Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Udržet tajemství

Co prožíváte, když vám někdo svěří diskrétní informaci? Umíte odolat nutkání podělit se o ni?

Psychologie.cz

8. 8. 2019

Proč je tak těžké udržet tajemství? Tuto stručnou otázku nám poslala čtenářka Linda. Takhle obecné dotazy moc rádi nemáme, ale tentokrát podnět dopadl na úrodnou půdu. Ve hře je mnoho z niterných procesů, kterým Psychologie.cz věnuje pozornost: komunikace, úzkost, samota, vůle, kontrola mysli. Dokonce i otázka trvalosti či vratkosti vašich vztahů. O své myšlenky se podělili psychologové a psychoterapeuti Jan Kulhánek, Michal Petr, Jan Vojtko a Dalibor Špok.

Jan Kulhánek: Potřeba zavděčit se

Schopnost nevyzradit tajemství, odolat pokušení či nátlaku byla vždy velmi ceněna. Lidé ji považovali za ctnost, důkaz pevné vůle, charakteru. V dnešní době je sdílení soukromí až nepřirozeně podporováno užíváním sociálních sítí. Někoho to velmi ovlivňuje a znalost tajemství pak na něj působí jako velká zátěž. Obzvlášť sdílní jsou extroverti, kteří jsou odmala zvyklí dělit se o své myšlenky.

Nutkání vyzradit tajemství podporuje potřeba být druhými lidmi vnímán pozitivně. Lidé často přemýšlejí o tom, co si o nich druzí myslí, a snaží se chovat tak, aby se jim zavděčili. Sdílením tajemství si pak kupují chvilkové (a často domnělé) vyšší společenské ohodnocení.

Individuální tajemství je pro jeho nositele zátěží, těžkým údělem. Některým dokonce způsobuje nepříjemné pocity osamělosti, úzkosti a smutku. (Existuje také skupinové tajemství, které je vstupenkou do společnosti těch, kteří vědí – to naopak prohlubuje pocity výjimečnosti a sounáležitosti.)

Měli bychom si dobře rozmyslet, zda chceme nějaké tajemství znát, protože udržet je v tajnosti nemusí být vůbec jednoduché. Měli bychom dostatečně znát sami sebe, abychom se včas a svobodně rozhodli, zda chceme být zasvěceni nebo jestli uděláme něco, co bude muset zůstat naším tajemstvím.

Michal Petr: Nepoužít svěřenou moc

Abychom mohli pochopit, proč se nám obtížně drží tajemství, je dobré si říct, co v sobě tajemství skrývá: informaci. Informaci, která není z nějakého důvodu veřejná. A jak je známo, s věděním roste moc a vliv. To je na jednu stranu velmi lákavá pozice. Současně na ni nejsme připraveni.

Udržet tajemství znamená být ochoten nést váhu, kterou informace obsahuje, a nevyužívat moc, která z ní plyne, k osobnímu prospěchu.

Je na místě se upřímně ptát po své motivaci, když máme potřebu sdělit někomu jinému to, co nám bylo s důvěrou svěřeno. Chceme zmenšit tíži, kterou neseme? Cítit se výjimečně, jako ti, kteří vědí víc než ostatní? Zkrátka: co chceme získat? Podobně nám ale může pomoci se i zeptat, co získáme, když zachováme důvěrnost.

Jan Vojtko: Tajemství jako test

Držitel tajemství stojí sám. Tajemství způsobuje samotu. A nejtěžší je cítit se sám mezi lidmi. Jsou okolo tebe, ale tajemství tě izoluje. Nemůžeš něco říct, nemůžeš s nimi sdílet něco, co tě v mysli stále ruší. Tlačí to, potřebuješ si ulevit.

Původní význam slova komunikace je sdílet, ne sdělovat. A to udržování tajemství znemožňuje. Samota způsobuje úzkosti, u někoho mohou přejít až v deprese. Ostatně proto je tak málo dobrých špiónů – není to totiž o fyzické, ale o psychické zdatnosti.

