Úzkost jako cesta k sobě

Panická ataka je projev přeplněnosti podněty, pocity a událostmi. Dopředu o sobě nedává vědět. Prevence se ohlašovat předem nemusí. Jen tak zazvoní na poplach. Nutno říci, že jde o velmi účinný způsob, jak začít vést člověka k psychohygieně.

A je to tady zase. Pane Bože. Zavřít oči. Ne, nechat je otevřené. To bude lepší. Dýchat. Nádech‑výdech. Srdce tluče rychle. Podrbat se. Uvolnit se. Pomalu se nadechnout a vydechnout. Jo dobrý. Bude to dobrý. Uklidnit se. Super. Už to je možná trochu lepší. V klidu dýchat. Mravenčení do rukou. Do nohou. Soustředit se na dech. Zase začít. Trvá to dlouho. Sednout si. Vstát. Jít vedle. Vrátit se. Lehnout si. To je ještě horší. Zůstat stát. Lehnout si na zem. Čekat. Pohupovat se. Jít na záchod. Plakat. Usnout. Konec úzkosti.

Jde vůbec popsat panickou ataku? Slovy těžko. Jsou hrůzy, které vyjádřit nelze. Strach, že příště to bude ještě horší, není taky nic moc. Tak masivní prožitek, takový šok člověk sám velmi často nemůže zvládnout. Snaží se mu dát význam, někomu jej odvyprávět, ale nejde to. Ti, co nezažili, řeknou obvykle (intuitivně správně) něco ve stylu: měl bys asi ubrat, nepracuj tolik, nemusíš se tolik snažit. Běž si třeba zaběhat.

Sedím naproti člověku, který se snaží detailně popsat svůj zážitek. Chce pochopit, co jej mohlo vyvolat, aby se ho mohl do budoucna vyvarovat. Předmět své úzkosti hledá mimo sebe. Myslí na ni dnem i nocí, ale zatím nemá kapacitu, aby se příliš zabýval jejím významem.

Strach, že se zblázní, že omdlí, zkolabuje… Nechce to tak trochu? Jasně, že ne! Prosím vás, zaťukejte na dřevo. Říkám vám, že fakt ne! Rychle si omýt obličej studenou vodou, pět dřepů, uf. Úzkost zaplaví prostor i čas. Nutí k otázkám i odpovědím. Vláčí člověka najednou jiným směrem, než je zvyklý. K sobě. K pocitům.

Proč se to stane?

Francouzský psychoanalytik Jacques Lacan napsal zajímavou věc. Úzkost se objeví ve chvíli, kdy člověku chybí to, co mu chybí. Její počátek nevznikne z nedostatku, ale z toho, co si dáme na toto místo. Tím, že nedostatek něčím nahradíme, se jej v danou chvíli zbavíme, ale jsme nadále nuceni nedostatek stále něčím dalším a dalším zaplňovat.

Mohlo by vás zajímat

Vztahové iluze

Pomalu vám dochází, že ten vztah nikdy nebyl opravdový. Tak proč konec tolik bolí?

Přečíst článek

Dává příklad dítěte, které má strach ze tmy. Čeho se opravdu bojí? Temnoty? Prázdnoty? Spíše toho, co z této prázdnoty může vzejít, protože jeho vnitřní život ještě není dostatečně pevně strukturovaný.

Přijde‑li člověk s úzkostí, je jeho psychika strukturována prázdnotou. Naučila ho, jak žít. Je si jist, že ví, co chce a za čím má v životě jít. Netuší, že jen ustupuje. Hledáním informací (o omdlévání, zvracení, trávení) a následnou snahou se dle nich zařídit úzkost nezmizí. Stejně tak i okamžitá rada druhého je jen dočasnou úlevou.

Návrat k sobě

To, co v určité fázi pomáhá, je ztišení, uklidnění a informace, že úzkost časem poleví. Bude ale potřeba pomalu svou pozornost od druhých odvrátit směrem k sobě, přestat si myslet, že někdo jiný je schopen ucpat uvnitř nás díru od naší prázdnoty.

Neznamená to, že bychom toho měli být schopni. Naopak. Jde spíše o přijetí, že všechno vědět nebudeme. Existují věci, které nemůžeme mít pod kontrolou. Druzí také nevědí, druhé neovládáme… a spoustu věcí bude lepší raději nechat plynout. Tím nejtěžším pak po čase bude přijít na to, co opravdu chceme.

K tomu, abychom se mohli v přítomnosti cítit bezpečně, je potřeba zažít i opak. Pakliže nepociťujeme nedostatek, nemůžeme pociťovat ani dostatek.

V každodenním životě se tento mechanismus projevuje neustálým předvídáním všeho, co by se mohlo stát, vyhýbáním se možným selháním a chybování. Naše cesta je tímto dopředu stále precizně vykolíkovaná a organizovaná. Jak by se tady ale mohly objevit naše přání a touhy?