodatkem dokonalá.

Výsledek je očekávaná remíza a já nutím své dítě hrát další hru podle mých "logických a vyhrávacích" pravidel. Ale další hra je opět podle Barborčiných pravidel. A protože u ní skřípu zuby, hledám, co mi na tomto způsobu pexesa tak vadí. A výhrady naskakují jako na běžícím pásu:

• "Nedá se v tom vyhrát…" (A můj vnitřní hlas na to říká No a? To není důvod, proč tě to vytáčí.)
• "Dítě si neprocvičí paměť…" (A můj vnitřní hlas na to říká To ale nevadí, stejně si toho pamatuje až až. To není důvod, proč tě to vytáčí.)
• "Takto se to přece nehraje!" (A můj vnitřní hlas se směje na plné kolo: Tak tobě vadí, že to není po tvém? Že to není tak, jak to naučili tebe?)

Takže moje hlavní výhrada vůči novým pravidlům pexesa je, že "takhle se to přece obvykle nedělá, takže to není správné!" No potěš, myslel jsem, že tohle mám už za sebou...

Dokonalá hra

Nicméně mě tohle zjištění pobavilo (že jsem stále takhle naprogramovaný) a poněkud jsem se uvolnil. Hrajeme dál, když je to příliš fádní, tak si s Barborkou vyměňujeme karty, které jsme už posbírali. A já začínám vidět pozitiva této zábavy. Ve výsledku vidím, že moje dcera vymyslela dokonalou hru:

1. O nic nejde, jen si spolu zahrát.
2. Hra je dokonale vyvážená.
3. Nikdo nemůže vyhrát, nikdo nemůže prohrát. Ničeho se nedá dosáhnout, výsledkem je pouze společná zábava.
4. Obracení stejných karet hru zdržuje, a tak se spoluhráči snaží pomoct jeden druhému, aby našli karty různé. Takže tato pravidla (i díky předchozím bodům) podporují spolupráci, a ne konkurenční chování.

Pokud vám ty čtyři body připomínají instantní internetové recepty na dokonalý a pohodový život (respektive podnikání, vztahy a kdovíco ještě), vězte, že i já si toho dodatečně všimnul. Protože – opravdu – o nic nejde, nikdo nemůže vyhrát a účelem je jen si zahrát. Pokud to budeme brát příliš vážně a napadne nás, že bychom stejně mohli něco zkusit vyhrát, budeme u toho jen skřípat zuby.

Samozřejmě, dostat se k tomuto poznání může trvat celý život. Nebo pár partií pexesa podle nových pravidel.

Takže pro shrnutí:

• Rozložte karty pexesa obrázky dolů.
• Každý hráč obrací vždy dvě karty.
• Pokud hráč našel dvě různé karty, vezme si je a na tahu je další hráč.
• Pokud hráč (omylem) našel dvě stejné karty, obrátí je zpátky obrázkem dolů a hledá znovu.
• Hráči si můžou pomáhat, aby nedopatřením nenašli stejné karty a hra se nezpomalovala.
• Pokud chcete mít u sebe karty, které posbíral ten druhý, tak si je vyměňujte.

Zkuste to sami. A hlavně si to užijte.

Rozhodující je, zda v našem dětství bylo víc dobrého než zlého. Dítě potřebuje svůj "dobrý objekt": Jak nás ovlivňují vzpomínky z dětství