Aby terapie měla smysl, měli byste se s terapeutem cítit bezpečně a příjemně. To však neznamená, že se tak budete cítit vždycky. K účinné terapii patří i trocha napětí a vzteku. Podstatné je, abyste cítili nějaký posun a abyste měli v terapeuta důvěru, i když vám říká něco, co není úplně příjemné slyšet. K tomu, aby se v terapii mohla rozvinout důvěra, je v prvé řadě nutné dodržování etických pravidel.
Etika má v psychoterapii mnoho rozměrů a významů. Vzhledem k tomu, že v terapii vzniká specifický vztah mezi terapeutem a klientem, je jasné, že musí existovat určitá pravidla. Vztah terapeuta a klienta je asymetrický: terapeut je v určité expertní roli a klient do něj vkládá naději a důvěru. To dává terapeutovi do rukou určitou moc – a moc je vždy zneužitelná. Z toho vyplývá obrovský nárok na terapeutovu osobní zodpovědnost, zralost a morální úroveň.
Etika a pravidla slouží nejen k ochraně klienta, ale také k ochraně terapeuta. Kromě toho, že mu v některých situacích zjednodušují rozhodování, jak se zachovat, mu také jasně říkají, kdy musí jednat tak, aby se nedostal do konfliktu se zákonem. To platí v případech, kdy mu například klient sdělí, že spáchal nějaký trestný čin, nebo se dozví o týrání a zneužívání dítěte. Tehdy má terapeut povinnost takovou skutečnost oznámit příslušné instituci. Ale i tady to není vždycky tak jasné.
Terapeut není detektiv
Vzpomínám si na jeden případ, kdy za mnou přišli rodiče čtrnáctileté dívky s tím, že má za sebou špatný zážitek. Když jsem s dívkou mluvila, řekla mi, že ji znásilnil kamarád, když přespávala mimo domov. Byla nezletilá, takže jsem měla povinnost to oznámit, nicméně když jsem o tom začala mluvit, slečna se vyděsila. Následně jsem mluvila i s rodiči, kteří byli vyděšeni snad ještě víc. „Oznámit? Víte, jaká to bude ostuda? Přece nezničíte život dvěma rodinám kvůli klukovině, kdo ví, jak to všechno bylo…?“
Následoval ještě jeden můj rozhovor s dívkou, která najednou všechno popřela a převyprávěla mi zcela jiný příběh o tom, co se stalo. Řekla, že si to všechno vymyslela, aby ho naštvala a taky aby naštvala rodiče. Jenže kde tedy byla pravda? A co v takovém případě dělat? Zákon říká, že pokud se hodnověrným způsobem dozvíme… Bylo to hodnověrné? Co je v takovém případě nejvíc v zájmu klienta? A jaké jednání je pro terapeuta tedy bezpečné? Jak to udělat, aby oba tyto úhly pohledu byly v souladu?
Terapeut by neměl individuálně pracovat s klienty, kteří jsou partneři nebo blízcí příbuzní. A když to udělá, pak si prostě musí dávat pozor na jazyk a soustředit se.
Důležitý je také fakt, že terapeut pracuje s klientovou verzí: jeho úkolem není pátrat po tom, co je pravda, a vyšetřovat, co se vlastně stalo. I kdyby si klient nějaký příběh vymyslel, bylo by to z nějakého důvodu, proto, že to k něčemu potřebuje. Terapeut by to neměl zpochybňovat a obviňovat klienta ze lži. Měl by pracovat s jeho emocemi a hledat, kam klient svým sdělením míří, jakou reakci potřebuje, co se mu nedostává, co mu chybí. Fakta zkrátka nejsou až tak podstatná.
A to je to dilema, protože některé situace po nás vlastně vyžadují zaměřit se na fakta a zaujmout tak trochu jinou roli. Být v podstatě „soudcem“, ale přitom hájit zájmy klienta.
Jste v dobrých rukou?
Je vidět, že i když existuje jasné pravidlo, nemusí být vždycky jednoznačné, jak se zachovat, aby to bylo co nejetičtější. Znakem dobrého terapeuta určitě je vysoká rozvinutost morálního a etického cítění i jednání. V terapii to má obrovský význam, protože od toho se odvíjí důvěra klienta v terapeuta, jeho pocit bezpečí a tedy jeho otevřenost a míra motivace. A jak se to projevuje? Jak poznáte dobrého terapeuta?
Především by měl respektovat absolutní důvěrnost všeho, co mu řeknete a dodržovat mlčenlivost. Platí, že pokud chce něco z vašeho příběhu konzultovat s jiným odborníkem, musí to být s vaším souhlasem. Stejně tak, pokud mluví s jinou, vám blízkou osobou, musí to být s vaším vědomím a souhlasem a rozhodně vás nesmí citovat. Pokud by sděloval něco, co jste mu vy přímo řekli, může to být jedině to, co jste si domluvili a vy jste to tak chtěli.
Mimo jiné i proto existuje nepsané pravidlo, že by terapeut neměl individuálně pracovat s klienty, kteří jsou například partneři nebo blízcí příbuzní (pokud nejde o párovou nebo rodinnou terapii). Někdy ze situace vyplyne, že je to v podstatě dobrá a smysluplná varianta a že je to v zájmu obou klientů, ale pak je to pro terapeuta opravdu náročné.
Může se totiž dostat do situace, kdy má prostě na jazyku něco, co mu řekl ten druhý a v danou chvíli by to mělo velký efekt, kdyby to mohl říct. Ale taky by to mohlo přinést obrovské faux pas. V tomto případě je pravidlo mlčenlivosti jasné a neexistují výjimky. Terapeut si prostě musí dávat pozor na jazyk a soustředit se ještě víc, než když nepracuje s „propojenými“ klienty.
