Vztahy, zejména partnerské, patří nejen v médiích k nejfrekventovanějším tématům. Na faktu samotném není nic zvláštního, vždyť náš život se odehrává skrze vztahy. Zarážející pro mne je, že takřka každý autor či autorka těchto textů se nezdráhá dávat rady, doporučení, moudra, obecné poznatky, psát celé knihy, jak to vlastně s těmi vztahy je.
Dočteme se, co dělat, co nedělat, jak se nejlépe udělat, jak to nejlépe udělat jí/jemu. Jak na to, abychom partnera našli, udrželi, opustili… Jak vyřešit krize, jak naložit s partnerovou nevěrou, jak utajit nevěru vlastní, jak se elegantně rozejít. Jak rozdmýchat sexuální vášeň, které jsou nejoblíbenější pozice v posteli, co jíst, aby nám stál a ženám se chtělo. Protože mužům se přece chce vždy a ženy nemasturbují a opravdový muž je citlivý a drsný zároveň a moderní žena svůdná sexuální dračice a dokonalá máma v jednom, protože oni jsou z Marsu a ony zase z Venuše. A já mám pocit, že jsem asi spadl z Měsíce.
V celém tom zástupu autorů, odborníků, terapeutů, koučů, poradců prostě a jednoduše přiznávám, že se ve vztazích nevyznám.
Ačkoli jsem vstoupil do věku, kterému se říká střední, v tak bazální tematice, jako je partnerský vztah, tápu. Co a jak dělat, nebo raději nic nedělat? Co je vlastně dobře? Jak neublížit a jak si nenechat ublížit, kdy být drsný, kdy něžný, kdy chce žena péči, kdy ji tou přehnanou prudím? Jak být správný muž‑partner, ani poseroutka, ani bezohledný macho, kdy ukázat citlivé nitro, kdy neohrožené vůdcovství? A proč to sakra vůbec řešit?
Rozchod po sedmi letech
Sedmička je prý ve vztazích magickým mezníkem. V ní se to láme: buď se vztah zhroutí, nebo přejde do toho opravdického s dětmi, společným vlastním bydlením, manželstvím. Tak mi to říkala kamarádka, terapeutka, čerstvá mamina dítěte, s jehož otcem žila právě asi rok. No a u mě to vyšlo.
Rozpad více než sedmiletého vztahu. Upřímněji, rozchod s bytostí, která mi naprosto věřila, byl jsem (možná jsem i nadále) ten jediný, pravý, životní láska. A já ji nechal a ještě jsem se k tomu odhodlal (i když jsem měl pochyby delší dobu), až když jsem potkal jinou ženu. Už jen tento fakt samotný mi přišel dost zbabělý, když to ovšem kamarádka lakonicky okomentovala slovy „to tak bývá“, bylo to jen jedno z dalších uvědomění, jak jsou mé představy o tom, jak to chodí, prostě jen… mé představy.
Umění vztahů, když každý z nás si nese naprosto jedinečnou nálož dispozic, rodinných vtisků, bolů, traumat, je snad to jediné, v čem mistrovství získat skutečně nelze.
Snažil jsem se, abychom se rozešli nějak „jemně“, aby to co nejméně bolelo. Snažil jsem se s ní mluvit, chtěl jsem, abychom byli v kontaktu, ale ve finále jsem to tím možná jen víc horšil. Teď v kontaktu nejsme, nevím, co se s ní děje, nevím, jak jí je, i když si dovedu představit, že totálně hrozně a mě samotného občas popadá šílená lítost a vina. Nekdy si připadám jako hajzl, že jsem to provedl, jindy si říkám, že jsem zkrátka udělal, co jsem cítil, že člověk, si musí jít za svým bez ohledu na lítost a soucit. A vůbec, na nich vztah přece stavět nejde.
Jak se „dobře“ rozejít v takové konstelaci? Když vy už prostě nechcete dál a ten druhý rozchod vnímá jako konec světa, roztržení srdce, propad do nicoty? Svou snahou o jemnost, otevřenost jen možná víc sypete sůl do ran. Známá mi napsala: nemůžeš zároveň zraňovat a rány obvazovat… a chodit spolu na kafíčko. Ale je tedy pravým postojem rázný řez, utnout to, nechat člověka, s nímž jsme sdíleli život a máme ho stále v srdci a rádi, prostě zmizet? S tím, že je to už jeho boj, že to chce čas?
Umění vztahů
Různé podobné story – když odmyslím svou vlastní, kde je člověk hlavním hráčem se všemi těmi drásajícími emocemi – zřejmě v různých obměnách slyšíme nesčetněkrát od kamarádek, kamarádů, známých, často s dobře míněnými radami. A ty jsou leckdy naprosto protichůdné.
Možná ale jde právě většinou „jen“ o sdílení, spoluprožití někdy radostného očekávání, častěji asi pochyb, bolesti, zdrcení, hněvu. Přátelé často vidí věci, které my ne, nechceme, nemůžeme, dávají i nepříjemnou zpětnou vazbu, která nás může probrat z našich „pravd“ a ukřivděností. Nebo prostě podpoří, když je třeba. A to mi dává smysl.
