Před několika lety jsem si s nástupem na střední školu uvědomil, že zdaleka nežiji život, který bych žít chtěl. Byl jsem velmi stydlivý a nejistý si sám sebou. Tehdy jsem se rozhodl, že svůj život změním. Dal jsem se na cestu intenzivního seberozvoje. Nedlouho poté jsem se setkal s myšlenkami o mindfulness, meditaci a spirituálním rozměru obecně. Velmi mě inspirovala kniha Eckharta Tolla Moc přítomného okamžiku. Kvůli této knize jsem dospěl k přesvědčení, že ego je něco špatného a omezujícího.

Zpětně mám pocit, že moje zapálení pro spiritualitu bylo svým způsobem útěk. Měl jsem na sebe v rámci cesty seberozvoje obrovské nároky. Držel jsem půsty, velmi tvrdě sportoval a také často konfrontoval své strachy z projevení se před lidmi. Například jsem zpíval na náměstí, nahlas jsem řečnil v MHD a oslovoval cizí lidi na ulicích.

Jsem za to svému mladšímu já vděčný, protože mě tato cesta bezpochyby změnila. Na druhou stranu jsem se stavěl pod obrovský tlak vlastních nároků. Časem se pro mě můj duchovní rozvoj stával čím dál tím důležitějším. Byl pro mě cestou, jak dosahovat pocitu štěstí. Stále jsem se snažil kontrolovat svou pozornost a myšlenky.

Usiloval jsem o to, abych sto procent času vnímal a cítil pouze přítomnost, nikoli přemýšlel nad minulostí nebo budoucností. Tato neustálá snaha kontrolovat to, co se ve mně dělo, mi ale začala přerůstat přes hlavu. Kdykoli jsem se cítil špatně, připisoval jsem to svému nesoustředění. Svým pocitům jsem přestával rozumět a hůř jsem je zvládal. Vzal jsem mindfulness za špatný konec.

Nechat věci plynout

Důležitý moment, kdy jsem si uvědomil, že se mnou není něco v pořádku, nastal na vícedenním školním výletě na začátku maturitního ročníku na gymnáziu. Během posledního večera jsem si uvědomil, že nejsem schopný jakkoli uchopit vlastní identitu. Při používání slova já jsem cítil, že lžu. Spojení jako já cítím nebo já chci mi ve vztahu k sobě nedávala smysl.

Když jsem si uvědomil stav, který mi moje snaha žít v přítomnosti přinesla, přestal jsem se snažit svou mysl kontrolovat. Nešlo to hned, jelikož jsem se více než rok snažil tuto kontrolu co nejdůsledněji držet. Po čase se mi ale povedlo vše více pustit.

To byl první krok správným směrem. Byl jsem rád, že jsem si dokázal svoje problémy konkretizovat. Zároveň jsem si začal uvědomovat, jak velký dopad na mě moje nešťastně uchopené snažení o duchovní rozvoj mělo. Silně jsem si uvědomoval, že moje vnímání je jaksi otupeno a své okolí vidím jednolitě – jako by vše bylo z jedné látky. Prostor kolem mě, ať už jsem byl ve škole, v přírodě nebo doma, se mi zdál nereálný.

Připadalo mi, že jsem neustále na jednom místě a kolem mě se pouze mění moje vizuální vjemy. Během období krize jsem také ztratil pocit svobodné vůle, můj život se děl a já nad ním necítil jakoukoli kontrolu. To pro mě bylo opravdu těžké přijmout, jelikož dřív jsem na svoji vůli hodně spoléhal. Mezilidské vztahy jsem vnímal pouze na základě toho, co se v danou chvíli dělo. Vypustil jsem společnou minulost a osobní příběhy druhých i ten vlastní.

Mohlo by vás zajímat

10. Hodnotná přítomnost

V těžkých chvílích se zaměřte na přítomný okamžik. Zapojte smysly, sledujte vjemy.

Přečíst článek

To vše provázelo přesvědčení, že si za tuhle šlamastyku můžu zcela sám. Já jsem byl ten, kdo se snažil být vždy soustředěný na přítomnost, já jsem se snažil potlačovat své myšlenky a odsoudil své ego.

Zpátky do světa

Velmi mi pomohlo, když jsem se v prosinci 2023 v jednom videu setkal s pojmy derealizace a depersonalizace. Ty přesně popisovaly to, co jsem prožíval. Později jsem si svůj stav definoval jako krizi. Bál jsem se, že mám schizofrenii, ale jedna terapeutka mě seznámila s pojmem psychospirituální krize, který přesně popisoval to, čím jsem si procházel.

Uvědomil jsem si, že teď nemusím rozmotávat celý uzel, který jsem zmotal svou snahou být vždy přítomný. Moc mi pomohlo vědomí toho, že nejsem jediný, komu se taková věc stala, a mým úkolem je zkrátka zvládnout fungovat.

Od chvíle, kdy jsem si začal uvědomovat, že se mnou není vše, jak má být, se začal můj stav vědomí přece jenom pomalu vracet k normálu. Probíhalo to tak, že jsem najednou cítil jeden z aspektů krize silněji a uvědomoval jsem si, že není normální. Toto nahlédnutí pak daný aspekt oslabilo a já jsem byl o něco více ukotven v sobě. V takových chvílích jsem pociťoval velkou vděčnost.

Jako nejtěžší na celé krizi vnímám zpětné nahlížení vlastního stavu. Nebylo lehké si připustit, jak moc jsem byl okleštěný ve svém cítění a jak moc bylo moje vnímání reality změněné. V průběhu krize jsem si uvědomoval, že své vztahy a jiné záležitosti prožívám jinak. Jsem přesvědčen, že právě otupělost, která mojí krizi provázela, mi pomohla změny vnímání unést.

Navzdory všem těžkostem jsem byl schopný dál v životě fungovat. Chci zmínit také to, že v době krize mi velmi pomohlo mít kolem sebe lidi, se kterými jsem mohl o svém stavu otevřeně mluvit. Nyní mám krizi za sebou a vnímám ji jako velkou zkoušku, která mi přinesla také spoustu dobrého.

Velmi se změnilo mé pojetí sama sebe. Sebepojímání jsem totiž nejdříve úplně smazal a pak měl příležitost ho znovu a lépe vystavět. Celkově prožívám poslední měsíce jako nejšťastnější v mém životě. Duchovní rozměr vidím ve svém životě stále jako velmi důležitý. Čerpám z něj smysl a hodnoty, ve kterých si můžu být jistý. Díky prožité krizi vím, že cítit svobodnou vůli, emoce a být schopen uchopit vlastní já rozhodně není samozřejmost.

Jonáš, čtenář Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na email redakce@psychologie.cz.