„Před půl rokem jsem dokončil vysokou školu s ekonomickým zaměřením,“ napsal nám do redakce čtenář Viktor. „V průběhu magisterského studia jsem začal být čím dál víc demotivován a uvědomil jsem si, že se úplně v tomto oboru nevidím, ale že mě mnohem více láká práce s lidmi. Kde si opravdu myslím, že jsou moje silné stránky, tak je to: empatie, naslouchání a umění se lidem přizpůsobit, komunikovat s nimi a poradit jim, protože jsem si už i něco zažil. Tyhle silné stránky se u mě postupně objevily, když jsem v osmnácti letech dostal roztroušenou sklerózu. Na práci s lidmi nemám žádné vzdělání a na to studovat něco nového už je pozdě. Chtěl bych vás tedy poprosit o radu, jestli je v mé situaci nějaká možnost, jak se k těmto typům prací (zaměřených na psychologii, pedagogiku, volnočasové aktivity, vedení mládeže atd…) dá dostat. Sám moc nevím, jaké jsou možnosti, ale vím, že nechci chodit do práce, odkud se budu vracet frustrovaný s tím, že mě to nebaví, i když bych za to měl dobré peníze. Je mi 27 let. Vím, že jsem si tyto věci uvědomil příliš pozdě, ale s tím už nic neudělám.“

Viktorova situace je v něčem specifická, ale daleko více odhaluje obecnou otázku, kterou si někdy v životě kladla či bude klást většina čtenářů i klientů psychologů: Jak najít vysněné povolání? Jak se dostat k tomu, co by mě naplňovalo, a ještě spíše jak vůbec zjistit, co by mě naplňovalo a jak to můžu v některé profesi realizovat? A v jaké profesi?

Domnívám se, že se jedná o otázku natolik častou, že jsem se odpověď Viktorovi odvážil zobecnit a předložit jako článek pro všechny čtenáře, kteří se v podobné situaci ocitli.

Čas na změnu je kdykoli

Začnu od konce. Ohledně kariérního poradenství ke mně chodí nejčastěji klienti ve věku od 20 do 45 let. Tedy dost velké věkové rozmezí jedné generace. A víte, co má mnoho z nich společného? Že všichni – bez ohledu na svůj věk – říkají tu větu, kterou Viktor skončil, když ve svých 27 letech říká: „Vím, že jsem si tyto věci uvědomil příliš pozdě.“ Dvacátníci to říkají stejně často jako čtyřicátníci. Nelogické, že?

Kdy jindy bychom si ale měli své profesní preference uvědomit než v dospělosti? V mateřské škole? Na vrcholu puberty? To máme jiné vývojové úkoly než se rozhodovat, na jakou práci se specializovat. Budujeme své schopnosti, učíme se poznávat svět, navazujeme první hluboké i partnerské vztahy. To je úkolem tohoto období života. Nikoli specializovat se v práci.

O povolání se nerozhoduje v pubertě. Jak bychom se ostatně mohli profesně „najít“ na konci puberty, třeba v 18 letech, na konci střední školy, jak si to mnoho lidí nesprávně představuje?

Často si bohužel v sobě neseme starý, dnes už neplatný kariérní model, podle kterého máte ve 14 vědět, co v životě dělat, příslušně si vybrat vhodnou střední či vysokou školu, specializovat se v daném oboru a ve 20 či 25 začít kariéru, ve které budete celý život.

To dnes není možné, protože takový model skončil s koncem 20. století. Dnes už si nevybíráme povolání z jakéhosi omezeného mentálního katalogu padesátky nebo stovky profesí, o kterých každé dítě ví, co dělají – může si na ně hrát, může už od dětství zažívat svou (ne)vhodnost pro ně, poradí mu rodiče, protože ti přesně vědí, co daná profese dělá… A tak si děti dříve hrály na doktory, jiní od puberty pracovali se dřevem, protože věděli, co dělá truhlář.

Dnes je situace diametrálně odlišná – máme tisíce specializovaných profesí a často ani kolegové o patro výše nevědí, co přesně děláte vy. Jak byste to tedy měl vědět v osmnácti letech, bez jakékoli pracovní zkušenosti? Nebo jak by to měli dokonce vědět lidé ještě mladší, aby si takovou profesi vybrali po základní škole?

Jak posoudit svou vhodnost? Bez zkušeností to nejde

A nejedná se jen o poznání toho, jaká profese se mi líbí. Jedná se především o posouzení mé osobnostní vhodnosti: Bude mě daná role naplňovat, půjde mi? Překrývá se s mým viděním světa, s mými talenty, s mými potřebami?

Jak by měl člověk posoudit svou vhodnost, když se s daným typem činností, rolí či zodpovědnosti nikdy nepotkal a popisy těchto profesí nejsou tak obecné a všeobecně známé jako ve výše zmíněném „mentálním katalogu“ profesí někdy před 50 lety, kdy si všichni vybírali podobně: řidič, truhlář, právník, inženýr, učitel?

