Před čtyřmi lety jsme se přestěhovali do Belgie. Manžel i já jsme zkušenosti se životem v zahraničí už měli, takže jsem předpokládala, že to tentokrát zvládneme levou zadní, jenže bohužel. Opět jsme start tady prožívali, jako by to bylo poprvé. Vybavila se mi moje první delší etapa života v cizině: byla jsem o dvacet let mladší, v úplně jiné situaci, a přesto to bylo tolik podobné!
Stěhování je stresový faktor, i kdyby to mělo být z Hradce do Pardubic – a teď k tomu přičtěte ještě jazykové a kulturní aspekty. Odborná literatura i laická veřejnost zná tuto změnu pod termínem kulturní šok nebo kulturní adaptace. Co se vlastně s lidskou psychikou v tomto kontextu děje?
Možná překvapí, že kulturní šok není rychlá reakce, jak by slovo šok mohlo evokovat. Jedná se spíš o pozvolné zvykání si, podobně jako u fází změny. Nejprve je to celé úplně mimo, potom hodně dole a pak pozvolna, opravdu pozvolna se začínáme přibližovat realitě a zřejmě i sami sobě v té jinakosti kolem sebe.
První fáze: Jupí!
To je to opojení z nového. Pamatuji se na tuhle dobu přesně, když jsem začala ve svých dvaceti studovat etnologii v Mnichově. Úplná euforie, že jsem to dala. Že vážně sedím na těch přednáškách o východní Africe, že to není film, na který se dívám, ale můj život. Nic nebylo problém a všechno bylo zajímavé, jiné a jedinečné.
Naprostý extrém, vyhození houpačky do nebe: všechno je skvělé, nic nebude problém, tady bych mohla žít do smrti, jinam už nechci! Prostě mimo realitu. Jela jsem svůj sen jak v autíčku na setrvačník, předstírajíc, že v životě je možné úplně všechno a jde to tak lehce: stačí jen chtít.
Druhá fáze: Sakra…
Samozřejmě, muselo to přijít. Spadly mi růžové brýle, setrvačník dojel, houpačka se zastavila u výstupní plošinky. Stalo se to přibližně tři měsíce po mém příjezdu. Ptala jsem se spolužáka, jestli bych si od něj mohla opsat poznámky z přednášky, na které jsem minule chyběla.
Úplně v klidu mi odpověděl ne a já s úsměvem na to ne, počkej… poznámky, jako zápisky myslím, a vrátím ti to příště. „Prostě ne,“ řekl a otočil se. Naprosto mě vykolejil. Jak to, že nepůjčí? On se ani nevymlouval, nijak to nezakrýval, prostě mi do očí i před ostatními řekl ne.
Vlastně to nebyla jediná věc, na kterou jsem zůstala zírat. Studená sprcha se konala několikrát denně. Studijní povinnosti v docela jiném standardu, pravidla na koleji týkající se návštěv, vízová povinnost a další administrativní omezení, bavorština všude kolem, nutnost produkovat akademické texty v němčině.
Vystoupit z kulturní bubliny svých krajanů nebo kosmopolitní komunity cizinců je krok, který mnoho imigrantů neudělá, když nemusí.
Jak to, že mi zrovna tohle nedošlo už doma? Byl listopad – venku hnusně, začala mi chybět rodina, kamarádi v Praze, nebylo s kým se zasmát, nikdo mým vtipům nerozuměl. Vztek na to, jak jsou místní hrozní, úzkost, že tu školu nedám, pocit, že nezapadám. Někde tam se začala také drolit moje sebedůvěra.
Byla to pořádně náročná a zdlouhavá fáze a nastoupila jak podle učebnice: 1–6 měsíců po příjezdu. Období propadu může trvat různě dlouho. Vězte, že v tomto stadiu jste nejzranitelnější, ale také že stejně jako fáze nadšení i tato je od středního toku reality vzdálena extrémně.
Třetí fáze: Vystřízlivění
Pomalu mi začalo docházet, že strategie, které jsem aplikovala doma, se nedají okopírovat do téhle reality. Že prostě v němčině asi vtipná nebudu, že kamarádi budou spíš cizinci v podobné situaci jako já. Že zvládnu přes den pracovat a večer se učit, ale už nezvládnu proflámovat víkend.
Postupně jsem si na to všechno kolem sebe zvykala. Zatím mi v tom dobře nebylo, ale už jsem se orientovala. Věděla jsem přibližně, co očekávat, kdo mi s čím pomůže, kde hledat práci a jak. Musela jsem si pochopitelně nějak ty Němce zaškatulkovat, polepit si je stereotypy, abych vůbec mohla dál.
Tahle fáze přichází přibližně po roce. A vlastně něco velmi podobného můžete zažít i v mnoha jiných případech, například když změníte zaměstnání. Nejprve se na novém místě cítíte úplně skvěle. Po pár týdnech přijde krize, kdy člověk pochopí, že nic nechápe, a pak nastane tohle smíření. Pomalu se s vaší novou situací naučíte zacházet.
Čtvrtá fáze: Zvykám si
Tahle část přišla pro mne možná s nějakým zpožděním, protože jsem si poměrně dlouho užívala života v takovém ostrůvku pohody – mimo hlavní kulturu. První tři roky jsem žila na jedné malé koleji s převahou Jihoameričanů. Bylo to jako na fotbale: domácí a hosté. My jsme byli my cizinci a místní byli oni. Pak jsem se musela odstěhovat a najít si ubytování jinde. A až tehdy, domnívám se, fáze zvykání si na místní kulturu teprve mohla dosednout.