Proto se tajemstvím také zpečeťují přátelství. Když řekneš blízkému člověku něco, co víte jen vy dva, vlastně testuješ, jak moc je psychicky silný. Stejné je to i v partnerství. Neumíš udržet tajemství? Nejsi dostatečně psychicky zdatný, nejsi na úrovni, kterou pro vztah vyžaduji, nechci s tebou nic mít: nemohu se o tebe opřít.

Dalibor Špok: Umění nepodlehnout impulzu

Za prvé, pro mnoho lidí udržet tajemství vůbec těžké není. Je pro ně naopak těžké cokoli sdílet – především informace, které by mohly mít potenciál ke zneužití. A potenciál ke zneužití má skoro každá informace. Lišíme se v mnoha dimenzích – a jedna z nich je právě důvěra (ve druhé, ve svět, v to, že co řeknu, nebude zneužito). Na této dimenzi se mohou lidé osobnostně pohybovat mezi extrémními póly přílišná důvěřivost – neustálá podezřívavost. Tedy dejme si za prvé pozor na mechanismus podle sebe soudím tebe.

Odpověď, proč je pro někoho těžké tajemství udržet, najdeme právě ve výše zmíněném odstavci. Jsou lidé, jejichž osobnostní vlastnosti činí sdílení informací velmi snadné. Takovými vlastnostmi mohou být extroverze, důvěra, otevřenost.

K tomu bych ještě přidal nikoli nepodstatnou dimenzi zvyku. Pokud jsme se tajemství (diskrétní informaci) nikdy udržet nenaučili, chybí nám prostě tento návyk. Přihřeji si teď vlastní polívčičku: udržet v mysli něco (když se nám to v mysli ukáže) a neprojevit to navenek (tedy neříci to) je prostě další z mnoha konkrétních aktů kontroly mysli (pozn. red.: podrobně o tom Dalibor Špok píše v seriálu Kontrola mysli).

Když se nad ním zamyslíme, neliší se to příliš od situace, kdy máme nějakou náladu, ale neprojevíme ji, kdy si uvědomíme nějaký vtip, ale neřekneme ho, kdy nás napadne důležitá vzpomínka, ale necháme si ji pro sebe – vše z toho důvodu, že tímto způsobem se projevit by právě nebylo vhodné.

Tuto (ne)vhodnost určují samozřejmě podmínky, ve kterých se zrovna nacházíme. Možná není vhodné skočit druhému do řeči, možná není vhodné strhávat na sebe pozornost, možná hrozí riziko nepochopení. Tyto podmínky mohou být aktuální (dané situací), ale také dlouhodobé. A mezi tyto dlouhodobé podmínky může patřit nejen to, že vím, že někdo nemá smysl pro humor (proto mu svůj báječný fór neřeknu ani dnes, ani zítra), ale také to, že něco je diskrétní informace, a proto ji nepovím ani dnes, ani zítra.

A to je umění. Protože musím vždy opakovaně zabránit ve své mysli následování něčeho, co je snadné a lákavé (impulzu sdělit, být zajímavý, poučit, ukázat se v pozitivním světle, že vím něco více atd.). Co ovšem není z dlouhodobého hlediska dobré a užitečné. A to je v kostce podstata kontroly mysli.

Roli zde hraje samozřejmě i etická vrstva osobnosti, tedy zda vůbec chápu význam diskrétnosti a jak jejím porušením druhým mohu ublížit.

A v neposlední řadě si musíme uvědomit i určitou pragmatickou úroveň sdělování tajemství. Mnoho „tajemství“, která mi druzí sdělí (byť se dušují, že si je mám nechat pouze pro sebe), mi mohou sdělovat právě proto, že mají zájem na jejich rozšíření. Tak si oni nemusejí dávat práci s přímým (často nepříjemným) sdělováním všem. Nebo mohu vyžadovat po druhých diskrétnost spíš jen proto, abych dodal své zprávě (a sobě) zajímavost, nikoli proto, že by se jednalo o skutečnou hluboce diskrétní informaci. To je ona douška ale neříkej to nikomu, kterou pak neopomene zachovat každý další a další článek řetězce tiché pošty.