Jmenuju se Tomáš a je mi 39 let. Ještě před rokem jsem se bál ráno probudit a představa, že mám před sebou celý den, mi vháněla slzy do očí. Mnohokrát za den jsem se ptal, za co jsem vlastně potrestaný tím, že musím takhle žít, ale nikdy jsem nedostal odpověď. Deprese a úzkosti natolik ovládaly celé mé tělo, že se mi běžný život táty od rodiny zdál nesmírně těžký a vyčerpávající. Přišel jsem o zaměstnání, ztratil zájem o všechny koníčky a postupně i naději, že by mohlo být ještě někdy lépe. Nesmírně jsem se bál, že přijdu i o rodinu a tím o poslední záchytný bod v mém životě.

Už od školky jsem byl dost úzkostné a citlivé dítě. Trpěl jsem dýchacími problémy a často jsem zůstával doma s chřipkou nebo angínou. Do školky jsem moc nechodil, nechtěl jsem tam být, bál jsem se. Určitě k tomu přispěla i hospitalizace v lázních v předškolním věku, kde jsem byl dva měsíce bez rodičů. Po tomto zážitku jsem se odmítal vzdálit od maminčiny sukně na delší dobu. Celé se to ještě opakovalo na základní škole, a tak kdykoliv jsem potom překročil práh nemocnice, cítil jsem se hodně osamělý a nepříjemné pocity narůstaly na intenzitě.

První setkání s větší depresí přišlo v roce 2001 po útocích 11. září. Nedokázal jsem tenkrát pochopit, jak se něco takového může stát, a strach z válečného konfliktu mě úplně paralyzoval. Tenkrát jsem byl poprvé u psychiatra, který mi předepsal antidepresiva na zklidnění. Ani nevím, jestli mi pomohla, spíš bych to přisuzoval částečnému zklidnění situace. Třetí světová válka se nekonala, a tak i já jsem se dal do pořádku.

Nebylo to ale nadlouho, a tak začal můj celoživotní boj s panickou depresivní poruchou. Alespoň takhle je to napsané v mém chorobopisu, kde je to doplněno ještě o obsedantně kompulzivní poruchu.

Na konci se silami

Od té doby se v mém životě střídají světlé a tmavé chvilky. Poslední z těch opravdu černočerných u mě začala na podzim 2018. V té době jsem měl velmi dobrou práci, která ale zaměstnávala můj mozek na plné obrátky. Denně se mi stávalo, že v odpoledních hodinách jsem cítil po celém těle návaly úzkosti a domů jsem chodil jako spráskaný pes. Nechtěl jsem, aby na mě kdokoli z dětí mluvil, a vyhledával jsem hlavně samotu a klid. To si samozřejmě vybíralo svou daň a já se postupně uzavíral sám do sebe.

Celé to bylo jako na kolotoči. Ráno vstávat, rozhýbat ztuhlé zatažené svaly a hurá do práce. V podvečerních hodinách domů s krátkou zastávkou v obchodě a rychle do sebe hodit nějakou skleničku vína, abych se alespoň trochu uvolnil a mohl usnout. Cítil jsem potřebu postarat se o rodinu a vydělat víc peněz, abychom si žili…

Dlouho jsem to dával, ale po několika měsících se mi úzkost začala projevovat velikou bolestí nohou, tuhla mi krční i bederní páteř a imunita se hodně zhoršila. Snažil jsem se, aby nadřízení nic nepoznali, protože práce bylo čím dál tím víc a já si nemohl dovolit onemocnět. Síly mi ubývaly, byl jsem ale příliš tvrdohlavý na to, abych si dokázal připustit, že to takhle nemůže jít do nekonečna, a tak jsem jel dál, i když už jen na záložní motor.

