O jedné polední pauze jsme se s kolegyní prošly okolo kýčovité skleněné srnky, která symbolizovala Vánoce. Sice nedokážu popsat, čím je symbolizovala, ale úmysl autorů se podařil. Ač (jak píšu) kýč jako vrata, zažehlo ve mně dílko žihadlo příjemného pocitu – budou Vánoce! Zatetelila jsem se tou připomínkou jako malá holka a otázala se kolegyně: „Těšíš se na Vánoce?“
Čekala jsem odpověď typu ale jo, akorát zas přiberu nebo možná nějakou zdvořilostní. Dostalo se mi upřímného zamyšlení: „Nic moc. Víš, na Štědrý den jako každý rok přijede brácha manžela s rodinou z Německa a odjedou až druhého ledna.“ Nechávám ji povídat.
Její sváteční dny bývají ve znamení pozornosti věnované jiným, ohledů a taktu k druhým. Je neustále ve střehu, zda hosté mají co jíst, co pít, na co se dívat, kam jít, co hovořit. Když si lehne se synem k televizi, v níž Libuška Šafránková ztratí střevíček, přijde německá neteř a přepne program na bratry Grimmů. Proseděla‑li by nejradši celý den v dece a hrála s dětmi a mužem člověče, nezlob se, je třeba vytáhnout hosty do Dolních Vítkovic, ty ještě po rekonstrukci neviděli.
Říkám si tak když si je pozvala… Jenže není to tak jednoduché. Má kolegyně bydlí, jako mnoho mladých rodin, ve dvougeneračním domě s tchýní. A syn této prostě přijel za mámou. Že jsou v celém domě? …je to přece brácha. A nutí se mi kritická fráze: kam si je pustila, tam je má.
Workshop Psychologie.cz pro čtenáře i odborníky: Kreativní psaní: hra – komunikace – sebepoznání
Snažím se to nějak uchopit a pokládám si otázku – a co bys teda dělala na jejím místě ty? Mé kolegyni se takto strávené svátky nelíbí. Nemá možnost v době, kdy může zpomalit, si toto zvolnění vychutnat v klidu domova, dle svých představ. To je asi první informace, kterou je dobré si uvědomit. Potřeba uhájit si to své „doma“. Zdaleka ne tak samozřejmá, zdá se. Předpokládá jasné vymezení hranic.
Tady mám svoje „doma“
Ve francouzském dramatu Jimmy P., které popisuje psychoterapii amerického Indiána coby válečného veterána, se antropolog Devereux hlavního hrdiny ptá, co se mu vybaví, když si připomene, že se rozvedl se ženou. Jimmy se zamyslí a řekne: „Přišel jsem o dům.“ A Devereux trefně rozvine: „Mrzí vás, že jste přišel o dům, nebo o domov?“
Když mi bylo přes dvacet, s mužem jsme měli jako jedni z prvních mezi našimi kamarády vlastní bydlení. Jednoho štědrého večera u nás zazvonil kamarád, pak kamarád jiný s kamarádkou. Přišli předat dárek… Překvapilo mě, že se nezastavili třeba až o následných svátcích, ale nostalgie večera už po chvíli prozradila, že se doma necítí dobře, a měli pocit, že je neodmítneme. Přišlo mi to (a dodnes přijde) alarmující a smutné: necítit se doma dobře.
Vymezení začínáme my sami ve vztahu k druhým. Nepřijdu neohlášen, zaklepu, domluvím se, nechám druhému chvíle pro sebe. Čekám totéž od druhé strany.
Kde je naše „doma“? „Doma“ je místo, které souzní s tím, co máme uvnitř sebe. Odraz vnitřního rozpoložení, takový pravdivý pelech pro aktuální „Já“. – Takhle vnímám domov já, ale můžete to mít jinak.
V kontextu příběhu mé kolegyně se vracím k obdivu vícegeneračního bydlení. Přijde mi kouzelné, když tři generace mužského osazenstva domu oživují motokáru z dětství jednoho z nich. Ale dokážu si také představit, jak protivné je, když maminka významně ohlásí, že umyla schody, které jsme ještě my, mladší, umýt nestihly, protože jsme seděly do šesti v práci nad uzávěrkou. Chápu mračení se muže, který po dvanáctihodinové noční službě cítí nutkání už vstát (byť by nejradši proležel další dva dny), protože děda začal vozit dřevo do sklepa přímo pod okny ložnice.
Co mi z toho vychází? Že bez vzájemného respektu a tolerance se nedomluvíme. Že je dobré si přijít na to, jak to mám já, a tolerovat, že druhý to může mít zcela jinak. A tolerovat vůbec nemusí znamenat chápat. Co tak zkusit tu jinakost prostě přijmout?
Vlastní hranice
Kde začíná vymezování vlastních hranic našeho soukromí? Začíná až tam, kde končí ohled a takt? Tedy na hranici hysterie z nenaplněné touhy být sám, maximálně s nejbližšími?
Já bych řekla, že ono vymezení začínáme my sami ve vztahu k druhým. Nepřijdu neohlášen, zaklepu, domluvím se, nechám druhému chvíle pro sebe. Čekám totéž od druhé strany. Někdy se dočkám a mantinely jsou nastaveny. Jindy se ale nedočkám, a co pak? Jak být ještě slušný, zabránit zhroucení tchyně z naší přímočarosti, a přitom dát najevo, že desetidenní návštěvu dolního patra nechci tři dny vidět?
V této situaci bojujeme s očekáváními. Chtělo by se říct, že s očekáváními těch druhých o tom, co od nás mohou dostat. Mně ale připadá, že ten boj je jen uvnitř nás samých. To, co nás drtí, jsou naše vlastní očekávání z toho, jak ti druzí přistoupí k našim postojům. „Dám najevo, jak to mám, a riskuji, že to druhá strana nevezme.“ Nebo také očekávání od sebe sama: „Nějak to vydržím, nestojí mi pár dnů za to, abych si dělal nepříjemnosti.“
V překladu je to o tom, nakolik je pro nás důležité to či ono. Zkusit si to uvědomit a podle toho se k věci postavit. A pak sebrat odvahu trochu riskovat. Požádat druhou stranu o vzájemné nastavení pravidel. Třeba to vyjde. Ale je také možné, že riziko z risku je pro nás příliš vysoké. I tohle uvědomění nás odlehčí: budeme pak schopni vnímat situaci jinak – jako vlastní rozhodnutí, ať takové či onaké, ale každopádně jako vlastní volbu.
Využívejte celý web.
PředplatnéTéma se netýká jen svátků, které se po roce opět blíží. Je o častých dilematech, jež nám přinášejí vazby s ostatními lidmi.
Tohle zamyšlení jsem napsala už před rokem. Jak ukazují události posledních měsíců a týdnů toho letošního, přijdou mi témata tolerance a domova docela zásadní.
