Výstup na Everest nemusí mít důvod

„Lidské bytosti zkrátka nejsou schopny fungovat v letové výšce Boeingu 747,“ říká horský vůdce Rob Hall skupině dobrodruhů, kterou povede na vršek nejnebezpečnějšího místa světa, Mt. Everestu. Píše se rok 1996 a z Everestu se pomalu stává turistický magnet přitahující i méně zdatné horolezce z celého světa. A právě Hallově expedici hora připomene jeho vlastní slova a ukáže, kdo je tady pánem. Tragický skutečný výstup (a sestup) nyní rekonstruuje hollywoodský blockbuster Everest islandského režiséra Baltasara Kormákura.

Čerstvá premiéra, která zahajovala letošní filmový festival v Benátkách, je zatím největším filmem držitele Křišťálového glóbu z karlovarského festivalu za film Severní blata. Na Everest dostal přes 60 milionů dolarů a hlavně zástup hollywoodské první ligy v čele s Jakem Gyllenhaalem, Joshem Brolinem, Jasonem Clarkem, Samem Worthingtonem nebo Keirou Knightleyovou. Měřítko projektu zapůsobilo už z vynikající, gradující kampaně, jejíž trailery prodávaly hutné, chlapské drama i lokace v Alpách, v londýnských studiích i na samotném Everestu.

Dojem z ukázek vlastně přetrvává i po zhlédnutí výsledku, protože Kormákur vysekl v první řadě adrenalinový thriller o nezdolné lidské touze přežít, podepřený skvělým řemeslem. Everest trvá přesně dvě hodiny, přičemž první hodinu strávíme klasickou představovačkou celé výpravy. V případě Everestu ale neplatí, že se jí pronudíme jako povinnou výplní před osudnou katastrofou v druhé polovině snímku. Ze základního tábora se horolezci vydávají na zkušební výstupy, překonávají ledopády i kilometrové propasti a Kormákur s kameramanem Salvatorem Totinem (Šifra mistra Leonarda) z toho dělají tak poutavou, atraktivní podívanou, že se dobrodruh na chvíli probudí i ve vás.

Ale fakt jen na chvíli. Oblety masivů sice berou dech, když ale virtuální kamera v IMAXu a ve 3D obkrouží samotný Everest, vzbudí to ve vás až nábožnou úctu. Ta se pak rychle změní v hrůzu, protože horu zahalí obří bouře a euforie z výstupu se změní v boj o život. Zoufalství i beznaděj se tvůrcům daří zprostředkovat solidně, napětí ale tak trochu ruší samotná… ehm, hora. Katastrofa totiž postihuje ohromné množství velmi zahalených a obrýlených postav na různých místech Everestu, a tak občas fakt nevíte, kdo zrovna spadl z Hillaryho schodu a komu umrzly všechny končetiny.

Tahle závěrečná nepřehlednost nicméně možná definuje to, co se během výstupu stalo. O katastrofě sepsali přeživší hned několik knih (nejznámější je výpověď sportovního novináře a účastníka výstupu Jona Krakauera s názvem Peklo blízko nebe), tvůrci ale přímo nevychází z žádné z nich. Odůvodňují to tím, že v tak extrémních podmínkách vlastně mozek funguje jinak, tudíž nelze ani ze vzpomínek účastníků přesně určit, co se tehdy na Everestu stalo. Film tak například ignoruje verzi, že za tragédii byl do jisté míry zodpovědný i horský vůdce Rob Hall a drží se toho, že v tak řídkém vzduchu se špatně přemýšlí. „Proč vlastně na Everest lezeme?“ zeptá se ve filmu Krakauer. „Protože můžeme,“ odpoví mu kdosi lakonicky. V Himalájích se nefilozofuje.

Pozn.: Některé jistoty přetrvávají. Třeba ta, že si Jake Gyllenhaal i ve filmu o tragickém výstupu na zmrzlou osmitisícovku to triko prostě zase sundá.

Odborníci Psychologie.cz odpovídají na otázku, která filmová scéna je nejvíce zasáhla a proč: Emoce ve filmu