Čas od času se objevují názory, jak to mají ženy, zvláště po třicítce, těžké s hledáním partnera. Jsou už zvyklé na nějaký svůj život, svůj standard, svůj komfort, těžko se jim přizpůsobuje, muži jsou už přebraní a ti, co zbývají, nevyhovují jejich nárokům. A často se taky píše, že pokud teda chtějí děti, mají ty nároky snížit a mít je v podstatě s kýmkoli, kdo bude ochoten na to přistoupit. S tím já nesouhlasím. Myslím, že nároky jsou v pořádku. Je ovšem potřeba mít ty „správné“ nároky.

Pro ty z vás, kdo Psychologii.cz čtete pravidelně, jsem ta stejná Soňa, která tu před nedávnem psala, že byla pannou do dvaatřiceti. Od chvíle, kdy jsem panenský stav před zhruba rokem opustila, mám stále tentýž vztah, o němž jsem psala – s mužem o dva roky mladším, pro kterého jsem taky jeho první vztah v životě.

Náš vztah považuju za výjimečný, a to nejen tím, kolik nám bylo, když začal. Výjimečným je například proto, že máme otevřená srdce a rosteme v něm spolu. Ne že bychom neměli „nevyřešené věci“, ale řekla bych, že nepřevažují nad láskou a společně se s nimi vypořádáváme.

Když jsem se já sama seznamovala na seznamce, s nároky jsem si užila své. Taky jsem měla různé představy – aby byl vysokoškolák, aby nedělal gramatické chyby, a tak podobně.

Potkala jsem spoustu seznámeníchtivých (nejen vysokoškoláků…), kteří ty mé nároky splňovali – ale s téměř žádným jsem nechtěla jít na další rande. Necítila jsem s nimi totiž dobře.

Zajištěný svalovec

V převážně většině inzerátů na seznamce byly tyto pochybné nároky naprosto nesmyslně deklarované (ze strany mužů i žen). Myslím tím nároky typu: sympatický, svalovec, elegantní, vtipný, vysokoškolák, dobře zajištěný, sportovně založený, s vlastním domem, koníčky… bla… bla… bla…

Podle mého názoru jsou to ovšem ve své podstatě nároky nesmyslné, když hledáte lásku. Pokud hledáte někoho, kdo s vámi bude mít a uživí dítě, pak možná smysl mají. Ale pokud hledáte parťáka pro život, pro sdílení prožitků, pro vztah plný lásky a podpory, kde děti nejsou součástí plánu na první pětiletku, ale prostě přirozeně vyplynou jako naplnění láskyplného vztahu, tak je podle mě potřeba použít kritéria zcela jiná.

Jaká? Tak třeba: laskavý, velkorysý, vřelý, někdo, kdo má své hodnoty a váží si sám sebe…

Často se navíc opomíjí věčná pravda shrnutá v pravidlu, že sami musíme být tím, co hledáme. Například jako zatrpklá workoholička, která zuřivě chce dítě, zřejmě těžko budu zajímat vyrovnané spokojené muže, kteří hledají parťačku, a ne chodící inkubátor.

S přítelem si vážíme sami sebe, i sebe navzájem. Nejsme ve vztahu proto, abychom si v životopisu odškrtli společenskou kolonku zadaný/zadaná. Pro mě a mého přítele je slovo „vztah“ označení, které prostě popisuje to, jak spolu žijeme. Není to instituce, do které jsme se chtěli dostat.

Aby se mě nebál

Jak to všechno vím? Taky jsem totiž tehdy byla ta žena po třicítce, s určitým životním standardem – vystudovány dvě vysoké školy, nadstandardní příjem, vlastní byt. Věřím, že to pro mého přítele taky byla ze začátku trochu výzva… I pro mě. Zmasírovaná médii jsem se bála, aby se mě nebál.