Stalo se, co muselo. Po jednom takovém náročném dni mnou projela úzkost v takové intenzitě, jakou jsem už dlouho nezažil. A je to v prd… projelo mi hlavou a já jen čekal, co se bude dít dál. Ten večer jsem hodně těžce usínal a hlavou se mi honily stále černější a černější myšlenky. Prosím, hlavně ať to nezačne zase všechno znovu, opakoval jsem pořád dokola a vzpomínal na mé několikaměsíční depresivní stavy. Ale prosby nezabraly.

Temná chvíle

Jen co jsem se ráno probudil, tělo mi do nohou napumpovalo obrovskou dávku adrenalinu, strašně to bolelo. Ještě mě nech spát, alespoň pět minut, prosil jsem sám sebe a nebyl schopný ani za další hodinu vylézt ven. Najednou mi všechno, co jsem měl rád, přišlo neskutečně cizí. Práce, do které jsem se opravdu těšil, byla za trest. Chtěl jsem jenom ležet, koukat se do stropu a litovat se.

Nebýt mých malých dětí, které musely jít do školy a školky, asi bych v posteli strávil celý den. Doufal jsem, že se to za pár dní zase vypaří a bude mi líp, ale naneštěstí se deprese spíš prohlubovala a já se topil v záplavě negativních myšlenek. Moje hlavní starost byla, abych nějak přežil den a mohl se zase večer vrátit do postele. Velkou zátěží pro mě byly donedávna běžné denní činnosti. Nechtělo se mi prostě nic.

Po dvou měsících a několika krabičkách antidepresiv došla trpělivost i mé psychiatričce a navrhla mi hospitalizaci. Jen když slyším to slovo, tak bych raději volil eutanazii, než se nechat někde zavřít a odloučit se tak od svých blízkých. Neměl jsem ale moc na vybranou, stavy byly den ode dne horší. Domluvil jsem si tedy nástup do psychiatrické nemocnice poblíž mého bydliště a pevně věřil, že tady mi opravdu pomohou.

Nastoupil jsem zrovna v době květnových svátků, a tak i dění v nemocnici bylo v prázdninovém režimu. Ležel jsem tedy několik dní na posteli a jedinou mojí zábavou byly knížky a procházky v přírodě. Pro někoho určitě zasloužený odpočinkový program, který má svůj terapeutický účinek. Pro mě ale bylo všechno ještě horší. Měl jsem tady hodně času na přemýšlení, a tak jsem se do toho zahrabával víc a víc.

Po šesti dnech jsem požádal ošetřujícího lékaře o předběžné propuštění. Podle jeho slov jsem prý naprosto neléčitelný případ, protože mám nemocnou duši, a na to nejsou léky, ale propustit mě odmítl. Dnes už ne, nechtěl psát propouštěcí papíry. Dostal jsem hrozný panický záchvat a musel jsem se prostě dostat ven za každou cenu. Řvali jsme tak na sebe s doktorem jak puberťáci a nakonec jsem si přece jen prosadil svou. Byla to obrovská úleva.

Lepší nálada mi vydržela asi dva dny a vše se vrátilo do starých kolejí. Takže zase prosím, prosím, nechte mě ležet, já chci umřít, život nemá vůbec žádný smysl. Jsem tu jen každému na obtíž a bylo by lepší, kdybych se ráno už neprobudil. A takových vnitřních rozhovorů jsem dal dohromady desítky. V této náladě jsem prožil celé léto.

Na kontroly k lékaři jsem jezdil pravidelně každý měsíc, zkoušeli jsme různé léky a ve vzduchu pořád visela možnost další hospitalizace, tentokrát už v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech.

Přece nepojedu do nemocnice o prázdninách… Přece nepojedu do nemocnice před Vánoci, nebo dokonce v průběhu svátků… a tak dál. Musel jsem si ale přiznat, že mi pomalu docházejí síly na ten dennodenní boj – a nejen mně, ale i mým nejbližším. Bál jsem se, že jestli to takhle půjde dál, natrvalo to poškodí naše vztahy a vše bude ještě komplikovanější.