Mlčenlivost platí i při práci s dětskými klienty, za které zodpovídají rodiče. Nemělo by to fungovat tak, že terapeut odcituje všechno, co mu dítě řeklo slovo od slova. Samozřejmě, že musí rodičům sdělit informace o průběhu práce s dítětem, ale nemusí to být zrovna způsobem Pepíček mi včera řekl, že vás nemá rád… Ideální je, když se terapeut s dítětem domluví, co rodičům řekne, nějak shrne, co má na mysli a s dítětem to probere. To, jak se věci mají, pak může rodičům popsat svými slovy, ale vždy by měl respektovat osobnost a soukromí dítěte.
Stává se… ale nemělo by
Další věc, kterou dobrý terapeut nikdy neudělá, je práce s klientem, jehož téma je mimo jeho kompetence a zkušenosti. Měla jsem kdysi jednu dospělou klientku, která řešila své potíže se vztahem k sobě, potýkala se se sebepoškozováním a poruchami příjmu potravy. Přišla ke mně vlastně po třech letech trápení a přesvědčování sebe samé, aby znovu vyhledala odbornou pomoc.
Až po nějaké době setkávání se mi svěřila, že má za sebou pokus o sebevraždu, který následoval poté, co jí její minulá terapeutka řekla, že v jejím případě je snaha zhubnout na místě, protože je tlustá, a že to, že se nemá ráda, je vlastně kvůli její tloušťce a vědomí, že se nemůže nikomu líbit.
No, trochu silné kafe, obzvlášť když mi pak sdělila, že dotyčná psycholožka byla kamarádka její matky, dětská psycholožka v pedagogicko‑psychologické poradně. Klientce bylo v době docházení k ní 24 let. Možná, že ji přijala do své péče s dobrou vůlí a touhou jí pomoct, ale myslíte, že kdyby skutečně porozuměla klientčině problému, zvolila by takový způsob jednání?
Terapeut řekl, že se chovám nenormálně a hloupě a že to žádný normální chlap nemůže vydržet. Prý se nemůžu divit, že mě přítel podvádí, když vypadám jak podřadná puťka.
Dalším velmi důležitým znakem dobrého terapeuta je, že pracuje v zájmu klienta a jeho úkolem není klienta hodnotit, ale naopak vést ho k tomu, aby se přijímal a nezávisel na hodnocení druhých. Příkladem toho, jak to nemá vypadat, může být jedna moje klientka, která se přišla poradit ohledně výchovy syna: „Mám z minulosti jednu velmi špatnou zkušenost s psychologem, a proto jsem dlouho váhala, jestli se na někoho znovu obrátit. Se starším synem jsem kdysi byla u psychologa ohledně volby střední školy a ten mi řekl, že syn je hloupý, rozmazlený a znuděný a že by měl jít pracovat do hospody.“
Podobný zážitek měla i klientka, která řešila velmi nízké sebehodnocení a s tím spojené fungování v partnerských vztazích: „S posledním přítelem jsem se rozešla před 5 lety, terapeut mi řekl, že se chovám nenormálně a hloupě a že to žádný normální chlap nemůže vydržet. Řekl mi, že se nemůžu divit, že mě přítel podvádí, když vypadám jak podřadná puťka. Myslel to dobře, chtěl mě motivovat, abych se změnila, ale mě to úplně odrovnalo.“
Jsou to extrémní případy, tedy doufám, že se nevyskytují běžně, ale myslím, že celkem dobře ilustrují, jak některé způsoby terapeutické práce mohou uškodit. A to velmi hluboce. K terapeutovi většinou klient tak trochu vzhlíží a váží si ho. Věří jeho názorům a doporučením. Proto musí terapeut opravdu dobře zvažovat, jak a co vyjadřuje, a také musí umět pracovat sám se sebou. Znovu mě to odkazuje k obrovskému nároku na osobní zralost a vyrovnanost, pokud jde o nakládání s mocí.
Terapeut není kamarád
Další důležitý aspekt je také určitý odstup a udržování vztahu v profesní rovině. Tím, že se klient terapeutovi svěřuje s velmi osobními věcmi, vzniká velmi důvěrné prostředí. Někteří klienti jsou hodně přátelští a mají tendenci se terapeuta ptát i na jeho osobní život a osobní věci. Navíc se můžou objevit různé sympatie, osobní porozumění. Tehdy může být pro terapeuta těžké udržovat vztah v čistě terapeutické rovině a nevést více osobní rozhovory.
Využívejte celý web.
PředplatnéAsi dva roky ke mně docházela klientka, která měla za sebou podobné dětství a dospívání jako já. Zajímaly ji podobné věci, uvažovala podobným způsobem. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych byla s kamarádkou na víně. Byla to velmi dobrá zkušenost, kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych to úplně nepochopila.
Uvědomila jsem si na tom, jak je ta hranice tenká, a že i když si to samozřejmě nikdo z nás moc nechce připustit, osobní sympatie a podobnosti prostě jsou a fungují. Všichni máme pocit, že se nás to netýká, dokud se s tím nesetkáme na vlastní kůži. Naučit se s tím pracovat a nevnášet do práce své osobní věci byl pro mě cenný krok na mé praktické terapeutické cestě.
Je jasné, že do terapeutické práce vnášíme každý kus sebe samého a nepracujeme jako odosobněné stroje. A tak je to dobře – terapeut by měl inspirovat nejen svým pracovním přístupem, ale také svou osobností. Každý pracujeme trochu jinak a naše přístupy mají různou míru direktivity, pravidel a liší se i kvalitativně. Je dobře, když se podaří najít si takového terapeuta, jehož přístup nejlépe sedí k tomu, co potřebujete řešit.
