Ilustrace: Jan Gemrot, www.jangemrot.com

Životní síla

Agresivita není sama o sobě zlá. Je to životní princip. Dává nám sílu překonávat překážky a prosazovat se ve světě.

Agresivita je něco, s čím si většinou moc nevíme rady. Vnímána je více či méně negativně. Většinou nakonec vylijeme s vaničkou i dítě – negativní důsledky některých destruktivních projevů této energie jsou přenášeny na vše, co je s agresivitou spojené.

Dnešní společnost často k agresivitě zaujímá postoj může spálit, tedy ji raději zrušme. Zakažme ji! Zostuďme ji, resp. její aktéry! Vzdejme se jí! Co kdybychom ji ale raději přijali jako svou nedílnou součást a naučili se ji používat?

Využívejme ji k tomu, k čemu je určena. K překonávání překážek. K obraně sebe sama a svých blízkých, svých hranic. Jako vnitřního rádce,  s jehož pomocí se vztahujeme k sobě i okolí. 

K čemu agresivitu potřebujeme?

K překonávání překážek. Dobrým příkladem je například kuře. Aby se dostalo ven ze skořápky, musí jí rozbít. Proklovat se ven. Použít agresi k odstranění překážky. Ale nemusíme překážky jen rozbíjet. Lze je i odstraňovat, přesouvat, přetvářet, obcházet (zejména ve smyslu hledání alternativních cest). A potřebnou energii můžeme čerpat právě z agresivity.

Pro obranu. Nikdo asi nezpochybní právo bránit sebe a své blízké. Bránit svůj majetek. Méně se již pracuje s osobními hranicemi. Nikdo nemá právo dělat mi něco, co nechci. Ale vymezení vlastního prostoru se občas bez konfrontace neobejde. A odvahu a ochotu pustit se do konfrontace nám dodá právě agrese. Schopnost agresi čelit a případně ji (přiměřeně situaci) používat je součástí zdravého sebevědomí. A to i v krajních situacích, kdy můžeme bojovat přímo o život. Takové situace nastávají, i když si třeba namlouváme, že nám se to stát nemůže. Jsme na ně připraveni?

26. – 29. října 2017

Tři cesty k přítomnému okamžiku (seminář)

Michal Mynář

Jako vnitřního rádce. Vnímat svou emoci a rozumět jí může být v mnoha situacích klíčové. Co právě cítím? Jsem naštvaný? Proč? Je to můj problém, nebo „toho druhého“? Jak budu reagovat? Tato či obdobná kaskáda otázek může být alternativou k příslovečnému počítání do deseti. Rozhodně lepší alternativou než nechat „bouchnout saze“ nebo emoci z jakéhokoliv důvodu potlačovat, což v dlouhodobém horizontu stejně nakonec asi povede k nějaké nekontrolované reakci nebo k somatizaci.

Ale co to vlastně je, ta agresivita?

V první řadě je důležité oddělit prožívanou emoci, která může a nemusí vyústit v agresivní jednání (agresi), od konkrétního činu, ke kterému se pod vlivem dané emoce uchýlíme. Například hněv coby emoce není totéž co rozbití vázy, tedy jednání v důsledku pociťovaného hněvu.

Agresivita je biologická danost, někdo ji přímo nazývá pudem, a disponují jí v jisté míře patrně všichni živočichové. Je to základní životní síla, která pomáhá živým tvorům zajistit si a udržet v širším slova smyslu „místo ve světě“. Je to životodárná energie, která – podobně jako oheň – může být dobrým sluhou, ale špatným pánem.

Odmala se učíme, že je to něco špatného, něco, co se nesmí. Místo kultivace pak dochází k potlačování, trestání a někdy až k tabuizaci.

A protože, jak říká již Aristoteles, ideální je, když je všeho „tak akorát“, vyvinuly se ve společenstvích živých tvorů nejrůznější regulační mechanismy, jak agresivitu udržet na uzdě a přitom ji nezbavit jejího životodárného potenciálu. Čím nebezpečnějšími „zbraněmi“ živočich disponuje, tím sofistikovanější rituály a mechanismy kontroly jejich použití (v rámci vnitrodruhové agrese) obvykle provází. Člověk se ale tak trochu utrhl ze řetězu: ačkoliv má k dispozici největší „zuby, drápy, rohy“ v podobě primitivních i moderních zbraní, funkčními kontrolními mechanismy bohužel nedisponuje.

Agresivita zůstává v naší biologické výbavě, ale odmala se učíme, že je to něco špatného, něco, co se nesmí. Místo kultivace pak dochází k potlačování, trestání a někdy až k tabuizaci. Paradox, kdy je dítě trestáno za své agresivní projevy agresivními projevy ze strany dospělých, pokračuje i v dospělosti, kdy je použití agrese privilegiem definovaných skupin, zejména armády a policie. Použití agrese, byť k vlastní obraně, pak bývá mnohdy trestáno i zákonem.

Audio kniha ke stažení

Rozladěná láska

Měsíčník k poslechu. Nejzajímavější články z Psychologie.cz vybírá a čte psychoterapeutka Lenka Thelma Pavlasová.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Rozladěná láska

Měsíčník k poslechu. Nejzajímavější články z Psychologie.cz vybírá a čte psychoterapeutka Lenka Thelma Pavlasová. Zadejte svůj e-mail, pošleme vám link na audioknížku ke stažení zdarma.

