Ptáme se odborníků: Jaká filmová scéna ve vás v životě vzbudila nejsilnější emoce? Proč? Jak si to jako psycholog vysvětlujete? Dnes odpovídá Ester Danelová.
"Znáte film Mary a Max? Dívala jsem se na nevinnou plastelínovou pohádku, a najednou se začaly dít věci. Sledovala jsem, jak zajímavě Max válčí, střídala se ve mně velká lítost a dojetí…
Pak ale pan Max, osamělý člověk s autistickými rysy, který ve mně budil dojem, že potřebuje mou pomoc, řekl větu, která mnou hnula. Asi jsem potřebovala pomoct já. Napsal po letech své kamarádce Mary, která ho zranila:
Odpouštím ti proto, že nejsi dokonalá. Ani já nejsem. Všichni lidé jsou nedokonalí… Myslím, že jí pak na znak přátelství poslal navíc ještě dárek – tuším nějakou osobní sbírku, na které pracoval strašně dlouho.
Nic, co jí řeknu, není špatně. Vše dovede pochopit a přijmout. Myslím si, že je to zážitek, který my lidé velmi potřebujeme.
Jak si vysvětluji, že na mě tahle scéna tak zapůsobila? Mohu se mýlit, ale po roce psychoterapeutické praxe si myslím (a myslí si to i mnozí výzkumníci psychoterapie), že mým klientům ve skutečnosti nepomáhají chytrá slova nebo znalosti psychologa, ale přijetí.
Zažívám to i se svou výcvikovou terapeutkou Valerií. Nic, co jí řeknu, není špatně. Vše dovede pochopit a přijmout. Myslím si, že je to zážitek, který my lidé velmi potřebujeme. Bezpodmínečné přijetí, agapé – alespoň v té míře, v jaké jsme ho jeden vůči druhému schopni. A jedním z projevů bezpodmínečného přijetí je právě odpuštění.
Pro mě osobně mají odpuštění a přijetí spirituální rozměr. A Max stejně jako biblický Bůh jde o krok dál, než jen k přijetí. Na znak, že je to opět v pořádku, daruje Mary něco, na čem mu velmi záleží. Myslím, že to je to, co mě dojalo.
