Strach může být signálem, že právě teď máte šanci se něco naučit.

Přesně si pamatuju okamžiky, kdy jsem se třásla strachy a zároveň se tetelila v euforii: třeba když jsem poprvé jela na kole bez postranních koleček. Když jsem dala výpověď ve svém bývalém zaměstnání. Když jsem šla na první rande se svým mužem. Když jsem dopsala první příspěvek na blog a poprvé klikla na tlačítko „publikovat“.

Tenhle druh strachu – na rozdíl od jiných – pokládám za znamení, že jsem na dobré cestě. Strach, který neochromuje, ale způsobuje, že máte pocit, že se vznášíte. Leo Babauta mu říká „joyfear“. A Seth Godin o něm na svém blogu píše, že nemáme čekat, až vyprchá:

„Až strach vyprchá, bude už pozdě. Důvod, proč máte strach, je ten, že se k něčemu schyluje, něco se může stát. Což je přesně ten signál, na který čekáte. Strach může být vaším kompasem, může vás nasměrovat na správnou cestu a posunout kvalitu toho, co děláte.“

Samozřejmě, znám i spoustu různých jiných druhů strachu. Většinou jsou hodně nepříjemné:

• ledový strach prolézající vnitřnosti při pohledu na dopis z finančáku
• strach tlačící do zátylku ve chvíli, kdy přesně víte, co vám ten druhý odpoví – a že to bude nepříjemné
• oslepující záblesky paniky, když zvednete hlavu od regálu v Tescu a zjistíte, že vaše tříleté dítě kamsi zmizelo

Ale tenhle strach je jiný. Poznáte ho okamžitě. Můžete ho použít jako směrovku ve chvílích váhání.

Riskujte, že spadnete

Strach se může stát signálem, že právě vystupujete ze své komfortní zóny a máte šanci naučit se něco nového nebo se posunout o kus dál v tom, co právě děláte.

Naučila jsem se lyžovat někdy v deseti letech a od té doby jezdím pořád prakticky stejně. Pomalu. Neohrabaně. Na prudším svahu se špičkami lyží potupně obrácenými k sobě, jako to vidíte v lyžařských školkách. Sice skoro vůbec nepadám, ale taky u toho nevypadám dvakrát půvabně.


Na svoje pokusy a omyly na sjezdovce jsem si vzpomněla nedávno, když jsem se na stránkách The 99 Percent dočetla o pravidle 40–30–30. Platí pro lyžování, pro mnoho jiných potenciálně nebezpečných sportů, ale i pro podnikání nebo jakoukoli kreativní činnost.


Ta čísla, která dohromady dávají stovku – sto procent vašeho úspěchu – vyjadřují tři nezbytné součásti, které vás k němu přivedou:

• 40 % úspěchu tvoří vaše fyzička (nebo jakékoli jiné hmotné zdroje)
• 30 % jsou vaše znalosti, zkušenosti a dovednosti.
• Zbývajících 30 % – a to je na celé věci právě to nejzajímavější – představuje vaše ochota riskovat.
 Riskovat, že třeba spadnete, uhodíte se a bude to bolet.

A právě tady je, aspoň pro mě, kámen úrazu. Jak už jsem řekla, naučila jsem se lyžovat v dětství. Od té doby jsem se ani o píď nezlepšila. Protože se bojím, že spadnu. Asi bych mohla jezdit rychleji, jenže to bych musela přijmout riziko, že občas možná někde upadnu. Když nepadáte – ani se nebojíte, že byste spadnout mohli – znamená to, že se nezlepšujete.

Nepropadnout iluzi, že máte co ztratit

Nedávno zesnulý Steve Jobs ve své legendární řeči na Stafordské univerzitě v roce 2005 poukázal na to, že i strach z vlastní konečnosti se může stát tím nejspolehlivějším vodítkem, jak v životě objevit to opravdu důležité:

„Vědomí, že brzy umřu, je nejdůležitější věc, která mě kdy v životě potkala a která mi pomáhá dělat velká životní rozhodnutí. Protože téměř všechno – všechna očekávání vašeho okolí, pýcha, strach ze ztrapnění nebo ze selhání – tyhle věci tváří v tvář smrti vyblednou a zůstane jen to, co je opravdu důležité. Pamatovat na to, že umřete, je nejlepší způsob, jak nepropadnout iluzi, že máte co ztratit. Nazí už jste. Takže není důvod nejít za svým srdcem.“

Kdy jste si naposledy natloukli ústa? Bylo vám to k něčemu dobré?

Mé další postřehy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.