Velký bratr v nás

Za potřebou vědět o lidech víc, než chtějí sami sdílet, je vždycky dobrý úmysl. Pravé důvody nutkání nabourávat se do soukromí druhých se krčí v jeho stínu.

V partnerském vztahu dokážeme blízkého člověka v afektu vyslýchat jako gestapo. Projet mu esemesky. Chceme přece oba žít v pěkném vztahu, založeném na vzájemné důvěře. A mně na našem vztahu záleží! Za tímto chvályhodným vysvětlením se skrývá strach a nejistota. Projevy komplexu méněcennosti.

Pro tvoje dobro

Pokud jde o děti, potřebujeme o nich pořád vědět. Když už s nimi nemůžeme trávit veškerý čas, dostanou mobil. Je to něco za něco, říkáme si. Sice teď budou mít stále větší část dne oči zapíchnuté do displeje a porno objeví už někdy ve druhé třídě, ale jejich bezpečí je přece nejdůležitější. Voláme jim, vyžadujeme, aby se ozývaly. Panikaříme, když to nezvedají. Zlobíme se, když se to opakuje. Domyslete sami, za jakou vlastní potřebu tady ve skutečnosti bojujeme.

Časem nám dojde, že dítě tuhle linku odstřihlo. Bezděčně a přirozeně. Mobil nechává doma. Nebo ho po vyučování zapomíná přepnout na hlasitý režim. Nebo ho má tři dny zabordelený a vybitý někde na dně školní tašky, pod rozpláclým pytlíkem s nesnědenou svačinou.

Výbornou analýzu nutkavé, úzkostné rodičovské potřeby bezpečí a jistoty přinesl seriál Černé zrcadlo. Ve druhém dílu čtvrté série s názvem Arkangel (režírovala ho Jodie Foster) ukazuje celkem představitelnou technologii, která úzkostné matce umožňuje sledovat svět očima své dcery. Doslova. Software matce navíc hlásí hladiny chemických indikátorů stresu či štěstí, na které může podle potřeby reagovat. Třeba dceři na dálku rozostřit něco zneklidňujícího, co má přímo před očima.

Mohlo by vás zajímat

Vědomý vztah

Je možné zůstat v páru sám sebou?

Přečíst článek

Nástroje moci

Původním přáním matky byla možnost kdykoli se ujistit, že je dcera v pořádku. Postupem času se ale z ochranné pomůcky stal nástroj každodenní manipulace a nakonec i teroru.

Je to neobvyklý divácký zážitek. Tvůrci zobrazují jen vnější projevy dramatu, jeho hlavní linie zůstává skrytá v hlavách hrdinek příběhu. Vnímáme ji a dotýká se nás jen díky naší vlastní zkušenosti. Jde totiž o obecný princip, jakým lidé přicházejí o svobodu a jakým se z ochránců slabých stávají diktátoři. Své moci se už dobrovolně nevzdají, jsou na ní prachobyčejně závislí. Nemůžou si pomoct.

Za potřebou vědět o druhých víc, než s námi sami chtějí sdílet, je nejistota, nedůvěra, strach a také zlost, kterou v nás tyto negativní emoce probouzejí. Jsou to normální, přirozené lidské reakce, v mnoha situacích užitečné. Škodí ale, když ovládají naše myšlení, rozhodování a chování a my o nich ani nevíme.

Psáno pro můj oblíbený časopis Finmag