Naštěstí se nebál. Nenechali jsme naše strachy, aby nám zabránily vytvořit láskyplný vztah, kde parametry typu kdo vydělává víc a kdo má jaké koníčky nehrají žádnou roli, protože se ve všem vzájemně podporujeme. Už skoro rok spolu bydlíme v mém bytě. Nedělalo mi žádné velké potíže se tomu přizpůsobit, protože jsem se přizpůsobit chtěla.

Byla jsem uzavřená, nespolečenská, čekala jsem, až si mě někdo najde a potvrdí mi moji hodnotu tím, že se do mě zamiluje.

To, že se mnou bude bydlet muž, kterého miluju, pro mě mělo větší hodnotu než můj předchozí životní styl, a související změny v životním stylu nakonec zkrátka příjemně vyplynuly samy od sebe… Ani jich vlastně nebylo tolik, nebo nebyly důležité.

Jsme schopni spolu trávit obrovské množství času a stejně tak jsme schopni trávit nějaký čas od sebe. Jsme schopni si říkat ty největší radosti, strasti, strachy a touhy, protože víme, že se nám nedostane odmítnutí, záleží nám na sobě, projevujeme si city, věnujeme si čas a pozornost, zkrátka se milujeme.

Každý den mám chuť svému příteli říkat, jak je úžasný a že ho miluju. A taky mu to říkám. Nedělám to proto, že nějaký článek na internetu tvrdí, že to prospěje našemu vztahu, ale proto, že si to skutečně myslím a chci to projevit.

Stát se člověkem pro lásku

Možná si říkáte, že se mi to dobře píše, když já jsem už toho muže našla. Upřímně: kdyby mně samotné takovýto text někdo ukázal před třemi lety, poslala bych ho do háje. Nemyslela bych si, že já někdy můžu mít takový krásný vztah.

Byla jsem uzavřená, nespolečenská, čekala jsem, až si mě někdo najde a potvrdí mi moji hodnotu tím, že se do mě zamiluje. Hnila jsem. A nikdo mě zcela nepřekvapivě nenacházel. Až se mě postupně zmocňoval jakýsi vnitřní neklid, který mě přinutil některé věci změnit – začít běhat, odstěhovat se od rodičů, změnit stravu, začít se zajímat o duši, a nakonec se pokusit nějaký vztah navázat z vlastní iniciativy.

První odmítnutí mě uvrhlo do osobnostní krize, která mi zpřeházela hodnoty. Nebylo to snadné, ale vyšla jsem z ní trochu jako promočený poutník po bouři – zbavená některých omezujících iluzí, a poprvé v životě s pocitem, že jsem na partnerství připravená. Měla jsem pocit, že mi srdce překypuje láskou, kterou chci někomu dávat (a to konečně i sobě!).

To máme s přítelem podobné a považuju to také za nesmírně důležité – oba jsme hledali vztah s tím, že chceme lásku hlavně dávat, nikoli ji dostávat jako potvrzení vlastní hodnoty (čímž neříkám, že ji dostávat nechceme).

Samozřejmě že chcete‑li lásku dávat, patrně vás nebudou tolik přitahovat lidé, kteří chtějí přednostně dostávat. Ale když se potkají dva, kteří chtějí dávat, tak jsou současně v tom stejném vztahu i dva, kteří lásku dostávají, a lásky je plno. Zato když chtějí oba lásku spíš dostávat, budou jí mít dostatek?

Samozřejmě, že náš vztah může skončit. Nikdo neví, co bude dál. Ale i kdyby se to stalo, určitě bychom si s tím oba poradili. Nelitovala bych jediné vteřiny a byla bych mu za všechno vděčná. Jsem vděčná už teď.

Co říci na závěr? Nelze rezignovat na to, abychom se se svým partnerem cítili dobře. Pokud toto bude chybět už na počátku (a my nejsme mistry zenu) těžko se to po letech či po dětech zlepší. Z nároků se pak nemusí, či téměř nesmí slevit.

Soňa, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz