Až donedávna jsem žila celkem obyčejný život. Měla jsem fajn práci, chodila ven s kamarádkami, jenom s opačným pohlavím jsem měla problém. Měla jsem hrůzu z fyzického kontaktu s muži, přesto jsem čas od času s někým chodila. Ve 22 letech u mě propukla panická porucha a já se začala léčit a chodit na psychoterapie.

Považovala jsem to za svoji velkou slabost a nedokázala jsem pochopit, z čeho to mám, když jsem vedla celkem normální život. Až na rozvod rodičů, ale tím si prošel leckdo.

Jednoho dne už jsem měla svých neúspěchů a strachu ze vztahů dost. Opravdu jsem si přála najít si hezký funkční vztah. Kromě psychoterapie jsem začala chodit také na rodinné konstelace a vyzkoušela jsem i tantra masáže. V momentě, kdy jsem se rozhodla, že chci mít opravdu vztah, se začaly dít zvláštní věci.

Mozek to vytěsnil

Najednou jsem si začala uvědomovat, jak strašně nepříjemné mi bylo, když mě otčím objal a říkal mi, že je můj „vilný strýček“. Jednoho dne na mě dokonce vyskočila vzpomínka, jak za mnou přišel do pokoje a donutil mě dělat věci, které jsem dělat nechtěla.

Mozek to vytěsnil a já si dál žila svůj život. Mozek to vytěsnil, abych přežila. Dodnes přesně nevím, co všechno se stalo, vynořila se jenom tahle jedna vzpomínka a i ta mi dala dost zabrat a trvalo dost dlouho, než jsem to vstřebala a smířila se s tím.

Co mě ale nejvíc překvapilo, byly reakce mého těla. Nejvíc se k tomu přibližuje přirovnání, že jsem byla dlouhou dobu zamrzlá a strnulá a najednou jsem začala rozmrzat.

Spolu s tím šly ven i emoce, které jsem kdysi potlačila. Měla jsem období, kdy mě pořád trápil průjem a bylo mi blbě od žaludku, jindy jsem se zase celá klepala a cítila jsem se slabá. Cítila jsem horkost v různých svalech nebo jsem naopak měla zimnici. Vůbec jsem nechápala, co se děje.

Měla jsem ale velké štěstí na psycholožku, která mi byla schopná vysvětlit, že se jedná o zpracování traumatu, které jsem si prožila a které se takhle uvolňuje. Ta mi tenkrát hodně pomohla.

Rozhýbat a nechat odejít

Pomohlo mi například i dupání nebo oklepávání se. Hodně mi pomáhalo i zpívání nebo vymalovávání mandal. Chodila jsem na dlouhé procházky a dělala jsem opravdu jenom věci, které mám ráda. Snažila jsem se také meditovat a nechat všemu volný průběh.

To byla jedna z nejtěžších věcí, protože jsem člověk, který má rád věci pod kontrolou a je poměrně netrpělivý. Nezbylo mi ale než být trpělivá. Je to proces, který potřebuje svůj čas. Často jsem myslela na přirovnání, které mi jednou paní psycholožka řekla: že se mohu snažit vodu v řece popohnat, ale bude to jenom zbytečná ztráta energie, protože ona si po chvíli poteče zase svým tempem.

Dneska už to mám víceméně za sebou a lidské tělo mě nepřestává fascinovat. Vím, že je to spolu všechno propojené a že člověk vydrží opravdu hodně. Věděla jsem už dřív, že neprožité emoce se ukládají do svalů a orgánů a vznikají tak nemoci. Ale nikdy by mě ani nenapadlo, že mozek může něco vytěsnit natolik, že člověk vůbec neví, že prožil něco nepříjemného, a že si to tělo všechno pamatuje.

Po tom všem, co jsem prožila, jsem se začala mít konečně ráda, snažím se jíst zdravě a zbytečně tělo nezatěžovat. Nakonec jsem si opravdu našla hezký vztah a jsem spokojená. Jenom si občas říkám, co všechno ještě můj mozek skrývá. Na povrch vyplula jenom ta jedna rozostřená vzpomínka. Je to všechno, na co jsem si vzpomněla, nebo se ještě něco objeví?

Lucie, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.