Co mi uniká, jsou ty neskutečné hromady popsaného papíru či virtuálních stran o vztazích, plno knih o tom, jak to mezi muži a ženami chodí, zaručené návody, moudra. Přitom je to podobné jako s horoskopy či předpovědí počasí. Jasno až polojasno, místy bude pršet. Byznys založený na lidské naději v jednoduchá řešení, v jakési prototypy, manuály.
Právě proto, že své zvířecí (možné řekněme raději přirozené) potřeby dokážeme neskutečně komplikovat, maskovat, potlačovat, transformovat a sublimovat, vytvořili jsme něco, čemu říkáme vztahy.
Umění vztahů, když každý z nás si nese naprosto jedinečnou nálož dispozic, rodinných vtisků, bolů, traumat, je snad to jediné, v čem mistrovství získat skutečně nelze. Často právě odborníci a vztahoví koučové mají v osobním životě pěkný guláš, jako my všichni. Ty nejstabilnější vztahy se hroutí, jiné vznikají na jejich troskách, někteří to střídají jak ponožky, jiní s jedním partnerem celý život či sami, léta a léta sami.
Přemýšlím o obraze, který mi to celé dává. Jako starý buddhista vidím za vším mocného hybatele, touhu. Určitě tam hraje zásadní roli prostě pud, náš rozmnožovací pud, že, pane Sigmunde. Nazýváme to vznešenými jmény, obalujeme do krásných slov. Američané lásku, tedy slovo love, nadužívají obdobně jako léky na depresi. Jde přitom o stejnou sílu, která žene trávu na jaře k růstu, králíčka, aby hopsnul na jiného, nic víc – což ovšem neznamená, že jde o něco nízkého.
Právě proto, že své zvířecí (možné řekněme raději přirozené) potřeby dokážeme neskutečně komplikovat, maskovat, potlačovat, transformovat a sublimovat, vytvořili jsme něco, čemu říkáme vztahy. Vytvořili jsme něco, čemu říkáme láska a nenávist, vytvořili jsme kulturu, Romea a Julii, argentinské telenovely a VKV, vytvořili jsme něco, čemu říkáme civilizace.
Opakujeme stále stejná schémata dokola, v partnerovi stále bojujeme či se naopak snažíme vyhovět matce, otci, divíme se pak svým reakcím, pocitům.
A to je právě to, tedy jedno z toho, co nás lidi dělá lidmi. Směšnými a vznešenými zároveň. Bytosti rozporů, bytosti bojů, bytosti lásky a nenávisti a bolesti, bytosti vztahů. Vztahů, které bolí i hojí, které nás povznášejí i dusí, naplňují smyslem i bezbřehou pochybností. A nezřídka vše najednou. Bez návodu.
Jedna slupka za druhou
Jedna věc mi dává smysl – tím víc, čím víc ji nahlížím u sebe, u svých vztahů minulých i současných, ve vztazích lidí kolem mě. Uvědomit si, jak jsme neuvěřitelně mocně podmínění tím, čím jsme prošli v prenatálu a v dětství, a také kulturním civilizačním vzorcem. A nasměrovat pozornost a úsilí k loupání a prohlédnutí nánosů cizích vtisků.
Nedělat jen to, co se od nás očekává, ať už zvenku či mnohem spíše od neuvědomělých zvnitřnělých autorit, dětsky deformovaných postav rodičů, příbuzných, učitelů, lidí, o jejichž přízeň jsme stáli a toužili jim vyhovět, a které si stále promítáme do svých partnerů, přátel, kolegů. A většinou to vůbec nevíme! Opakujeme stále stejná schémata dokola, v partnerovi stále bojujeme či se naopak snažíme vyhovět matce, otci, divíme se pak svým reakcím, pocitům.
Pokusit se v té vnitřní změti najít skutečně sebe, svou cestu, svá přání, o to zde běží. Není pak snad až tak podstatné, jak být pravým mužem a opravdovou ženou, ale mohli bychom být konečně aspoň trochu prostě sami za sebe.
Urážíme se jako malé děti, bereme na sebe role zachránců, pečovatelů, ztroskotanců a mnohé jiné podle vzorů z okolí, propadáme lítostivosti, ukřivděnosti, pomstychtivosti, toužíme po bezvýhradném přijetí, vybuchujeme a zlobíme se kvůli malichernostem, bojíme se, že ztratíme přízeň… hromady a hromady vlivů, které námi mávají a činí nás nesvobodnými. Pokusit se (cesty jsou na to všeliké) v té vnitřní změti najít skutečně sebe, svou cestu, svá přání, o to zde běží. Není pak snad až tak podstatné, jak být pravým mužem a opravdovou ženou, ale mohli bychom být konečně aspoň trochu prostě sami za sebe.
To je samozřejmě velké téma, netýká se pouze vztahů, ale věřím, že i ve vztazích nám tato práce na sobě pomůže lépe rozlišit, kdy opakujeme zažité vzorce. A postupně z nich můžeme vystupovat. Je to namáhavý, leckdy bolestný proces. Uvědomění toho, jak mocně nás řídí a ovlivňují otisky jiných lidí, někdy pěkně bolí. Mimo jiné totiž ničí náš sebeobraz. Navíc vystoupit z těchto navyklých cest do svobody možnosti být sám za sebe není možné bez překonávání strachu, kterou tato cesta do neznáma přináší.
Toto neznámo můžeme nazvat Vědomě sami sebou. Je to o tom, co Jung nazýval procesem individuace. Méně odborně – velká fuška.
