Nerozhodujeme jen o tom, jak se budeme v té které konkrétní situaci chovat, ale i o tom, jak situaci vyhodnotíme a jak se k ní postavíme. Zkrátka máme na své vnímání a prožívání mnohem větší vliv, než si uvědomujeme. Proč je pro mnoho z nás tak těžké si to přiznat?

Známý profesor psychologie a spisovatel Irvin Yalom v knize Existenciální psychoterapie popisuje jeden velmi pěkný aha zážitek. Když byl na dovolené ve své oblíbené tichomořské destinaci, koupal se jednou ve své oblíbené laguně, zaklonil hlavu dozadu… skvělý, nádherný okamžik.

Pak pohlédl na ryby plovoucí kolem, jako by se jich chtěl zeptat, co na tu nádheru ony, a v té chvíli si to uvědomil. Rybám je to jedno. Nic z toho nevnímají. Absolutně nic z toho, co právě teď vidí, není krásné objektivně. Celé vnímání situace je jeho vlastním dílem.

Uvědomil si, že za svět, který vnímá, je zodpovědný on sám. A tak to máme všichni, i když si to často neuvědomujeme. Jedna z našich největších svobod spočívá v tom, že bez ohledu na to, co se nám děje, můžeme si zvolit způsob, jak na situaci budeme reagovat.

Oblast odpovědnosti

Podle Yaloma je tedy oblast naší odpovědnosti mnohem širší, než si většina z nás připouští. Z tohoto úhlu pohledu totiž nerozhodujeme jen o tom, jak se budeme v té které konkrétní situaci chovat, ale i o tom, jak situaci vyhodnotíme a jak se k ní postavíme.

Uvědomit si, že i takový stud, nerozhodnost a podobně nepřichází zvenčí, že nám nebyly jen dány, ale jde i o chování, které jsme si svým způsobem zvolili, je prvním krokem k jejich ovlivnění.

Zkrátka máme na své vnímání a prožívání mnohem větší vliv, než si uvědomujeme. Lidé se ale z různých důvodů této odpovědnosti vyhýbají, případně si vůbec nepřipouští (nebo se tak alespoň tváří), že podobnou odpovědnost mají.

Nedávno jsem mluvil se známou, která si stěžovala, že už ji to v práci nebaví, že by strašně potřebovala vypadnout, změnit prostředí. Celou tuto svoji zpověď zakončila větou:

• „Kéž by mě vyhodili, to by všechno vyřešilo.“
• „Počkej, počkej,“ řekl jsem. „Pokud přesně víš, co chceš i jak toho dosáhnout, proč to necháváš na nich? Proč to už rovnou neuděláš sama?“
• „Protože jsem nerozhodná,“ odpověděla, jako by mi říkala nějaký tvrdý fakt, třeba své jméno.

Vůbec ji nenapadlo, že nerozhodnost nemusí být neměnná informace popisující její osobnost, ale že je to také oblast, v níž kdysi dávno učinila rozhodnutí (například „nesmím už nikdy ztratit žádnou možnost“). Že je to oblast, kterou může změnit.

„Dokud si člověk myslí,“ píše Yalom, „že jeho situace nebo špatná nálada byla zaviněna někým jiným, nebo nějakou externí silou, jaký má pro něj smysl pokusit se o změnu?“

Rozšíření bitevního pole

Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že se nerozhodujeme jen o tom, jak v dané situaci reagovat, ale i o tom, jak ji vnímáme, případně jak se k ní postavíme, dochází k podstatnému „rozšíření bitevního pole“ o úroveň výš. Tento moment je i počátečním bodem jakékoli osobní změny.

Jinak řečeno, uvědomit si, že i takový stud, nerozhodnost a podobně nepřichází zvenčí, že nám nebyly jen dány, ale jde i o chování, které jsme si svým způsobem zvolili, je prvním krokem k jejich ovlivnění. Jak k takovému uvědomění dospět?

Tam někde, kde jste situaci ovlivnili, by měla být i oblast, která je ve vaší působnosti.

Pro začátek můžete vyzkoušet malý experiment. Až si příště budete stěžovat, že něco není ve vašich silách, že je to vina někoho jiného, souhra okolností, zkuste na chvíli změnit úhel pohledu.

Namísto hledání vnější příčiny, které se projevuje tím, že uvažujeme o otázkách jako

• Kdo je na vině?
• Proč není možné řešení?
• Co mi brání?

zkuste otestovat vlastní vliv na situaci:

• Jak jsem vlastním vnímáním ovlivnil situaci?
• Jak jsem ovlivnil jiné lidi?
• Jaké je pozadí mého chování?
• A co by se stalo, kdybych to zkusil jinak?

Tam někde, kde jste situaci ovlivnili, by měla být i oblast, která je ve vaší působnosti. Tu můžete změnit.

Více k tématu:
Yalom, Irvin D.; Existential Psychotherapy; Basic Books, 1980