Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

V cizině jsem našla sebevědomí

Když nevím, co chci, nemohu si o to říct a také to nemohu dostat.

Jako au-pair jsem poznala nový život. Po návratu domů mě čekal kulturní šok. Šokuje mě, jak radši nikdo nic nechce a když ano, tak hlavně aby ušetřil. A moje vlastní rodina se mě snaží dostat do pozice, v jaké jsem byla před odjezdem.

Vždycky mě lákalo odejít do ciziny, zažít něco neobvyklého, vzrušujícího. Už na střední škole jsem se naučila mluvit francouzsky a později měla ve Francii několik kontaktů. Pak jsem se vydala na cestu.

Na internetu jsem si jako au pair našla rodinu kousek od Saint-Tropez a rozhodla se tam strávit léto. Když jsem přišla do domu, dostala jsem klíče od auta, klíče od domu, bylo mi řečeno, ať si vezmu, cokoliv chci, co zrovna potřebuji. Najednou jsem se ocitla v cizím dvoupatrovém domě se všemi těmi klíči a přístupy a přemýšlela jsem, co vlastně chci, co si vezmu a co budu dělat.

Měla jsem hlad, ale bála jsem se něco vzít z lednice, aby mě pak později někdo nenařkl, že jsem mu snědla jeho oblíbené jídlo, jak jsem byla zvyklá, že to chodilo doma. Tak jsem se snažila svoje fyzické potřeby splňovat tak, aby to nikdo nepoznal. Brala jsem si jen ty typy potravin, kterých tam bylo hodně, a snažila jsem se být co nejvíc neviditelná.

Od dětství jsem byla zvyklá, že je třeba své potřeby potlačovat. Raději předstírat, že vůbec nejsou.

Rodina mě ovšem neviditelnou nenechala. Otevřeně se mě ptali, co chci, co potřebuji – třeba při nákupu. Já jsem se nešťastně rozhlížela po regálech a přemýšlela, co vlastně chci. Jenže když nevím, co chci, nemohu si o to říct a také to nemohu dostat!

Život v hojnosti

Brzy jsem si zvykla na hojnost čehokoliv, co jsem potřebovala. Najednou byly mé potřeby samozřejmostí. Naučila jsem se je veřejně projevovat a hledat způsoby, jak je naplnit. O to víc, když jsem se starala o děti, které také měly své potřeby a na ty mé nebraly ohled. Hodně jsem se od dětí v tomto směru naučila.

Já jsem byla zvyklá od dětství (asi i proto, že jsem strávila velkou část raného dětství v nemocnici), že je třeba své potřeby potlačovat. Raději předstírat, že vůbec nejsou, a doufat, že ustoupí. Ve Francii jsem se naučila projevovat taková, jaká skutečně jsem, a tím stoupalo i mé sebevědomí. A výsledkem bylo, že jsem dostala vždy to, co jsem potřebovala a chtěla.

Svou hojnost si už nosím v srdci. Stala jsem se silně nepřizpůsobivou osobností, protože chci víc.

Jak se tak čas krátil, říkala jsem si pro sebe, že si té hojnosti musím naposledy užít. Doma už žádná taková hojnost nebude, na všechno budu muset tvrdě dřít a ty luxusní potraviny tam také nebudou. Tak jsem posvátně jedla salát s olivovým olejem a kozím sýrem a vychutnávala si každé sousto. Myslela jsem si, že když jsem si užila hojnost, že se bez ní pak mohu zase obejít. Pokorně se vrátím do starých kolejí a budu mít to, na co jsem byla zvyklá předtím.

Večer před odjezdem jsem ještě čistila Renault Clio, který jsem měla během pobytu ve Francii k dispozici a díky kterému jsem se naučila řídit. Smutně jsem si sedla za volant a naposledy nastartovala. S autíčkem jsem se rozloučila a šla spát.

Raději nic nechtít

Druhý den jsem dala rodině sbohem. Moc jsem se těšila domů, jak se se svými blízkými o své poznatky podělím. Přijela jsem a najednou několikachodové večeře byly pryč. Věřila jsem, že když mám za sebou každodenní řízení auta ve Francii po dobu čtyř měsíců, že mě okolí nechá s radostí řídit a mohou mě vzhledem k totálnímu zákazu alkoholu v ČR využít coby Drink and Drive. Tyto tužby se nenaplnily a já jsem za volant nesedla.

Co mě šokovalo nejvíc, jak tu každý mluví o penězích, nebo spíš nepenězích. Jak radši nikdo nic nechce a když ano, tak hlavně aby ušetřil. A moje vlastní rodina se mě snaží dostat do pozice, v jaké jsem byla před odjezdem.

Ale já si svou hojnost už nosím v srdci. Stala jsem se v ČR silně nepřizpůsobivou osobností, protože chci víc. A zjistila jsem, že se to odráží i v partnerství. Pravý muž je ten Mars, který umí ženě splnit jakékoliv přání. Pravá žena totiž ví, co a jak. Jak zařídit domov, jaký je cíl rodiny… A muž je ten, kdo to realizuje.