První oddělení

A protože světýlko na konci tunelu mělo stále slabší svit, zarezervoval jsem si místo v oddělení 1, kde se léčí úzkostné poruchy. Už z dřívějška jsem věděl, jak tato léčba vypadá a že základním kamenem k uzdravení je kognitivně behaviorální terapie.

Na konci prvního lednového týdne jsem stál s dvěma cestovními taškami před recepcí Národního ústavu duševního zdraví. Pocity, které se ve mně v tu chvíli odehrávaly, se dají jen těžko popsat. Byla to záplava obrovského strachu, že už se nikdy domů nevrátím, úzkost svírala celé mé tělo a já měl obrovskou chuť všechno vzdát. Naštěstí se to začalo velmi rychle měnit.

Budova nově postavená „na zelené louce“ je opravdu velice moderní. Za ten pokojíček, ve kterém budu dalších sedm týdnů bydlet, by se nemusel stydět žádný lepší hotel. Veliký pokoj, který je vždy sdílen dvěma pacienty, má oddělený záchod i koupelnu a spoustu úložného místa. Na patře je veliká krásná klubovna se stroji na cvičení a TV. K dispozici je také velmi rychlá wifi. Prostě v tomto ohledu mi určitě nic chybět nebude.

Kupodivu jsem se tu vůbec necítil jako v nemocnici. Spíše v lázních. Velké prosvětlené prostory jsou vyzdobené barevnými plakáty, které nabízejí nebo připomínají různé terapeutické a vzdělávací akce. Hlavní jejich myšlenkou je, že duševně nemocní nepatří za mříže – jsou lidé žijící všude okolo nás, jejichž handicap není sice na první pohled vidět, ale i tak dokáže život hodně komplikovat. Atmosféru velmi moderního zařízení dokresluje mnoho mladých lidí, kteří se tu pohybují. Vzhledem k tomu, že NUDZ funguje z velké části jako výzkumné pracoviště, je tu rušno.

Co je ale mnohem důležitější a pro mě naprosto úžasné, je chování a přístup personálu. Hned od první chvíle jsem měl pocit, že tady se o moje problémy opravdu někdo zajímá a cítí, jak je pro mě důležité dostat se do pohody. Konečně jsem se zase cítil jako člověk, kterého někdo chápe a rozumí jeho problémům.

Na patře je nás deset lidí, kteří přijeli ze všech koutů České republiky, a přes den přibude dalších devět, kteří dochází na denní stacionář. Nejvíce je tu lidí středního věku, ale najdou se tu i středoškoláci.

Po budíčku v sedm hodin následuje krátká rozcvička a snídaně. O půl deváté začíná dopolední blok, a to společným setkáním – komunitou. Každý den máme ze sebe vypotit tři věci, které se nám včera povedly nebo líbily. Jak to mám sakra udělat, když včera to bylo stejně černé jako předevčírem, jako před týdnem… napadá nás a hodně těžko ze sebe něco mačkáme. Tohle se ale dost rychle mění a už po týdnu přidá někdo i nějaký ten zážitek navíc.

Další program sestává z přednášek o KBT, životopisných skupin a nácviků asertivity. Musím říct, že ty první dny spousta z nás měla pocit, že se nic neděje, nic se nemění. Je to ale z určité části dáno tím, že jsme čekali hned po příjezdu zázrak. Něco, co by okamžitě změnilo náš život k lepšímu. Nějakou zázračnou radu nebo pilulku. To se ale bohužel nekoná. A tak je hlavně na nás, jak začneme poznatky z KBT aplikovat ve svém životě a jakou vlastně máme chuť na sobě samém pracovat.

