Nevědomost je kořenem všeho zla. Toho, které „se nám děje“, i toho, které činíme druhým. Zlo vzešlé z nevědomosti otravuje celou lidskou společnost. Akt přijetí stínu je nedoceněným základem skutečného lidství.

Stinná stránka lidské duše je téma, které nenechává nikoho klidným. Téma stínu má nejen vlastní osobní psychologii, jak se dočtete níže, ale i značný přesah do lidské spirituality.

Otázka stínu je ze všeho nejvíc morální problém. Protože je toto téma tak živé, obsáhlé a téměř nevyčerpatelné, rozdělil jsem článek pro jeho obsáhlost do několika na sebe navazujících částí. Délka byla nutná. Umožnila mi připravit půdu a popsat souvislosti, na které bych ve zkratce nedosáhl. Zároveň jsem obsáhl i hloubku, jež k našemu tématu právem náleží. Jsem rád, že jsem nemusel provádět jelení skoky, kvůli kterým jsou některé mé stati méně srozumitelné zejména těm, kteří ve svém myšlení upřednostňují kauzalitu. Délkou jsem vyšel vstříc těm, kteří nehledají kvapnou úlevu a instantní návody na okamžité štěstí, ale poznání.

Člověk je od nepaměti ovládán potřebou vidět život krásnější, než se mu ve skutečnosti nabízí. Ve všech kulturách panuje stejná hnací síla – touha po krásném životě. Tato touha je však dnem bez noci.

Stín není otázkou vědomí, ale otazníkem přicházejícím z nevědomí. Někdy má na své straně tolik energie, že nás dokáže úplně pohltit.

Na jedné straně staví umělé světy z iluzí, světy našich růžových snů. Na straně druhé cosi skrývá. Tají tvář světa, která má zůstat zahalena bohatstvím, štěstím, krásou a plností, ukrývá podobu, jež nemá být nikdy spatřena. Skrývá utrpení, které Gautama neměl nikdy vidět.

Stejně jako kultura dávného východu před královským průvodem vyhnala všechnu bídu, utrpení a bolest za hradby města, aby se oko královského syna ani nedotklo temné tváře života, tak i dnešní svět si vyrábí masku umělého štěstí.

Pozitivní iluze, jež jsou masově šířeny prostřednictvím médií, nám sice poskytují emocionální úlevu od břemene životních strastí, ale hlubší a konečný smysl lidské existence, osvobození od utrpení, který Gautama už jako Buddha uskutečnil, svou podstatou přímo popírají.

Je v tom stále stejná hnací síla, jakou známe dnes – touha po krásném životě. Člověk je od nepaměti ovládán potřebou vidět život krásnější, než se mu ve skutečnosti nabízí. Tato touha staví umělé světy z iluzí a nutí člověka, aby jim uvěřil. Kdyby pro nic jiného, tak pro krátkodobou emocionální útěchu. Svět se sice svého stínu nezbavil, ale na chvíli je zase dobře.

Tak jako společnost nosí svoji masku, za kterou ukrývá svou stinnou tvář, stejně i člověk obléká na sebe společensky přijatelnou podobu. Vnější osobnost je stavba vytvořená člověkem. Sociálně přijatelná maska, která skrývá méně přijatelnou stránku naší osobnosti, již psychologie souhrnně nazývá stín.

Jsem stejně dobrý jako zlý

Stín ukrýváme za své úctyhodné profese, za společenské postavení, za svůj majetek, tituly, za své sociální postavení, za dokonale zahranou společenskou roli, za zdvořilé úsměvy, za vstřícná gesta, za diplomatické chování a za falešnou morálku, kterou nám od narození vštěpuje rodina a celá společnost. A to všechno jen proto, abychom unikli před sebou samými.

V pohádkách vítězí dobro. Přesto se od začátku modlíme, aby dobra bylo více a mohlo zvítězit. V životě to tak není. Dobra je stejně jako zla.

Před tajemným světem v nás, jenž leží za hranicí obyčejného každodenního světa a vydává se za reálnou skutečnost. Tento lidskému vědomí tak těžko spatřitelný svět, který hlubinná psychologie nazývá nevědomím, je domovem skryté vnitřní stínové osobnosti v nás.

S otázkou stínu však vyvstává i otázka zla, které je jeho integrální součástí. Setkání s osobním zlem je morální zkouškou vědomé lidskosti. Vědomý člověk má strach z toho, co špatného by mohl druhým či sobě učinit. Ten druhý to tak nemá. Čím méně se nevědomý cítí hříšným, o to více vidí hřích na druhých.

Psychologie.cz zve na workshop Pavla Špatenky Sebepoznání, projekce a klam ve vztazích. Sobota 3. 11. 2012 v Praze, registrace zde.

Činy našich nepřátel jsou vždycky čitelnější než ty naše. O tom, že nakonec v pohádkách vítězí dobro, všichni víme, přesto se od začátku modlíme, aby dobra bylo o kousek více a mohlo zvítězit. V životě to tak není. Dobra je stejně jako zla. Rozlišit je od sebe je mistrovský kousek lidské citlivosti.

To, co z povrchu vypadá jako dobro, může být zlo. Nikdy totiž nezapomínejme na to, že lidská společnost se opírá především o slova. Slova bez citového obsahu jsou tatáž na obou stranách. Dobrý i zlý mnohdy mluví stejným jazykem, staví na stejné logice, jejich slova stejně dobře zní. Z pouhých  slov dobré či zlé nepoznáme.

