Foto: Adam Kencki, YoungRealArt.com

Vyčerpaná

Nádech. Výdech. Zavřít oči a snít. Nebo jen zavřít oči a všechno to přijmout.

Není mi dobře. Zase mi není dobře. A co ti je? Nevím. Nemůžu jít ven. Nemůžu mezi lidi. Nemám sílu je poslouchat a odpovídat jim. Té interakce je na mě moc. Navíc bych se musela oblíct, vyčistit si zuby… Musím přijmout, že to tak je a asi bude. Stav na dobu neurčitou.

Chvíli ten stav respektuji a chápu. Jasně, takhle to je a bude. Je to v pořádku. Nikdo za to nemůže, nejsou viníci. Navíc je na tom hodně lidí daleko hůř. Daleko hůř! Pochopení a akceptaci ale vystřídá odmítání, kopání kolem sebe, snaha přijít tomu na kloub.

Proč mi tak je? Co se stalo? Je to jen moje lenost nebo co to sakra je? Jak dlouho to ještě bude trvat? Co mám udělat, aby to přestalo? Mám vyhaslé oči, suchou kůži, kruhy pod očima. Máma mi říká, že jsem bílá. Prý si mám odpočinout. Chce se mi spát a nic nedělat. Nic. Ani si umýt vlasy.

Džbán energie

Přišla jsem na to, že pravidelně dostávám do ruky jakousi nádobu – džbán naplněný energií. K jeho užívání ale není návod, žádný manuál, kde bych se dočetla, jak často mám džbán naklonit či jak vlastně tu energii z něho dostat ven. A už vůbec se nikde nepíše, kolik energie mohu rozlít kolem sebe nebo kdy dostanu další dodávku energie v džbánu ukrytou… Nikde nic. Dělám to tedy intuitivně.

Je prima den, vstala jsem pravou nohou, zpívám si, poskakuju, v práci zvládnu moře úkolů, sem tam prohodím vtip s kolegy, odepisuju na všechny možné esemesky, cestou na jógu stihnu hovor s mámou, po józe jdu na limonádu s kamarádkou.

20. ledna 2018

Od stínů ke zdrojům (seminář)

Michal Petr

Najednou jako když utne – bez varování, z ničeho nic, se dostaví únava. Oči se klíží, mozek nestačí vnímat význam kamarádčiných slov. Na mém výrazu je to asi znát. Slyším slova: „Vypadáš, že bys šla spát…“ Jo. Jo, jsem nějaká vyčerpaná. Omlouvám se. Je to trapný jít už domů. Nevadí, řekneme si vše příště. V pohodě. Tak jo. Díky.

Další den dva jsou téměř jako přes kopírák. Jen místo limonády s kamarádkou připravím doma večeři pro dva a díváme se na film. Neponocuju. Dny plynou, radost jásá, vše jak má být. Dokonce mě napadne hříšná myšlenka, že dny bezmoci a úzkosti už se nikdy nevrátí. Je tak snadné žít s úsměvem a odhodláním čelit všemu, co se namane do cesty.

A pak se to stane. Zase mě nikdo nevaroval. Nakláním džbán, ale nic neteče ven. To není možné. Že bych zvolila špatný postup či úhel naklánění? Omyl. Džbán je prázdný. Sucho a tma se mi dívají do očí. Aha… Co bude dál?! Měla jsem v plánu vstávat v šest, jet na výlet, večer navštívit kamarády v jejich novém bytě. Jak mám ale udělat krok, když nemám motor?

Pod dekou

Stahuju se tedy do ústraní, ruším plány (z čehož mi srdce krvácí), zalézám pod deku a čekám. Čekám, až se objeví nová dávka energie. Nic se ale neděje. Džbán je stále prázdný. Nikdo s novou dodávkou u dveří nezvoní. Den dva plynou a pod dekou už je více smutku než kyslíku.

Rozhodnu se vylézt a celé to překonat. To půjde. Půjde to raz dva. Jen se musí chtít. Pevná vůle je základem mnoha důležitých kroků. Nebo ne? Máma uměla vždy všemu čelit. Se vším si uměla poradit. A já jsem její dcera…

Vstávám. Nesoustředím se ale na to, jakou nohou to bylo. No nic, to nevadí. Nedívej se do zrcadla, prosím tě. Ještě by tě to rozhodilo. Učeš se, oblékni, trochu se namaluj. S malým kapesním zrcátkem toho ani moc neuvidíš. Kalhoty, tričko, gumička do vlasů, parfém s vůní citrusů.

Hlavně neudělej tu chybu, že začneš přemýšlet. Neptej se, proč jdeš ven, jestli se ti tam opravdu chce, jestli tam nepotkáš někoho, kdo se na tebe bude mračit, kdo se bude ptát, co tady dělá ta holka, co vypadá nemocně a hrozivě opuštěně. Neklaď si otázku, zda tě to cvičení bude bavit, jestli nebude venku moc horko či dusno. Neudělej tu chybu!!! Prosím. Prosím.

Stalo se. Odpověď na všechny ty otázky je rezolutně negativní a odmítavá. Sedám si na gauč v obýváku. Koukám před sebe na zem. Parkety ubíhají vesele do všech stran, jako by o nic nešlo. Vy se ale máte. Někdo vás takhle položil a vy jste to přijaly. Neptáte se, kam jdete, co tam bude, jestli se vám to celé bude líbit…

Uléhám na gauč do klubíčka, zapínám televizi. Zrovna běží film pro pamětníky s Adinou Mandlovou. Má trable s láskou, uslzené oči a moc jí to sluší.

Využívejte celý web.

Předplatné

A mně nezbývá než čekat, až to vše přejde a zase budu umět vstát pravou, uvědomit si tu lehkost, hopsat, zpívat si, neptat se proč a nač. Jen naklánět džbán, jak jen to bude možné. Nejsou žádné jistoty a jízdní řády. Respektive jednu jistotu mám a je dobré si ji opakovat, nebo ještě lépe někam zapsat – vždy bude nějaké nahoru a dolu. Mnohdy bez příčin a pachatelů.

Až bude to dolů, zklidni se, hýčkej si sebe samu, nenadávej si za tu pasivitu, neříkej si, že jsi jenom líná a vymlouváš se. V tu chvíli dělej to, co ti tvé tělo a duše dovolí. Jinak bys totiž znásilňovala a popírala sebe samu. Obejmi se, pohlaď se a respektuj se.

Liška, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: