Právě před sto lety začalo vědecké zkoumání toho, co dnes nazýváme posttraumatickou stresovou poruchou, opožděnou reakcí na těžký stres. Dnes už víme, že šrámy na duši jsou stejně závažné jako tělesná zranění a zaslouží si pozornost a léčbu. Jak rozeznat, že se po traumatizující události neobejdete bez odborné pomoci?

Letos slavíme sté výročí samostatného státu. Stejně tak bychom si ale měli připomenout sto let od konce války, v níž bojovalo také 1 400 000 našich vojáků. 130 000 z nich padlo a ještě více jich bylo zraněno, většina z nich se vrátila z války rozbita, i když utekla jejím granátům, jak píše v úvodu své knihy Erich Remarque. O sto let později jsme již o míle dál v poznání a léčbě posttraumatické stresové poruchy (PTSD), kterou trpěli i vojáci 1. světové války.

Počet vojáků neschopných boje bez objektivně pozorovatelných tělesných zranění byl natolik velký, že se začalo uvažovat o vlivu duševního zdraví na bojeschopnost. Již v prvních letech po 1. světové válce odborníci včetně Sigmunda Freuda odmítali převládající teorie vzniku onemocnění: příčinu stavu šoku nespatřovali ve fyzickém zranění mozkových struktur, ale v poranění duševního rázu, způsobeném reakcí na bezprostřední ohrožení života.

Jejich tvrzení byla ale spíše v pozadí. Více se prosadil názor, že důvodem potíží vojáků je jejich slabost. Za stěžejní faktory onemocnění se považovaly chabá morálka a nedostatečný výcvik. Léčba nemocných pak probíhala elektrošoky, které měly vojákovi navrátit jeho sílu hrdinného bojovníka.

Každá válka si bere daň v podobě ztráty duševního zdraví jejích účastníků. Přesvědčení o slabosti jako hlavní příčině válečného šoku se podařilo vyvrátit až systematickým zkoumáním příčin PTSD v letech následujících po válce ve Vietnamu. Díky většímu povědomí o vlivu války na psychiku vojáka mohla vzniknout zařízení na jejich podporu. PTSD je ale stále velký problém zejména mezi navrátilci z bojových misí – statistika z roku 2012 hovoří o 22 dokonaných sebevraždách vojáků denně pouze na území USA.

Opožděný stres

Dnes PTSD chápeme jako opožděnou reakci na stresovou situaci mimořádně ohrožující povahy, která se může objevit až šest měsíců po traumatizující události. Traumatická událost by měla být definována nejen z hlediska vnějších okolností, které můžeme objektivně pozorovat, ale také na základě samotného vnímání situace postiženým, tedy subjektivním pohledem pacienta. Při léčbě se vždy musí posuzovat obojí: objektivní povaha události i to, jak ji daná osoba sama vnímá.

Existují tři typické rysy tohoto onemocnění:

1. Přetrvávající znovuprožívání traumatické události v podobě vtíravých vzpomínek, myšlenek a pocitů, které spouští nepříjemné reakce jako panika a zoufalství. V bdělém stavu se také objevují takzvané flashbacky, charakterizované znovuprožitím situace, kdy dotyčný nerozeznává skutečnost od vzpomínky, a mohou se dostavit silné pocity viny spojené s výsledkem situace. Stav je doprovázen intenzivní vegetativní reakcí (například zrychlený dech a tep). Tyto stavy jsou spouštěny podněty spojenými s traumatizující událostí: zvuky, pachy nebo místem, ale také myšlenkami či emocemi jedince.
   
2. Tendence se spouštějícím podnětům vyhnout či snaha o jejich násilné potlačení. V praxi to může vypadat tak, že se účastník dopravní nehody vyhýbá místu, kde se tato nehoda stala. Z toho vyplývá jedincova emoční otupělost a potíže s prožíváním pozitivních emocí.
   