Agresivita a její zvládnutí jsou hlavními aspekty archetypu válečníka. To, že lidé pohlížejí na agresivní energii s nedůvěrou a strachem, je mimo jiné důsledkem téměř nepřetržité řady válečných konfliktů, které provázejí lidskou historii. Jak ale uvádí psycholog Robert Moore, není možné „odhlasovat si“, že válečník v nás bude od této chvíle „vyřazen z provozu“.

Bude v nás žít dál, bez ohledu na to, jaké vědomé postoje k němu zaujímáme. Jen se ukryje pod povrchem, aby se nakonec vyjevil v nekontrolovatelné podobě – podobně jako například sopka, v níž postupně narůstá tlak magmatu. Je-li archetyp válečníka pudovou formou energie, pak jí i zůstane. A vyplatí se brát ji na vědomí.

Agresivita v podobě archetypu válečníka, jak jej popisuje Moore, je postojem k životu, který burcuje, aktivuje a motivuje. Díky jeho energii můžeme odvážně vstupovat do konfliktů, které život každodenně přináší. Díky jeho energii můžeme odvážně opouštět svou komfortní zónu při cestě za našimi životními cíli. Odpovědností s tímto archetypem spojenou je neustálé hledání správné míry použité agresivity, přiměřené situaci a okolnostem.

Pokud tato odpovědnost chybí, může se energie archetypu válečníka projevit v jeho stínových podobách, které Moore nazývá sadistou a masochistou.

Psychosomatické souvislosti agresivity

S podobným vnímáním agresivity jako ve společnosti se potkáváme i v medicíně. Agresivita je považována za cosi nežádoucího, co je potřeba potlačit – například bolest. Agresivnímu principu podléhají prakticky všechny druhy bolesti. Je potřeba je ale vnímat především jako výstražný signál, jako výkřiky, volání těla o pomoc.

Mají vzbudit pozornost, iniciovat řešení příslušného problému a předejít tím stavu mnohem horšímu. Vnímejme tedy bolest jako jakousi výstražnou kontrolku a zkusme si představit, jak by to asi dopadlo např. v jaderné elektrárně, kdyby operátor namísto pátrání po příčině a vhodné intervenci přes tuto kontrolku přehodil hadr (třeba s nápisem ibuprofen), aby ji neviděl.

Využívejte celý web.

Předplatné

V klasické školské medicíně je ale často bolest, podobně jako horečka, vnímaná jako jev zdraví nepřátelský, který musí být pokud možno co nejrychleji potlačen. Tím nechceme snižovat význam tišících prostředků, jen je potřeba přistupovat k nim jako k jakýmsi záchranným kruhům, určeným k okamžitému překlenutí akutních potíží.

Bránit se přirozené agresi znamená převádět ji do krajně nežádoucí podoby psychosomatické reflexe. Mezi příklady somatických onemocnění, na jejichž vzniku se agrese podílí nemalým způsobem, patří např. infekce, alergie, chronické záněty, autoimunitní onemocnění atd. Z duševních onemocnění je např. deprese vnímána jako potlačená agrese, životní energie zaměřená proti sobě samému.

Co s tím?

Agresivita je tedy jakási pudová energie, kterou lze odmítnout či potlačit, ale nelze ji zničit. Je třeba ji vzít na vědomí, být si vědom jejího smyslu a účelu, být si vědom jejích stinných stránek a s tímto vědomím ji pěstovat a kultivovat.

Pokud agresi potlačíme, neznamená to, že agresivní princip ze života zmizí. Je pouze vytlačen do nevědomí, kde se stává ještě hůře zvladatelným.

Z hlediska podpory zdraví to znamená nepotlačovat emoce, být v kontaktu se sebou, se svým prožíváním a se svým stínem.

Více k tématu:
Ruediger Dahlke: Agrese jako šance
Konrad Lorenz: Takzvané zlo
Robert Moore, Douglas Gillette: Král, Válečník, Kouzelník, Milovník
Lyall Watson: Temné síly přírody

Vyzkoušejte na sobě

Ve chvílích, kdy ve vás (vz)roste „chuť do někoho nebo něčeho praštit“, se zkuste zamyslet, co je za tím:

  • Co mě štve?
  • Proč, čím nebo kde se mě to dotklo?
  • A čí je to vlastně problém?
  • Je to více o mně, nebo o tom, kdo nebo co to vyvolalo?

Možná namítnete, že často to v danou chvíli moc nejde, takto si o tom v klidu „porozmýšlet“.

O. K. Tak ještě jedno cvičení.

Vztek v těle

Představte si, že jste naštvaní. Pořádně. Vzpomeňte si na něco, co vás OPRAVDU štve! Máte?

A nyní vnímejte své tělo. Kde všude cítíte napětí, tenzi. A tato místa pak zkuste uvolnit, relaxovat – např. dechem, pokuste se do těch míst nadechnout. Co se teď děje s vaším vztekem?

Poznávejte, jakou tělesnou odezvu váš hněv (případně další emoce) vyvolává, jak ovlivňuje vaše fyzické tělo. A co se děje s vašimi emocemi, když ovlivňujete fyzické děje ve svém těle...

Diskuse 0