Překročit hranice temnoty

I když je téma zápasu s lidskou ničemností zviditelněno v mýtech, románech či na filmovém plátně, neznamená to, že není složitou otázkou osobní psychologie a morálky jednotlivce. Naopak. Tím, že moderní člověk hledí upřeně do vnějšího světa a činí ho zodpovědným za to, co všechno nekalého se mu děje, slábne jeho morálně volní vědomí, a tudíž si těžko připouští přítomnost stínů právě v sobě samotném. Neuvědoměle tak vlastní vytěsněné stinné stránky své povahy přenáší do vnějšího světa. Tomuto fenoménu se říká projekce. Se stínem tedy přímo souvisí.

Stín útočí z nevědomí na světlé chvíle života a dělá nám ze života peklo. Proto jej vytěsňujeme, rveme se s ním, odmítáme jej. Ale on se vrací.

Vidět a přijmout pravdivou tvář věcí je pravé umění života. Vědomý život = blažený život. Pojmout skutečnost znamená v první řadě pochopit na straně jedné vlastní duchovní, tedy myšlenkový a citový život, na straně druhé emocionální, instinktivní a tělesný základ, jenž se jako přirozená síla přírody staví na odpor duchu.

Otázka stínu je klíčová v počáteční fázi poznávání sama sebe. Protože si se stíny ve vlastním srdci málokdy víme rady, snažíme se je udržet co nejdále od sebe. Iluze nevinné dobroty svazuje přirozenou dynamiku vývoje člověka a nenechá ho vyzrát k možnosti uvědomit si všechno to, co nosí ve svém srdci. Tedy i vinu, která tíží jeho bedra.

Stín nás nevědomě vede k oddělenosti, kterou všichni prožíváme: že jsme něčím více či méně než ti druzí. Leč temnota má své hranice právě tam, kde začíná vědomí a světlo s ním spojené. Rozhodčím na misce vah je naše odvaha cítit a uvědomovat si sama sebe. To, na čem stín tolik profituje, je naše neschopnost prožívat a poznávat sama sebe. Nevědomost je kořenem všeho zla.

Psychologie stínu

Vědomé osobnosti, za kterou se pokládáme, připadá stín jako nepřátelský. Je to z výše uvedeného snadno pochopitelné. Stín útočí z nevědomí na světlé chvíle života a dělá nám ze života peklo. Proto jej vytěsňujeme, rveme se s ním, odmítáme jej. Ale on se stále sám od sebe vrací.

Člověk s nedostatečně vyzrálým vědomím věří, že stín je problémem slabé vůle či houževnatosti, že je to problém negativního myšlení a nedostatek pozitivního myšlení. Ale není tomu tak. Vědomí si staví racionální obranu proti čemukoliv, co ho ohrožuje. Stín není otázkou vědomí, ale otazníkem přicházejícím z nevědomí. Děje se nám. Někdy má na své straně tolik energie, že nás dokáže úplně pohltit.

Stín je vytěsněná, nepřijatá, méněcenná, pudová stránka člověka. Je to část nás samých, kterou považujeme za nepřijatelnou, ať už z osobních, společenských či kulturních důvodů.

Stín je z mnoha jasných důvodů hlavně morální problém pro osobnost, za kterou se vydáváme, protože iluze jednotné a dobré osobnosti je jeho existencí přímo ohrožena. Proto je přijetí osobního stínu obrovský výkon v sebepoznání. Odhodlání asimilovat stín do vědomé osobnosti však musí mít nějaký skutečný motiv a musí obsahovat i pochopení smyslu, proč to musí být akt vědomé vůle.

Stín utlačující vědomé světlo, tedy vůli, rozhodování a zdánlivou jednotu vnější osobnosti, se může skrývat třeba pod symptomy deprese. Silné poruchy nálad, které k depresi patří, jsou často mocný impulz, který člověka přivádí k psychiatrovi, psychologovi nebo do náruče sekt či církve.

Stín nerovná se zlo

Člověk si pod pojmem stín většinou představí jen samé zlé věci. Prvním krokem terapie není určit hranice stínu, ale poznávat jeho povahu a charakter. Stín není zlý sám o sobě. Jako zlý může být označen v některých svých projevech.

Stín je vytěsněná, nepřijatá, méněcenná, pudová stránka člověka. Je to část nás samých, kterou považujeme za nepřijatelnou, ať už z osobních, společenských či kulturních důvodů. Akt přijetí stínu do celkové osobnosti je nedoceněným základem skutečného lidství. Uznání temných nevědomých aspektů sebe sama za skutečně existující je namáhavá psychologická operace, která netrvá týden. Pokud se dobře zdaří, je vědomá osobnost prožitkovou analýzou sjednocena s osobním nevědomím. To znamená, že člověk se naučí žít ve vědomé reflexi vlastního stínu. Má ho tedy jako takový pod kontrolou.

Avšak stín a jeho přijetí je dynamický a nesmírně fluidní proces. Nepředstavujme si to jako jakousi statickou stavebnici. Některé kostky domina, jež vyplavou na povrch, často znovu upadají do nevědomí, aby se opět vynořily jindy a jinde.

Pokračování za týden.