Nový audiobook: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Tělo po bitvě

Uzavřela jsem se svým špekem příměří. Někde vzadu ale náš konflikt pořád je.

Jakmile v médiích začnou řinčet zbraně hromadného tukového ničení s cílem dobýt ve skvělé kondici pláže, dochází mi humor a ožívají stará válečná zranění.

Vzpomínám, když tenkrát před léty začly jsme držet diety, zdál se to bejt docela dobrej nápad… mohla bych si zpívat na melodii písně Ondřeje Hejmy. No, fakt nebyl a děkuju Bohu, že jsem se po totálních masakrech duše i těla naučila s vlastním špekem držet laskavé příměří a přes občasné drobné konflikty ho umím rozumně držet na uzdě a dokonce si jídlo užít.

Tak to berte jako naději, že z poruch příjmu potravy se dá s trochou pudu sebezáchovy vylézt i po sedmi letech pekla. I když něco divného ve vztahu k sobě a k jídlu zůstává někde vzadu v hlavě pořád a čeká na známý nápěv, aby se vynořilo jako had z fakírova koše. Jen prostě odmítá tančit, jak my pískáme.

Teto Sally, pořád žeru!

S hubnutím jsem začala v druhé půlce sedmdesátých let, kdy v Mladém světě radila teta Sally a frčela barrandovská dieta sestávající z cukrářského piškotu ráno, 100 gramů mazlavého Blaťáckého zlata v poledne a salátové okurky k večeři. Trvala týden a každý den měl nějakou jinou příšernou obměnu.

Nejkrásnější byl tuším čtvrtek, kdy poledne skýtalo čtvrtku grilovaného kuřete bez přílohy vykoupenou večerní neochucenou kostkou netučného tvarohu. Nebo prohřátým špenátovým protlakem? Raději nevzpomínat. Oblíbenou hračkou v té době bylo jo-jo, podle nějž byl posléze nazván efekt rychlého setřepání a ještě rychlejšího nabrání kil.

Audio kniha ke stažení

Život jako supermarket

Výběr článků z Psychologie.cz v podobě mluveného slova. K poslechu jsme připravili články Andrey Platznerové, Vojtěcha Pišla, Nely G. Wurmové, Marka Mansona, Ivety Hrotkové a Jana Smetánky.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Život jako supermarket

Výběr článků z Psychologie.cz v podobě mluveného slova. K poslechu jsme připravili články Andrey Platznerové, Vojtěcha Pišla, Nely G. Wurmové, Marka Mansona, Ivety Hrotkové a Jana Smetánky.

Stáhnout

Kdesi daleko od nás řešila své mindráky ze vzhledu budoucí princezna Diana. I díky ní jsme se pak po letech dozvěděli, že to, co spoustu z nás zachvátilo, nebylo řešitelné logickou větou „tak prostě nežer“, ale že je to hnusná nemoc s podhoubím rozlezlým v naší psychice, která dnes navzdory osvětě loví mnohem více a mnohem mladších obětí.

Vítězné začátky

Průšvih odstartovaly šaty do tanečních, do nichž jsem se po prázdninách a bramborové brigádě plné sladkých limonád a večerního chroustání sušenek nebyla schopná narvat. Sebevědomí neprospěla ani otcova věta, že bych neměla nosit minisukně, kdo se má na ty moje „sulcky“ dívat.

Známá mi sehnala zázračné pilulky na hubnutí s pseudoefedrinem – bylo mi čerstvých patnáct a vyzobala jsem tenkrát minimálně tři balení. Díky pilulím jsem byla jako čmelák naspídovaný po řepce, téměř jsem nespala, hodiny cvičila a důsledně držela již zmíněnou barrandovskou dietu.

Během dvou týdnů jsem vítězně zhubla asi deset kilo, nechala si zúžit šaty, sklízela ovace ze všech stran a vznášela se na obláčku štěstí, že jsem nejen štíhlá a žádoucí, ale i nadaná železnou vůlí.

No jo, jo-jo!

