Znám dost lidí, velice úspěšných a/nebo bohatých, s nimiž když si povídám, v duchu žasnu. Ne nad tím, kolik a čeho ti lidé vlastní, kam až sahají jejich kontakty, koho všeho znají osobně. Vidím do jejich příběhů do větší hloubky a šíře a zdá se mi, že za ten elitní společenský status platí věcmi, kterými já bych platit odmítla. Žasnu nad osobností těch lidí, přesněji nad tím, co ze svých lidských možností používají a co ne. Jak nechápou souvislosti, jak málo rozumí lidem, jak velmi na tu díru doplácí jejich nejbližší a jak oni to nevnímají. Jak nerozumějí příčinám a důsledkům duševní nepohody vlastní a těch, kteří s nimi souvisí. Jak nevidí cesty ven, nebo pokud vidí, jak jim chybí vůle a odvaha vydat se po nich.
Nelze samozřejmě všechny nadprůměrně úspěšné lidi hodit do jednoho pytle, ani těch několik desítek ne, které znám osobně. Ale v jedné věci snad trochu generalizovat mohu. Ta se netýká povah a vnitřního života těchto lidí, ale jejich životního zážitku na cestě od prvních úspěchů až po exkluzivní pozici ve společenské a/nebo ekonomické hierarchii.
Myslím, že cesta za velkým úspěchem přeskakuje, obchází triviální každodennost. Že lidé s vysokými a zářivými cíli nejenže nemusí, ale ani nemají kdy obyčejně žít. A nemyslím tím to mačkání citronu, mytí nádobí, stlaní postelí nebo třeba vyhledávání zaplatitelného ubytování a jízdenek. Mám na mysli duševní život.
Všechna ta škobrtnutí. Zpomalení. Zastavení. Ponor. Tlak, ať už svůj, nebo tlak okolí. Obyčejné triviální radosti a obyčejná triviální zklamání. Soucit a snahu vciťovat se. Jemné nuance nespokojenosti. Frustraci. Lásku ve všech jejích odstínech, ne každý s jinou milenkou nebo milencem, ale s tím jedním člověkem, který je vším od anděla po ďábla a stejně tak nám zrcadlí vše naše od andělského po ďábelské.
Zdá se mi, že tito lidé žijí příliš málo, příliš plytce, příliš rychle na to, aby s nimi Život mohl interagovat, aby s nimi mohli vstupovat do interakce lidé, aby se díky tomu oni sami mohli měnit, růst, zrát. V jedné oblasti pádí vpřed nadzvukovou rychlostí, a v jiné zůstávají stát, nezralí, nezkušení.
Výsledkem je miliardář, který neví, proč s ním jeho žena nechce spát, když jí přece koupil kožich, po kterém toužila. Nebo depresivní CEO nadnárodní firmy, v šedesáti bláznivě zamilovaný do své sekretářky, protože s ní poprvé v životě zažívá chvíle obyčejného příjemného nicnedělání, myslí na ni, kudy chodí, a manželku jako symbol nesvobody v důsledku toho nemůže ani cítit, tudíž hluboce trpí, kdykoli s ní musí trávit čas.
(Nakonec skončí pod chirurgickým nožem s vředy. Ale nerozvede se, nechce ublížit. No a pak ty domy a chalupy… Ale co je horší, nikdy o tom všem své ženě ani neřekne, nechá ji v omylu, bez možnosti sama danou situaci zpracovat a rozhodnout se, jak a s kým chce za takových podmínek žít. Třeba s ním – a třeba také ne.)
Z podobných úvah mi vždy nakonec vychází oslava Života. Každý den, každá minuta života je cenná, se vším, co přináší – od toho, co nás nejvíc těší, až po to, co nás bolí téměř k nevydržení. Život je základní a nenahraditelná psychoedukace, psychohygiena i psychoterapie. Život je od toho, aby byl žit. Cele.
Často slýchávám, pravidelně od mladých ambiciózních lidí na začátku cesty za společenským a finančním úspěchem, od starších pak většinou tehdy, když se octnou v krizi a přečtou si něco naučného o životních změnách a cestách za štěstím: „Chci výzvy, chci se posunout.“
A ač by má automatická reakce často byla „Kašlete na výzvy, sám život jich přináší přehršle, nechtějte si výzvy a posuny sami plánovat, nekontrolujte proud, plyňte a posouvejte se s ním“, hledám spíše, jak by mohli své zanícení pro posuny a výzvy použít přínosně, a ne jako únik od života do abstraktních sfér algoritmů úspěchu.
A na závěr tohoto zamyšlení si říkám: Ano! Pojďme si všichni stanovovat mety a výzvy! Pojďme si naplánovat něco, co nám půjde ztuha, ale povede to k posunům, k vývoji, k úspěchu, který konkrétně nám v budoucnu prospěje.
Ti veleúspěšní by si mohli jako výzvu definovat rozhodnutí žít aspoň po nějaký čas každodenní život obyčejného člověka. Klidně s tou jachtou a uklízečkou – mám na mysli obyčejnost ve vnímání, cítění, vztahování se k lidem.
No a ty moje mladé holčiny úzkostné a klučinové nesebejistí ať si klidně jako výzvu pojmou třeba nekompromisní sebestřednou asertivitu svého úspěšného velevzoru – stejně jim to nejspíš dlouho nevydrží, pokud u toho neopomenou každé ráno otevřít oči a podívat se na svět v jeho celosti, ne jen vzhůru do výšin.