I když všichni pacienti udělali za dobu pobytu na sobě obrovský kus práce, asi nejvíc si pamatuji na mladou ženu, která nastoupila na léčení s velmi vážnou obsedantně‑kompulzivní poruchou. Trápila ji neskutečná spousta obav o zdraví a kvalitu života hodně narušovalo velmi časté a dlouhé mytí rukou a celého těla. Bála se chodit ven mezi lidi, aby náhodou „něco nechytla“, a třeba taková banalita, jako umýt si jablko k jídlu, jí zabrala několik dlouhých minut. Po sedmi týdnech léčby začala pravidelně chodit do společnosti, cestovala MHD… Pro ni to znamenalo obrovskou úlevu v životě a otevření mnoha dveří v další kariéře.

Jednou z hodně důležitých součástí léčby pomocí KBT jsou tedy expozice. Pravidelné vystavování se situacím, ze kterých máme strach, abychom oslabili emoce, které v nás vyvolávají. A donutili naše tělo uvěřit, že to není nic nebezpečného. Funguje to, i když někdy je to sakra nepříjemný. Léčba je zaměřená především na pacienty s OCD, ale také s depresemi.

Spousta z nás v prvních pár dnech nebyla schopná na komunitě dokončit delší větu, aby nebyla přerušena pláčem. Pocity méněcennosti a naprostého životního selhání zaplavovaly celou naši mysl. Vnímal jsem to někdy tak silně, že nešlo myslet vůbec na nic jiného. V té souvislosti si vzpomínám na Romču, která po velmi náročném životním období upadla do obrovské deprese. Trápila ji větší nadváha, cukrovka a nevyřešené věci z minulosti. Lékaři jí začali postupně „nutit“ do lehkého sportování a učila se lépe pracovat se svými negativními myšlenkami. Za sedm týdnů zhubla deset kilo a pohled na její usměvavou tvář nám dodával spoustu sil do dalšího boje. Nakoplo ji to tak, že po návratu domů pravidelně sportovala dál a dokázala si mnohem lépe řídit život.

To, že někteří na sobě opravdu makají, se začalo ukazovat už po několika týdnech léčby. Lidé, kteří se panicky báli jezdit v MHD, bez problémů cestují, Ti, kteří si umývali ruce třeba padesátkrát denně, si je umyjí jen po použití WC a tak dále. Je tu nádherně vidět: kdo opravdu chce, tak se rozvíjí před očima. Bohužel pro ty, kteří se bojí cokoliv ze svého předešlého života měnit, se to tu stává jen odpočinkovou dovolenou.

V průběhu celého pobytu se náročnost expozic stupňuje a s každou zvládnutou situací padá ze srdce jeden velký balvan. Celé se to podepisuje na náladě, která v kolektivu panuje. Deprese se rozpouštějí a smích je slyšet mnohem častěji než na začátku. Je to i díky opravdu výjimečné práci celého personálu, který ví, co se s každým z nás děje. Doktoři mají přehled o náladách, protože z každé komunity i životopisu je udělaný zápis a ten jde okamžitě do e‑mailu ošetřujícího lékaře (pokud tedy není osobně přítomen). A že to opravdu čtou, se ukazuje při osobních pohovorech.

Teď jsem tři týdny od konce léčby a jediné, čeho opravdu lituji, je to, že jsem nepřišel do NUDZ dřív a neušetřil si tak několik měsíců strávených v temnotě. Hodně často se teď probouzím s úsměvem a těším se na celý dlouhý den. Dokázal jsem nastoupit do nového zaměstnání (z toho jsem měl obrovský panický strach) a hodně se změnil náš rodinný život. Povedlo se mi přestat zatěžovat svoji hlavu katastrofickými scénáři, mám teď mnohem víc prostoru na řešení běžných životních situací. A když přijde nějaká horší chvilka, tak už vím, jak se v takové situaci mám chovat a opravdu to funguje.

Tímto článkem bych chtěl pomoci lidem, kteří bojují jako já s psychickým onemocněním a bojí se hospitalizace.

Chtěl bych vám, svým kamarádům i ostatním říct, aby se nebáli léčby a sebrali odvahu něco ve svém životě změnit k lepšímu. Život za to opravdu stojí.

Tomáš, čtenář Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.