V praxi to znamenalo dostat se z bubliny studentů – cizinců a začít žít mezi místními, zbavit se v jazyce klasických imigrantských chyb, najít lepší práci, protože jsem měla jiné kontakty. Všechno se dostalo do jiné úrovně. Můj život se začal sociálně podobat stylu, jaký vedli moji bývalí spolužáci v Čechách. Po pěti letech života jsem se na tom místě cítila, jako bych tam byla doma, stalo se mou součástí. Také pro moji sebehodnotu tenhle krok znamenal hodně.
Představovala jsem si návrat jako odjezd. Myslela jsem, že ti, kteří mi mávali na nádraží, mi po osmi letech budou padat okolo krku.
Vystoupit z kulturní bubliny svých krajanů nebo kosmopolitní komunity cizinců je krok, který mnoho imigrantů neudělá, když nemusí. V tom kroku je velký kus odvahy. Protože vstupujete na území, kde zcela jistě nemáte rovné podmínky s ostatními, jste vystaveni stereotypům a nikdo vám nic nepromine. Na sebedůvěru a sebehodnotu člověka je to veliký nápor.
Jestli jste ve druhé fázi byli proti místním v opozici, nechtěli jste je přijmout, teď vám začíná být jasné, že nemáte na výběr, ale oni na výběr mají. Proto je tato fáze tak náročná. Hledáte možnosti, jak neztratit sebe sama, ale přesto být akceptováni.
Pátá fáze: Vítej zpět
Tak tohle bylo velice nepříjemné – kdo zažil repatriaci, dá mi za pravdu. Přišel čas se rozloučit, zabalit a odjet. Vůbec jsem si nedovedla představit, jak budu fungovat. Jak bude můj život vypadat? To už nebudu ráno chodit k pekaři dolů pro preclíky? O víkendu do Alp? Denně na přednášky do institutu přes anglickou zahradu? Nedovedla jsem si představit, co mi bude dělat v Praze radost. Ta ztráta známé rutiny mne zúzkostňovala.
Pak se to stalo: byla jsem doma. Paradoxně s výlety a procházkami problém nebyl, s prací také ne. Problém byl s jazykem. Neuměla jsem se tak rychle a trefně vyjádřit. Celé to zadrhávalo. Další problém byl v zařizování běžných věcí – nevěděla jsem ani, co si koupit k jídlu. Jasně, nápis na sušenkách přečtu, ale jak chutnají?
Nevěděla jsem zpaměti své rodné číslo, neuměla jsem vyplnit složenku, nevěděla, kde si nechat podrazit boty, kam jít k zubaři. Cítila jsem se těmi informacemi úplně zahlcená a vlastně strašně naštvaná, že to nejde hladce, že si v tolika situacích nevím rady. Vždyť jsem přece doma a tady tomu rozumím, tady to znám, a přesto mi všechno tak dlouho trvá!
Ano, byla jsem doma, ale nedošlo mi, že mi vypadlo osm let aktivního života v mojí kultuře. A že to tak prostě je: kultura je naučená záležitost, není součástí červených ani jiných krvinek. Je to něco, co znáte velice dobře, k čemu se určitě emocionálně vztahujete, ale určité věci se zapomínají – i když se zase docela rychle obnovují.
Zároveň mi došlo, že jsem měla nereálná očekávání. Představovala jsem si návrat tak nějak podobně jako odjezd. Myslela jsem, že ti, kteří mi mávali na nádraží, mi po osmi letech nepravidelného kontaktu budou stejně tak padat okolo krku. Nestalo se. Kontakty musíte znovu nakopnout a dát jim čas. Kamarádi se vrátí, ale jestli jste o tuhle zahrádku nepečovali, musíte se starat.
Využívejte celý web.
PředplatnéNávrat zpět je mnohdy těžší než adaptace na novou kulturu. Často i z důvodu, který si neuvědomujeme: s návratem domů totiž jde ruku v ruce i další životní změna. Ptejte se při návratu zpět, co je ještě jinak. Změna práce? Odjezd z velké metropole plné příležitostí do rodného okresního města? Změna partnera? Možná je právě odpověď na jednu z otázek důvodem stěhování. Vliv této změny na naši psychiku je také nutné přičíst.
Kulturní šok ve všech jeho fázích je opravdu jízda na několik let. Když víte, co vás může čekat, užijete si ji o to více. Pokud vás v nějakém ze stadií překvapí vaše vlastní reakce až k nesnesitelnosti, nestyďte se vyhledat odbornou pomoc. Pravděpodobně vyšlo na povrch něco, co doposud zůstávalo skryté, a stres ze změny místa to katalyzoval na povrch.
Nejen že vám několik hodin koučinku nebo terapie uleví, ale máte také jedinečnou šanci dostat se k něčemu sobě vlastnímu a dozvědět se o sobě více, možná si i vyřešit záležitost, která vás skrytě trápí už nějakou dobu. Každopádně to je cesta k hlubšímu sebepoznání a sebe‑vědomí.
Máte zkušenost se životem v zahraničí? Vzpomínáte si na nějakou z fází kulturního šoku? Co bylo pro vás nejtěžší?