3. Přetrvávající příznaky nabuzení, což vede k nespavosti a nočním děsům, zároveň se dotyčný potýká s tělesnými symptomy úzkosti a podrážděností až hostilitou. Typické jsou také zesílené úlekové reakce, zejména na zvukové podněty.
   

Mimo války se s traumaty nejčastěji setkáváme u obětí přírodních katastrof, jako jsou například povodně, účastníků i svědků dopravních nehod, obětí život ohrožujících situací (přepadení, loupež) a různých forem zneužívání – nejčastěji jde o zneužívání pohlavní, časté bývá i domácí násilí. Paleta pro rozvinutí tohoto syndromu je tedy široká a jeho výskyt v populaci je poměrně častý: týká se až 10 % žen a 5 % mužů.

Posttraumatická stresová porucha se může objevit v každém věku. Rizikovou skupinou bývají děti. Ty jsou ve svém vývoji zranitelnější, jelikož nemají tolik obranných strategií. Vidí svět jako mírumilovné prostředí s hodnými lidmi – o to složitější je pak situace, když jsou jejich představy o světě zpochybněny silným traumatem.

Patologické vzorce se pak mohou odrážet ve vývoji chování, kognice i emocí a projevují se zejména dezorganizovaným chováním, děsivými sny a ve hře, do které se často promítají některé aspekty traumatu. Základním kamenem světa dítěte je rodina, proto její nefunkčnost může přispět k rozvoji PTSD zejména při závažných rodinných konfliktech či rozvodu. Svůj vliv mohou mít i citové problémy s vrstevníky, úmrtí blízké osoby a také vážnější a déle trvající zdravotní komplikace.

Kudy z toho ven

Při léčbě PTSD je stěžejní intenzivní psychoterapie, která může být doplněna léky. Nejčastěji se setkáváme s podpůrnou formou terapie, založenou na empatii a autentickém sdílení, a kognitivně behaviorální terapií, která pracuje na rozvíjení strategií vyrovnávání se se stresem a snaží se o změnu myšlenkových vzorců, které podporují udržování příznaků. Nově se využívá i virtuální reality a stále populárnější všímavosti (mindfulness), která spočívá v uvědomění a akceptaci pocitů a myšlenek.

Všechno špatné může být pro něco dobré. Posttraumatický růst se může projevit v osobní rovině nalezením nové vnitřní síly – člověk se například vrátí k zálibám, které již dávno opustil, nebo uskuteční své dávné sny. Může se projevovat také změnou životní filozofie – člověk nalezne nový smysl života a přehodnotí své hodnoty a priority. V neposlední řadě se pak změna může projevit ve vztazích, kde znovu vidí a oceňuje to, co už se stalo samozřejmostí. Začne si více cenit své rodiny a přátel.

Běžné události máme tendenci zapomínat a je to zcela normální. Traumatické vzpomínky, kvůli nimž se postupně rozvine PTSD, jsou netypické: v mysli se drží, a dokonce zesilují. Během života se setkáváme s traumaty, která v nás zůstávají, to ale hned nemusí značit psychickou poruchu. Posttraumatický stres je normální reakcí těla. Až když se přehoupne do PTSD, nastává problém.

Proto bychom neměli ponechávat nic náhodě a při podezření na PTSD u sebe nebo známých přistoupit ke krokům, které nemocného dovedou na práh ordinace. Pro některé lidi je vyhledání odborné pomoci až poslední možnost, jelikož to vnímají jako známku slabosti.

Považovat takového člověka za slabocha by ale byla hrubá chyba a nezodpovědnost vůči dotyčnému, zejména pokud se jedná o vojáka, který je často ve svých i našich očích pravým opakem slabosti. Proto udiví, že jsou ještě dnes tací, kteří považují PTSD u veteránů za slabost. Jedním z nich je Donald Trump, jak dokázal ve svém proslovu v roce 2016. Nebuďme jako on.