Změna místo keců

Co je tou výzvou, anglicky challenge, myšleno? Pro každého je to slabé místo, čekající na poladění, nebo pouze zvídavý experiment v něčem jiném. Může to být omezení kouření, každovečerního vysedávání u televize, časté jsou diety nebo specializované sportovní programy.

Pro někoho jiného může být tou skutečnou výzvou zahájení pravidelné práce s psychoterapeutem nebo koučem. Může to být cokoli, co nás pálí, máme tendenci to odkládat a hlavně se to vyskytuje mimo zónu našeho normálu a pohodlí.

Pravá pohoda

Občas se setkávám s reakcemi, že toto trýznění a nepohoda, se kterými jsou výzvy spojené, nemají nic společného se spokojeným životem. Moje zkušenost mi ukazuje pravý opak, hlavně ve dvou ohledech:

• Hodně pohodičky způsobuje to, že se ten dobrý pocit, který přináší, postupně vytratí a dostaví se prázdné neuspokojení. Naše pohoda jednoduše vybledne. I tady funguje ekonomický zákon klesajícího mezního užitku – každá další pohodička už není jako ta předešlá.
• Na opakované nepohodlí se člověk adaptuje překvapivě rychle. Postupně slábne a stává se běžnou zkušeností, ideálně naším normálem. A potom ta skutečná pohodička stojí fakt za to. Dát si zmrzlinový pohár po měsící nejezení cukru je prostě zážitek.

Vyzkoušel jsem v životě několik výzev, například týdenní půst, náročnější meditační retreat, speciální stravovací režim nebo různé cvičební programy.

Tou poslední byl měsíc striktní paleo diety. Zadání bylo jednoduché: třicet dní budu jíst pouze hodně zeleniny, o něco méně ovoce, jakékoliv maso, vajíčka, doplňkově vybrané ořechy a kafe v rozumném množství. A budu se k tomu hodně hýbat. Na všechno ostatní, včetně vychlazeného pivka na zahrádce, jsem musel na tu dobu zapomenout.

Přes den jsem nepociťoval kolísání energie a nálady. Na všechno jsem měl dost sil, chvílemi té energie bylo až moc.

Zapomenout ale nešlo tak jednoduše. Sladkosti a cukr mě v představách pronásledovaly hlavně první týden. Cítil jsem se podrážděně, nepohodlně, rozmrzele. Po několika dnech se to začalo srovnávat, cukr mi začal být ukradený, až mě to překvapovalo. Začátkem druhého týdne mi přestalo chutnat maso. To naštěstí po dvou dnech přešlo. I když jsem měl pokušení stále v patách, začal jsem si od té doby měsíc s paleem víc užívat. Zaregistroval jsem hlavně tyto změny:

• Neměl jsem tak velkou potřebu spánku a probouzel jsem se odpočatý. Nárazově nebyl nižší počet naspaných hodin problémem.
• Fyzický dyskomfort v prvních minutách po probuzení zmizel.
• Kvalita spánku se postupně zvyšovala, zdály se mi bohaté, barvité sny.
• Přes den jsem nepociťoval kolísání energie a únavu. Na všechno jsem měl dost sil, chvílemi té energie bylo až moc.
• Trochu jsem ubral tuk. Je to jeden z hlavních důvodů, proč se lidé pouštějí do palea. Mně o hubnutí nešlo, hubený jsem byl už předtím.
• Stabilní nálada. I má partnerka si pochvalovala pozitivní změny v našem soužití a komunikaci.

Nejsou to náhodou příznaky vyrovnaného života? Když se ohlédnu zpátky, tyto benefity, které se postupně vynořily během těch třiceti dní, rozhodně převýšily mou oběť. I když o oběti nemůže být zpětně řeč – paleo je nadále jádrem mého stravovaní a občas to bez výčitek proložím sladkostí, českou klasikou nebo pivem.

Výzva a partnerské vztahy

Na chvíli se ještě zastavím u posledního bodu předešlého výčtu – pozitivního přesahu do partnerského vztahu. Konkrétně paleo strava časem přináší vyrovnanější náladu a tím pádem z toho profitují i naši nejbližší.

Během výzvy věnujeme plnou pozornost svému úkolu, důležitost každodenních problémů, včetně těch partnerských, slábne. 

Kromě toho tu ještě působí jedna neviditelná síla – během výzvy věnujeme plnou pozornost svému úkolu a důležitost každodenních problémů, včetně těch partnerských, slábne. Najednou nepůsobí tak důležitě, nafouknutě, v porovnání s naší výzvou se stávají běžnou rutinou. 

Partnerka tyto změny zaznamenala a mně se to zpětně vrátilo v podobě její plné podpory, například když mi upekla skvělý ořechový koláč!

Než se nalodíte...

Na výzvách je kouzelné to, že mají zpravidla hodně jednoduché, přímočaré zadání. Fahrplan je jasný, stačí nasednout a odřídit si to. Samotné naplňovaní výzvy už tak snadné není. Nemělo by být. Pokud výzvou procházíte v pohodě, není to výzva.

• Pravidla výzvy si ujasněte dopředu. Za chodu už nic neřešte, nevymýšlejte, neměňte. Soustřeďte se pouze na svou misi.
• Mentálně se připravte na to, že selhání během stanovené doby nepřichází v úvahu. Zbavíte se tak další proměnné, která by vás během výzvy mohla dráždit.
• Vnímejte svou challenge spíše jako přechodový rituál, ne jako honbu za cílem. Chtějte nové zkušenosti, ne další trofeje na skříni.
• V jednom z dřívějších článků jsem zmínil a doporučoval jeden ze spolehlivých triků – sdílet své plány a nadšení se svým okolím, se svou rodinou, kolegy v práci. Z pohledu motivace a disciplíny to funguje, ale na druhé straně – pouštíte se do své výzvy kvůli tomu, že jste si předtím pustili pusu na špacír a teď nechcete vypadat před ostatními hloupě? Nebo to děláte kvůli sobě? Mezi tím je velký rozdíl. Ta první varianta vás pravděpodobně k novému návyku nepřivede.
• Stanovte si přesnou dobu trvání. Často je to právě třicet dní. Měsíc uteče jako voda, toho se nebojte, zároveň je to dost dlouhá doba na nastartování změn.
• Věnujte se ve vybraném časovém období pouze jedné výzvě. Ta je a zůstane vaší hlavní misí. Dalšího rozptylování je v životě i tak dost.

Dopředu nejde odhadnout, co vám vaše výzva přinese. Vyrážejte na cestu i s tímto zatím neodhaleným tajemstvím, bez konkrétního očekávání. Nejnáročnější bude začátek, první týden. S postupným ukrajováním dalších dní bude výzva dávat stále větší smysl, protože se ukážou první výsledky, a poslední týden se vám dost možná nebude chtít přestat.

Jaké výzvy jste v životě vyzkoušeli? Doporučíte  je ostatním čtenářům?