Těší mě, že už nemusím nikoho vychovávat – ani psa jsem si znovu nepořídila. Jsem totiž totálně nepedagogický typ. Mám sice trpělivost na rozmotávání klubíček a titěrné ruční práce, ale klid a rozvaha při stém opakování téhož mi prostě chybí.
Po zákrutech každého dospěláckého psychotématu, o kterém píšu, nakonec vždycky dojdu ke kořenům v dětství. Téměř všechno, co nás těší i trápí, prostě začíná v rukách rodičů. Pokud jsou vlídné, milující, respektující, tvořivé a zároveň schopné poskytnout oporu nezraňujících hranic, máme start do života náramně ulehčený. I s překážkami si většinou umíme poradit laskavě, kreativně a s nadějí, že všechno dobře dopadne.