Jak takové akce dopadají, dnes už vědí všichni. Není problém poprvé rychle zhubnout, ale hmotnost si udržet. Na internátě nás bylo takových výtečnic několik a nemluvily jsme o ničem jiném, než co jsme snědly, nejedly, přibraly, zhubly… Rozdávaly jsme stravenky na večeře, nosily snídaně hladovým spolužákům a dávaly si navzájem zničující tipy.

Bez rodičovského dozoru se jako mor šířily hladovky (ale „blbnout s jídlem“ účinně a vychytrale dokázaly i spolužačky bydlící doma), projímavé čaje, zvracení a nejšílenější diety, zejména bezuhlovodanová Atkinsonova, reprezentovaná gothajem vypraženým na pánvičce. Odříkání jsme střídaly vypleněním blízké prodejny mraženého zboží.

Sníst celý „nanukáč“ a zajíst ho deseti topinkami plovoucími v sádle bylo běžné. Víkendový pobyt doma někdy znamenal i čtyři kila navíc. Po každém zhubnutí nám z předchozího přecpávaní něco sádla zbylo, a tak jsem se ve 4. ročníku dopracovala k 86 kilogramům (po první dietě jsem měla křehkých 64).

Od pondělka do maturity

Startovním dnem hladovění byly pondělky, ideálně ty vycházející na první den v měsíci. Ve středu odpadl nemotivovaný peloton, v pátek ty, které jely na víkend domů. Nositelky červených trikotů šlapaly do dietních pedálů třeba čtrnáct dní či měsíc v kuse, ty nejurputnější dokonce přes Vánoce. Pokud se sešlo víc odpadlíků, nastal topinkovo-zmrzlinový mejdan a naše klasické předsevzetí: „Od pondělí hubnu!“

Kvůli nočním dostihům po hromadném požití projímavého čaje z dvou až trojnásobné dávky senného lusku k nám už instalatér odmítal chodit řešit protékající záchody, takže od té doby umím spravit všechny typy starších nádržek. Nocí se ozýval zběsilý dusot bosých pat a za spěchající postavou vlál toaletní papír, žárlivě střežený v nočním stolku.

Objevily se první pokusy se zvracením, k tomu se ale tehdy odhodlaly jenom ty nejskalnější. Když jsme si žehlily šaty na maturitní ples, nejkostlivější fakírky své modely nenatáhly ani na tehdejší superštíhlé žehlicí prkno – a my ostatní jen tiše záviděly.

Sedm let hubeno-tučných

Při setkání nad plnými talíři se s odstupem let radujeme, že jsme to ve zdraví přežily. Většinu z nás zachránily vztahy a děti, menšinu doktoři. I já jsem bezhlavé bombardování špeku zastavila po sedmi letech „dietního“ běsnění v až těhotenství. Ani ne tak vůlí jako tím, že jsem první čtyři měsíce samovolně prozvracela, vypadala jako duch a nevolnosti přestaly těsně předtím, než došlo na slibované umístění na umělou výživu.

Po porodu jsem si opět připadala štíhlá a žádoucí, než… jsem na chalupě vyštrachala kalhoty z doby začátku „obezity“. Lačně jsem se do nich soukala s představou, jak na mně budou báječně plandat. Ale ouha, ztuha jsem je zapnula. A došlo mi, že celý ten několikaletý průšvih vlastně začal jako mnoho povyku pro nic.

Dnes už naštěstí v případě potřeby místo povelu k bezhlavému napadení tukových zásob volím diplomatická jednání a mírné sankce. Dlouhé roky ztracené ponižujícím peklem kolem jídla mi už sice nikdo nevrátí, ale aspoň mám srovnání, jaké to je blaho, když člověk i s takovou zkušeností dokáže normálně jíst a držet si bez velkých křečí stejnou velikost oblečení.

A další výhodou je velká vděčnost a důvěra k vlastnímu tělu. Pokud totiž přežilo tohle, pak toho ještě zvládne hodně. Ale slibuju, že už na něj budu hodná!

Džejn, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e-mail redakce@psychologie.cz.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: