Abychom mohli s kuráží objevovat svět, potřebujeme stabilní útočiště. Citová vazba, kterou si v dětství vytvoříme k rodičům, nás provází celý život. Formování jedné z nejvlivnějších psychologických teorií provázely i diskutabilní pokusy na zvířatech.

Teorie citové vazby je koncept, který psychologickou sférou hýbe již od roku 1969, kdy ji poprvé definoval John Bowlby jako dlouhotrvající psychologické spojení s osobou, která nás zklidňuje v období stresu, činí nám potěšení být s ní v kontaktu a síla spojení má pak rozhodující vliv na náš rozvoj. Hned se musím omluvit za tak složitou definici, ale připadá mi, že výstižněji to říci nelze.

Pokud vám mám tuto teorii přece jen trochu přiblížit, řekla bych, že termínem citová vazba je nejčastěji myšleno emoční přilnutí dítěte k jeho primárnímu pečovateli (většinou matce) a později i k dalším blízkým osobám. Toto přilnutí se projevuje potřebou vyhledávat a udržovat blízkost s určitou osobou, zejména v podmínkách stresu. Teprve pokud má dítě jistotu, že jeho pečovatel je nablízku a kdykoli mu bude k dispozici, začne se vzdalovat od matky, zkoumat okolní svět a objevovat neznámé.

Raději pomazlit!

U zrodu této významné teorie stálo velké množství vědců a psychologů. Za autora je považován již zmíněný John Bowlby, který ale částečně vycházel z práce R. Zimmermana a H. Harlowa z roku 1959. Ti sledovali chování mláďat opic druhu Makak rhesus, separovaných od matek a uzavřených do klecí s „náhradními matkami“.

Jedna „náhradní matka“ byla ze špičatého, ostrého drátu a nesla láhev s mlékem, druhá „matka“ byla z hebké látky, ale mléko neměla. Když mláďata překonala období sklíčenosti ze ztráty opravdové matky, přenesla svou náklonnost na matky vyrobené z látky.

Experiment je spolu s dalšími (izolace zvířat po několik let a zkoumání psychických i fyzických deficitů, které mláďatům izolace přinesla) zpětně považován za velmi kontroverzní a sklízí kritiku ze strany ochránců zvířat. I přesto, jak neetické se z dnešního pohledu zdají být, mají tyto experimenty pro psychologická zkoumání nevyčíslitelnou hodnotu.

Původně se totiž očekávalo, že mláďata upřednostní matku, která sice není příjemná na dotek, ale nese potravu, před matkou hebkou, která mládě nedokáže nakrmit. Převratné zjištění, že mláďata preferují příjemný fyzický kontakt s matkou před fyziologickou potřebou nasycení, hrálo roli v mnoha navazujících výzkumech – nejvíce však právě ve výzkumech citové vazby Johna Bowlbyho.

Nejen děti potřebují blízkost

V nejranějších fázích výzkumu citové vazby hrál velmi významnou roli i James Robertson, který měl dokonalý „trénink“ v naturalistickém pozorování. Během druhé světové války totiž pracoval v Dětském domově Anny Freudové, dcery psychoanalytika Sigmunda Freuda, jako topič. Anna Freudová chtěla mít děti pořád pod dohledem, a tak trvala na tom, že každý člen personálu si musí psát důkladné poznámky o chování všech dětí.

V šedesátých letech se Robertson setkal s Johnem Bowlbym a pomáhal mu pozorovat děti separované od rodičů a umístěné v ústavní péči. Robertson později nechtěl být pouze nezúčastněným pozorovatelem, a tak v roce 1952 vytvořil film zachycující, jak dvouleté dítě prožívá nástup do nemocnice.

Koncept citové vazby a jejích podob se během několika let rozšířil. Výzkumníci v čele s Bowlbym začali vycházet z myšlenky, že potřeba navazovat a udržovat blízké vztahy nás provází po celý náš život, a tak nezůstali u zaměření na malé děti, ale začali zkoumat citovou vazbu v adolescenci, v dospělosti i ve stáří.

Jedním ze zajímavých nálezů vědy je, že se citová vazba začala spojovat s pocitem osamělosti u dospělých lidí a stala se teoretickým rámcem pro pochopení povahy a původu lásky. Výzkumníci si totiž povšimli, že mnoho osamělých dospělých udává, že měli problémové dětské vztahy s rodiči a zároveň mají v současné době velmi zdrženlivý nebo naopak příliš zapletený vztah s životními partnery. V té době přišla rozvíjející myšlenka, že právě vazbová historie ovlivňuje výskyt osamělosti a podobu lásky v dospělosti.

Jak je to možné? Nemůžeme sice říci, že dva zamilovaní dospělí spolu mají totožný vztah jako maminka s čerstvě narozeným potomkem, ale je zde řada analogií. Interakce mezi romantickými partnery je v mnoha ohledech velmi obdobná interakci malého dítěte a pečujících osob:

• lidé se cítí v bezpečí, pokud je ten druhý nablízku
  
• udržují spolu intimní, tělesný kontakt
  
• sdílí zajímavé zážitky a zkušenosti
  
• v konverzaci si projevují emoce (a třeba na sebe i žvatlají)
  

Na druhou stranu je třeba zmínit důležitý rozdíl – pouto mezi dítětem a pečovatelem je vysoce asymetrickým vzorem poskytování péče, zatímco romantická láska je reciproční.

Citová vazba, kterou si vytvoříme v dětství ke svým rodičům, nás provází celý život. Není aktivní od rána do večera jako u kojenců, ale je spíše reakcí na prožívaný stres a ohrožení. Velmi zřetelným příkladem může být skutečnost, že v období po teroristických útocích 11. září 2001 vyjadřovali mnozí lidé silnou touhu být v bezprostředním kontaktu se svými blízkými. Ale i v méně stresujících, spíše každodenních situacích, jako je fyzická bolest či pracovní problémy, hledají dospělí lidé často své blízké (zejména partnery).

Zdravá citová vazba je základem kvalitní cesty životem. Ovlivňuje naše milostné vztahy i vazby s přáteli či s vlastními potomky. Jedině když věříme, ať už dospělí, staří či malincí, že naše vazbová osoba je dostupná a citlivá ve chvíli potřeby, cítíme se bezpečně a jistě. A teprve potom můžeme svůj život obohacovat, prozkoumávat okolí, čelit nejrůznějším výzvám vnějšího světa a objevovat. A to je přece nejdůležitější.

Literatura:

• Ainsworth, M. D. S., & Bowlby, J. (1991). An ethological approach to personality development. American Psychologist, 46, 331–341.
  
• Bowlby, J. (1969). Attachment and loss, Vol. 1: Attachment. New York: Basic Books.
  
• Bretherton, I. (1992). The Origins of Attachment Theory: John Bowlby and Mary Ainsworth. Developmental Psychology, 28(5), 759–775.
  
• Cassidy, J., & Shaver, P. R. (2002). Handbook of Attachment: Theory, Research, and Clinical Applications. New York, London: Guilford Press.
  
• Sheehy, N. (2005). Encyklopedie nejvýznamnějších psychologů. Brno: Barrister & Principal.