Ženy mají špatně nastaveno, že se o sebe musí postarat samy, že se na chlapa nemohou spolehnout.

Na to jsme tady nějak zapomněli. Z žen se stali muži a muži tím ztratili svou přirozenou úlohu ve vztazích a co víc, už ji ani nechtějí plnit. A ženy místo toho, aby ze sebe pěstovaly ty bohyně, které vědí, jak zařídit domov a kam dál, tak se začaly uplatňovat jako muži.

Vždy, když slyšíme o nějaké zlatokopce, tak ji odsuzujeme. I chlapa, který se nechal oškubat. Jistě, vztah nemůže být postavený jen na penězích, ale právě tam chybí ten cit. U dnešních mužů postrádám jistou galantnost a odvahu do života. U žen šarmantnost, ženskost a křehkost.

Ženy mají špatně nastaveno, že se o sebe musí postarat samy, že se na chlapa nemohou spolehnout. Jenže když přijde chlap, který chce ženě snést modré z nebe a ona vlastně nic nechce, jak on bude reagovat? Tak jsem byla vychovávaná i já. Hlavně nic nechtít, nikoho neobtěžovat. Ale ten muž, ten Mars, by pro ni tak rád něco udělal…

„Tak mi řekni, co chceš! Chceš prstýnek, pozvat na večeři nebo odjet někam na romantický víkend?“ A žena se zoufalstvím kroutí, aby pak neměla pocit, že si ji muž kupuje, že pak bude jeho majetkem, tak radši nic nechce, mlčí. Co s takovou ženou? Muž by jí tolik něco dal. Ale ona nebere. Brzy mu dojde, že tato „žena“ nemá v pořádku své sebevědomí, a raději si najde svou královnu, která zná svou hodnotu a ví, co chce.

Návrat a kulturní šok

Mně se tohoto vhledu dostalo právě díky cestě do Francie. Na to nestačí týden dovolené, chce to více času, aby člověk mohl tyto informace vstřebat. A nejvíc se to vidí právě při návratu do původního prostředí.

Mě osobně čekal kulturní šok. Cítila jsem úzkost a prázdnotu. Vrátila jsem se na místo, které jsem měla v paměti a asi bych se tu měla cítit jako doma, ale necítila jsem se tak. Setkala jsem se s rodinou a lidmi, kteří mi tolik chyběli. Najednou jsem byla s nimi a většina z nich mi vůbec nerozuměla.

Ti lidé nepoznali, že jsem udělala určitý posun, že jsem už jiná, že chci od života víc. Že jsem zažívala něco jiného, víc jsem si věřila, byla jsem náhle někdo jiný. Co mi vlastně tak vadí? Proč to tak bolí? Když už jsem tak žila, proč mi dělá problém se k tomu vrátit?

Nevšimli si pokroku a změny a určitým způsobem jim vyhovuje starý stav, kdy jsem si míň věřila a byla jsem ochotná dát víc energie a míň něco chtít.

Když se k původnímu stylu života přeci jenom vrátím, proč mám pocit, jako bych zrazovala sama sebe a pohřbívala tak totálně vše, co jsem se v zahraničí naučila a jak jsem na sobě zapracovala? A když mi volá rodina z Francie, proč mám pocit, že mě v některých ohledech znají líp než mí blízcí v ČR?

Prvotní příčina tohoto stavu je, že v cizině se mnou nikdo z blízkých nebyl. Maily všichni četli jako nereálnou pohádku a většina z nich si tedy myslí, že jsem taková, jaká jsem byla předtím. Nevšimli si pokroku a změny a určitým způsobem jim vyhovuje starý stav, kdy jsem si míň věřila a byla jsem ochotná dát víc energie a míň něco chtít.

Naopak já jsem si zase naivně myslela, že všichni změnu zaznamenají a budou se ke mně chovat jinak a nějakým způsobem ocení, co všechno jsem v zahraničí zvládla. Opak byl pravdou. Takže ta moje určitá představa a jejich vnímání na sebe narazily a nezapadly do sebe. Ale co tedy dál?

Dlouho jsem hledala odpověď na tuto otázku. Zatím to lépe neumím, ale mám pocit, že jsem se ze zahraničí vrátila dřív, než jsem ke své konečné proměně potřebovala. Ve Francii jsem našla své sebevědomí a svůj aktivní život. Troufla jsem si na věci, které bych nikdy před tím nedokázala.

Využívejte celý web.

Předplatné

Nyní jsem si našla novou rodinu, tentokrát kousek od Paříže. Dostala jsem do užívání autíčko, chodím na kurzy francouzštiny a rozhodla jsem se tento čas věnovat zjištění, kde chci doopravdy žít. Důležité je vědět, že máme stále mnoho voleb a možností, které nám jsou k dispozici. Jen nesmíme mít strach je chtít a také je vidět a později využít.

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0