Před několika lety jsme začali naše články doprovázet pečlivě vybranými obrazy a fotografiemi současných umělců. Jedním z prvních, se kterými jsme se takhle na stránkách Psychologie.cz „potkali“, byl fotograf Martin Stranka. Jeho fotografie mají zvláštní psychologický přesah. Naživo a ve velkém ho můžete v těchto dnech vidět na výstavě v pražském Mánesu.
Martine, naši čtenáři vaše fotografie znají. Jako první jsme spolu na web vybrali snímek Dreamers and Warriors. Ten obrázek mě i po letech fascinuje. Probouzí myšlenky, napovídá příběhy. Jaký je ten váš? Co jste touto fotografií vyprávěl? Co dnes ona říká vám?
Fotografie Dreamers and Warriors je pro mě takovou celoživotní mantrou o tom, že každý člověk by opravdu měl jít za svými sny a bojovat za ně. A i když to může znít jako klišé, stále je to jeden z nejpodstatnějších smyslů lidského života. Máme kolem sebe spoustu možností a uvnitř sebe spoustu nevyužitých sil, které nám mohou pomoci. Proto i ten přímočarý název fotografie Snílci a válečníci: pilot je symbolem té touhy létat, sýkorky jsou tou inspirací, že je to možné. Vcelku snadná interpretace, řekl bych. Dodnes mi ta fotografie visí na zdi v ateliéru a i po letech v ní nacházím tuhle stejnou motivující myšlenku.
Další váš slavný snímek Untill You Wake Up jsme na webu propojili s krásným článkem o emocionální první pomoci. Něco se stalo, nikde nikdo, ale svědek tu je. Ta bytost jako by ztělesňovala tichou odpověď na tu největší otázku, proč jsme tady: no aby u toho někdo byl, aby svět někdo viděl, aby vesmír měl svědka. Jaký je „váš příběh“ téhle fotografie?
Aby vesmír měl svědka. To je strašně hezký pohled na život. Člověk se najednou cítí ještě menší na Zemi. Já jsem tak nějak vždycky člověka ve svých dílech znázorňoval jako objekt malý, pokorný, závislý na přírodě. Na druhou stranu si stále myslím, že příroda nepotřebuje lidi, ale lidi potřebují Matku přírodu. A tady je to pro mě jeden z více příběhů na pozadí: je to právě ta neomylná příroda, která přichází na pomoc chybujícímu člověku. Upřímně si ale v té fotce realizuju i velmi osobní příběh ztráty blízkého člověka. Je v tom pro mě asi vše, co jsem kdy chtěl skrze fotku říct.
I mě se velmi osobně dotýká. Ale není to jen tím, že jsem také přišel o někoho blízkého právě tímto způsobem.
Ano, je to symbolické a zároveň konkrétní. Je tam takové ticho – a přitom tolik hluku. A tolik příběhů. Lidem tahle fotografie nastavuje zrcadlo jejich vlastního života. Jsem zaskočený a překvapený, když mi vyprávějí, co pro ně ta fotografie znamená.
Zmínil jsem emocionální první pomoc. Která z vašich nových fotografií má pro vás nejblíž motivu emocí, nezpracovaných situací, traumat?
Já si ve svých fotografiích nacházím celou škálu emocí, od naděje až po bezradnost. Ani v životě neumím fungovat tak nějak neutrálně. Jsem člověk se sice občasnými, ale velkými výkyvy emocí. I když kdo ne. Fotka je pro mě takovým hromosvodem a často i katalyzátorem emocí. Pomáhá mi zaznamenávat svá traumata i štěstí. Posledním pro mě tak osobním dílem je fotografie Lovers and Mothers z nové série Boyhood. Skrze tuto fotku jsem si snad pořešil jisté vztahy v sobě, které jsem nepříliš dobře snášel, až mě to dohnalo dokonce na terapii. Takže ano, fotky pro mě vždycky byly a nejspíš i v budoucnu budou i formou terapie.
Říkáte, že vás to dohnalo „dokonce“ na terapii. Bral jste tedy terapii jako něco za hranicí normálního, něco pro vás dříve nepředstavitelného? Jaká to byla zkušenost?
Pro mě nikdy nebyly terapie něčím za hranicí normálního. Jen jsem si nikdy nemyslel, že mě samotného se to bude týkat už tak brzy. O to milejší překvapení bylo, že to byla pro mě opravdu dobrá zkušenost. Dobrá a důležitá.
Hledal jste správného člověka, nebo jste si sedli hned s prvním terapeutem?
Měl jsem štěstí, nemusel jsem hledat. Mou terapeutkou se stala jedna z mých klientek, sběratelka umění. Potřebné propojení a důvěra tam tedy byla hned. Pomohla mi projít etapou mého života, kdy mě panické ataky doslova paralyzovaly, bránily mi normálně fungovat. Vše se asi děje z nějakého důvodu a tohle byl snad osud, že jsme k sobě našli oboustranně cestu.
Co vám terapie dala? Jak dlouho trvala?
Přineslo mi to na počátku především pocit, že na to nejsem sám. Pomohlo mi už to, že jsem s tím začal pracovat. Samozřejmě, chtělo to čas. Trvalo to bezmála rok a půl, než jsme se dostali na místo, kde jsem dneska. Ale už jen to vědomí, že s tím nebojujete, ale snažíte se svou mysl více pochopit, bylo asi nejzásadnější. Jsou to dva roky, co mi panické ataky nebrání normálně žít.
Přineslo to nějakou změnu i do vaší tvorby?
Pro mou tvorbu to mělo jeden zásadní dopad: opět jsem mohl plánovat velké produkční projekty. Nemusel jsem se bát, že právě kvůli panickým atakám můžu celou tu práci na place zhatit. Ten strach z těch ataků byl hodně nepříjemný a neskutečně mě omezoval v jakékoli aktivitě s lidmi venku.
Vraťme se k vašim novým fotografiím. Vyvolávají ve mně zvláštní pocity. Pomůžete mi je pojmenovat? Je to něco zapomenutého, intimního, možná potlačeného? Smutek, úzkost, ponížení… Něco dávného, ale přítomného v základech…
Pro mě fotografie vždycky byly procesem hledání a nalézání klidu a rovnováhy. Já si dokážu ve svých fotografiích nacházet klid, balanc, příjemné ticho. Pro mě to opravdu není o smutku, nebo dokonce ponížení. Snažím se skrze fotografie vyprávět nedokončené příběhy, kde sám nacházím nakonec více otázek než odpovědí. Celá série I Found The Silence je o vztahu člověka a přírody. Naopak nejaktuálnější série Boyhood je o vztahu k sobě samému a objevování lidských vztahů. Ale primárně v tom nehledám tak negativní emoce, jaké to vyvolává ve vás. Naopak, nacházím v tématu izolace a odosobnění krásu a klid. Jestli je tam někde na pozadí nějaký skrytý obsah? Je to možné, ale já to vědomě zatím nevím.
Výstava Martina Stranky nazvaná Dechem probíhá v pražském Mánesu od 1. do 30. listopadu 2021.
