Nejrychlejší internet, wifi, chytré telefony, tablety, Skype, WhatsApp Messenger, Viber, zájmové diskuse… Tramvaj plná lidí zahleděných do displejů nebo hulákajících do mobilů. Svět je ve spojení! Tak proč skoro nikdo na nic neodpovídá?

Zažila jsem dobu poštovních schránek a front před telefonní budkou. Za týden jarních prázdnin jsme si se spolužačkami stihly vyměnit tři rukou psané dopisy, a když jsme poslaly verše do časopisu, přišel nám posudek.

Pokud náhodou někdo na něco neodpověděl, zpravidla to znamenalo, že jsme mu úplně ukradení, jen mu nestojíme za šedesátník za známku, korunu za telefon nebo za setkání, aby nám to sdělil do očí. A co se v mládí naučíš, v dospělosti jako když najdeš. Na stará kolena se tedy učím nebrat si neodpovídání osobně. Jde to ztuha!

Pracuji z domova, a když mám ze zamrzlé komunikace pocit, že jsem jen nežádoucí a vlezlá nula nebo že venku nastala sci‑fi zkáza Dne trifidů, oslovím někoho ze zhruba tří lidí, kteří reagují obratem. Ale i tak se občas bojím, že odpovídají jen proto, že k nim trifidi zatím nedorazili.

Kdo je hoden odpovědi?

Bývalý spolužák se na srazech chlubí počtem neotevřených e‑mailů. Na tom posledním dosáhl magické hranice pěti set. Už i v některých manažerských příručkách o time managementu se radí neodpovídat na e‑maily, minimálně se nezdržovat jejich průběžným odbavováním, ale jednou za čas je vyselektovat dle důležitosti. Zhruba ve 30 % spadám do kolonky zcela nedůležité a neurgentní, neúspěšní zájemci o práci pak jsou většinou nedůležití téměř 100%.

Majitelé chytrých telefonů zas své mlčení vysvětlují tím, že si e‑mail přečtou vestoje v tramvaji, která s nimi jede jako hasiči k požáru Hradčan, takže odpověď raději nechají na doma. Tam po rutinní otázce Co bylo ve škole? zpravidla řeší naléhavější věci.

Když se náhodou s některou chronickou neodpovídačkou sejdu, polovinu času setkání zaberou mobilní operace. Chudák uštvaná! Pak kouknu na její profil na facebooku a vida, denně postuje, co snědlo a řeklo její dítě, komentuje kde co a moje e‑maily padají do černé díry. Na dotaz proč mi sladce odpoví, že je jí blbé jen nezdvořile napsat OK, později, nestíhám. No, a pak na to přece pochopitelně zapomene, ale má mě moc ráda!

Ve chvíli, kdy na naše „Haló, já jsem tady“ nikdo neodpovídá, cítíme se ztracení, opuštění a bezcenní, i když si to možná v tu chvíli nepojmenujeme.

Je mi fakt jedno, pokud mi někdo neodpoví na e‑mail typu v outletu mají úžasný tyrkysový šaty, ty by ti slušely, i když díky se smajlíkem (nebo i bez něj) by taky nikoho nezabilo.

Je mi trochu líto, pokud člověku, který mi líčil těžké zdravotní problémy svého dítěte, pošlu tip na lékaře, a nestojím mu ani za čtyři znaky. Ale možná mají pravdu „sebeláskařské“ facebookové statusy o tom, že náš čas patří nám, nejsme povinni být neustále k dispozici a je naším svatým právem neodpovídat na věci, na které odpovídat nechceme. Současné denní bombardování informacemi ze všech stran je opravdu vysilující.

Darujte předplatné

Koupit

Ovšem neodpovídání a nedodržování slibů v pracovní sféře považuji za známku totální nevychovanosti a posilování chaosu a anarchie. Pokud někomu slíbím, že se ozvu za 14 dní nebo pošlu připomínky pozítří, omlouvá mě jen blackout, bezvědomí nebo smrt, aspoň tak mě to učili v minulém století.

Problémy se řeší samy?

Občas se stane, že se e‑mail opravdu ztratí, komunikace na facebooku se nezobrazí, pracovní chaos narůstá úměrně prostoru pro vytváření (často pravdivých) domněnek. Prušáci mého typu si pak sepisují seznamy, co vše ještě není vyřízeno. Tím se pochopitelně zdržují a zatěžují mozkový hard disk uvízlými věcmi, které by už dávno mohly spokojeně pochrupovat v kolonce Hotovo. Čas od času vyzuřím a dožaduji se odpovědi. Na zdvořilý tón urgence spotřebuji energii, která by mi stačila na uběhnutí půlmaratonu.

Ezoterická kamarádka mi na mé stesky s vyrovnaným úsměvem říká: Vesmír zrcadlí tvou netrpělivost a neschopnost se spolehnout na řád věcí. Jakmile kolem toho přestaneš bzikat, energie se uvolní, věci se pohnou a začnou se řešit samy. Pokud tedy někdy dokážu „nebzikat“, některé záležitosti se opravdu pohnou, jiné – zejména platby – nezbývá než oželet. Někdy věc naopak „vyhnije“ nedorozuměním a obviněním ze šlendriánu, protože můj e‑mail, na nějž jsem výjimečně neurgovala odpověď, spořádaně spočívá ve spamu.

Slyšíte mě?

Jsou mistři s neprůstřelným sebehodnocením, kteří si neberou osobně ani kopanec do zadku, ale ve většině lidí zanechává mlčení druhé strany stín frustrace, protože jednou ze základních potřeb člověka je mít pro druhé hodnotu, být vnímán.

Možná to připomíná bezmoc, kdy jako dítě tahal dospělé za šos a v lepším případě byl odmávnut příkrým buď zticha, teď se baví dospělí. V horším případě dostal pár facek – jen za to, že chtěl mamince ukázat, co zajímavého vidí.

Jasně, druzí tu nejsou od toho, aby léčili naše vnitřní zranění z toho, že na nás jako děti okolí reagovalo, jen když jsme byli nejlepší nebo hodně nahlas křičeli. Že partner neposlouchá, co říkáme. Že v práci jsme jen snadno nahraditelné kolečko obřího stroje…

Ve chvíli, kdy na naše „Haló, já jsem tady“ nikdo neodpovídá, cítíme se ztracení, opuštění a bezcenní, i když si to možná v tu chvíli nepojmenujeme. Je to jen jedna z miniaturních nepříjemností, jejichž kumulace však může dosáhnout síly jaderné nálože. A jistě každý zná dny, kdy stačí jeden důležitý nezodpovězený e‑mail, aby odpálil hromadu drobných nahromaděných křivd. Stejně tak někdy milá odpověď rozsvítí den a dodá člověku pocit, že má pro druhé hodnotu.

Jak na to?

Prostě čím složitější mechanismus či organismus, tím větší poruchovost. To platí jako pro komunikační techniku, tak pro psychiku. Ale možná, že podobně jako Postřižiny popisují dobu zkracování, my jsme bez varování vpluli do doby neodpovídání. Občas nostalgicky sním o prosté éře pošty doručované dostavníkem, který ohrožovali jen lapkové, a říkám si, že i pro internetovou komunikaci by mělo platit ono známé „Méně je více“.

Třeba nemít zapnutý Skype, když zprávy na něm nečtu, důsledně používat a všem sdělovat jen jeden spolehlivý komunikační kanál a průběžně ho kontrolovat, neposílat donekonečna hoaxy, rozkošná zvířátka a Dalajlámovo poselství a třeba si i přečíst pravidla slušného chování. Jistě někde na internetu budou…

Džejn, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz