Setkání se sebevraždou je pro nás pokaždé složité. Máme pocit, že jsme to měli poznat, že bychom k tomu měli zaujmout nějaký postoj. Naším podvědomím probleskne pochyba, zda na to máme jako lidé právo, zda tomu nešlo nějak předejít a jestli to vlastně nebyla zbytečná smrt.

Na shledanou, beze slov, bez loučení
pryč je stesk, pryč smutek někdejší, –
umřít – na tom nic nového není,
ani žít však není novější.
Sergej Jesenin

Čas od času se k nám dostane zpráva o tom, že si někdo, koho jsme znali, sám vzal život. První myšlenka bývá – jak je to možné? Vždyť ještě včera jsem s ním mluvil a byl v pohodě, vtipkoval, plánoval, nikdy by mě nenapadlo, že by se chtěl zabít.

Utajit sebevražedné plány je snadné

Když chcete dobrovolně opustit tento svět, nedat to na sobě dopředu znát je to nejjednodušší. Každý z nás přece umí vydržet nudnou schůzi – usmívat se, ale už vědět, že o přestávce zdrhne. Každý umí perfektně odvádět svou práci, zajímat se, jak kolegové strávili víkend, přesto vědět, že k prvnímu podá výpověď. Každý zvládne nějaký čas hrát milujícího partnera, který plánuje budoucnost, chystá dovolenou, je zábavný na návštěvách u příbuzných… ale už ví, že před svátky vztah definitivně ukončí.

Nejde o to, že někdo je upřímný, ze zásady nic neskrývá a hned vše na rovinu hlásí. Že chce, aby všichni kolem věděli, jak se věci mají.

Jde o to, že není složité cokoliv utajit. Každý, kdo chce jít touto cestou a ponechat si autonomní rozhodnutí sám pro sebe, to může kdykoliv udělat a my kolem nemáme šanci v běhu dní zaregistrovat, že něco zůstává skryté. To bychom museli být napojeni na toho druhého stoprocentně, den za dnem a s diagnostickou znalostí a mimořádnou empatií detekovat každou myšlenku, která mu přeběhne za čelem.

Pokud se ale člověk aktivně rozhodne nepustit žádnou pochybu o svých plánech, tak i když jste jeho nejbližší a spojuje vás celoživotní pouto, láska, společně prožité tragédie, toto rozhodnutí je tak exkluzivní, že nepodělit se o ně musí zůstat právem každého. Není způsob, jak ho spolehlivě předem odhalit.

Je těžké respektovat beze zbytku něčí život. Respektovat něčí smrt není snazší

My kolem, pozůstalí nebo jen vzdálení fanoušci nějaké osobnosti můžeme být zklamaní, že jsme se na něčí sebevraždu nemohli připravit, že nás zaskočila, máme ještě něco nevyřčené, nedořešené. Můžeme to vnímat jako neohleduplné, sobecké, nevděčné… ale tím si vlastně sami odpovídáme na to, proč nám to sebevrazi nehlásí dopředu.

Právě kvůli tomu, že většina blízkých kolem začne projektovat do situace sama sebe – jak mi to mohl udělat, vždyť se mu zas tolik nedělo, já jsem na tom ještě hůř a vydržel jsem to, vždyť měl slávu, lásku, práci, kterou miloval, závazky…

Možnost kdykoliv sám ze světa odejít je leckdy jedna z mála opor, která dává sílu ještě nějaký čas těžký osud vydržet. 

Naše první sobecké posuzování situace po šoku bývá porovnávání s námi samými. Já bych tohle neudělal, asi nebyl normální a tak dále.

Proto se to nehlásí předem, protože jen málo lidí by přišlo s postojem – udělám všechno, abych změnil to, co tě trápí, ale k tvým pocitům mám respekt. Rozveselování lidí s depresí je stejně kruté jako ponižování sebevrahů tím, že něco „vzdali“, „spáchali“, „nezvládli“.

Dobrovolný odchod ze života je jednou z opor, která často pomáhá život vydržet

Možnost kdykoliv sám ze světa odejít je leckdy jedna z mála opor, která dává sílu ještě nějaký čas těžký osud vydržet. A dál se den za dnem snažit na tomto světě hrát všechny role, zažívat, vzpomínat, pomáhat – přestože víme, že je to většinou jen hra, jak se zabavit mezi narozením a smrtí. Ale jsme v týmu, který má pravidla, tak hrajeme.

Přestat hrát je totiž někdy tak složité a pod takovou palbou mínění okolního světa (přestat hrát na slávu, prestiž, náboženství, politiku, charitu, na vztahy a postoje), že bývá pro někoho snazší vystoupit z hřiště úplně. Vysvětlovat, proč se neusmíváte, proč se neradujete, proč jste neskočili po tom jobu, proč si stále vyčítáte vinu, proč jste se neoženili s tak skvělou dívkou, proč si nevezmete silnější léky na bolest, někdy vysílí člověka až do dna.

Nechme si, prosím, možnost odejít ze hry se vší odpovědností a nebrat to jako něco šokujícího, nepatřičného, nemocného. Kdo odchází, ten většinou všechno tisíckrát promyslel, zvážil, znovu pečlivě procítil. I on sám se sebou stokrát mluvil, jestli třeba není ještě šance, že se to časem zlepší. Jsou ale některé tajné bolesti, minulé viny, všechno to skryté zoufalství, které se málokdy samo změní a vylepší. Nechme si tu možnost odejít sami, dává to další dimenzi svobody a zodpovědnosti.

Smiřme se s tím, že moment, kdy ta poslední prasklinka dovolí zalít bolestí zbývající část duše, u druhých nikdy dopředu nepoznáme. Nikdo nevíme, kdy zemřeme – přirozeně, nemocí, úrazem, kdy na nás něco spadne, taky se na to nejde připravit nebo připravit na to blízké. A nedělejme si naději, že vždy poznáme, že na to naši blízcí pomýšlejí, nebo to dokonce už mají v plánu.

Je to samozřejmě vždy až ta poslední možnost. Ale i ta je součástí barevné palety života. Nezaslouží si odsuzování a opovržení. Jistota, že stále existuje, dává uklidnění a nové síly do dalších složitých dnů.

Kateřina, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.