Pokud neuděláme vlastní zkušenost, nemůžeme posoudit, zda se pro danou profesi hodíme (platí to stejně jako pro vztahy: pokud nejdete na rande, přemýšlením z křesla, zda se k vám partnerka, kterou jste ještě nepotkal, hodí, si příliš nepomůžete). A teď: Jak byste chtěli takovou pracovní zkušenost udělat na základní, střední škole či na počátku školy vysoké? To přece není možné. Jak by navíc člověk měl tuto vhodnost posuzovat, když jeho osobnost ještě není plně vytvořena, ale teprve se (v dětství, pubertě) utváří – kdy se člověk teprve hledá?

Hledání povolání je dnes úkolem celoživotním. Máme období stability – pár měsíců nebo mnoho let. Poté zjistíme, že je potřeba změny. V tuto chvíli (a teprve tehdy) musíme zjistit, co má touto změnou být, a vědět, jak ji realizovat. Nikdy to nebude jinak.

Představa nekonečné stability v radikálně se měnícím světě je pohádkou. Je podobnou iluzí jako naplánovat si dnes, co budu dělat za deset roků. Většina lidí se dnes nemůže na sklonku dospělosti, třeba ve 20 letech, rozhodnout, čemu se bude celoživotně věnovat – třeba i proto, že obor, kterému se nakonec budou věnovat po čtyřicítce, dnes ještě neexistuje. Jak by se pro něj tedy měli dnes rozhodnout?

Potřebují proto jiné kompetence, které musí dnes získávat, nikoli si „dnes vybrat“ konkrétní celoživotní povolání. Tyto schopnosti jsou:

• Umět se poznávat
  
• Umět se rozhodovat
  
• Umět provést změnu
  
• Umět čelit neznámému a strachu
  
• Umět poznat, co je pro mě vhodné
  
• Umět se učit atd.
  

Vycházejte ze svých potřeb a preferencí, nikoli z představy ideální práce

Ve svém dopise Viktor dobře popisuje potřeby a silné stránky, které u sebe shledává: empatie, naslouchání a umění se lidem přizpůsobit, komunikovat s nimi. To je základ hledání povolání a je dobře, že si jich povšiml. V této souvislosti bych vás ale rád upozornil na nejčastější chyby, které klienti při podobných úvahách dělají. Snažte se jim vyhnout:

Chyba č. 1: Naše představy o silných stránkách jsou pouze představy

Často se stává, že učiníte závěr o svých silných stránkách na základě toho, že vás nenaplňuje jejich pomyslný opak. Nebaví mě být sám, a proto o sobě usoudím, že jsem extrovert. Nebaví mě práce s čísly, a proto o sobě usoudím, že by mě bavila práce s lidmi. To je ale stejně nesmyslná úvaha, jako když zjistíte, že vám nechutná guláš, a usoudíte z toho, že v tom případě vám určitě bude chutnat krupicová kaše. Pokud neochutnáte obojí, prostě nevíte.

Někdy jindy se nám zase líbí nějaká představa úspěchu: Jsem světoznámý chirurg, který zachraňuje životy, jsem psycholog, který pomáhá lidem… Ale tato představa nijak nesouvisí s tím, co je hlavním faktorem pracovní spokojenosti: s činnostmi, které musíte umět, musíte na ně mít talent, musíte se je umět naučit, musíte k nim mít určitou osobnostní vhodnost – aby vás naplňovaly.

Chirurg v zásadě není někdo, kdo na nemocniční chodbě přijímá děkovné kytice pacientů, ale člověk, který hodiny prostojí v dosti fyzicky namáhavých pozicích, s nutností být manuálně zručný (v nové robotické chirurgii už asi méně, ale hovořím o současném stavu), s nutností umět se rozhodovat pod stresem… To jsou vlastnosti, které musí mít. Pokud je bude ovládat a pokud bude výše uvedené stavy či zážitky preferovat jako pracovní styl, zvětšuje se tím pravděpodobnost, že ho jeho práce bude naplňovat (hovoříme pouze o pravděpodobnosti, protože zde hrají svou roli ještě jiné faktory).

Darujte předplatné

Koupit

Vyhýbejte se falešné myšlence, že vás tlačí čas. Všichni máme na toto zkoušení, vybírání, opouštění a po čase zase přibrání něčeho nového celý život.

Je jediný způsob, jak si ověřit, zda něco je pouze má představa, nebo realita: konáním, zkouškami, zkušeností. Jistě – pokud někdo uvažuje o chirurgii, asi nerozřeže křečka, aby si to zkusil, ale můžete zkusit mnoho aktivit (nikoli fantazií), které vám mohou ukázat, zda dané vlastnosti a preference máte, nebo ne. A klidně to může být třeba v hrnčířském kurzu (manuální šikovnost) nebo únikových hrách (nutnost rozhodování pod stresem). Jedná se zkrátka o ověřování všech vlastností, které si myslím, že mám.

Druhý velmi podstatný způsob, jak přijít na své reálné vlastnosti, nikoli vytvářet lákavou fantazii o tom, „jaký bych chtěl být“, je analyzovat své už reálné historické zkušenosti. Jaký jsem byl a co to o mě říkalo v konkrétních aktivitách, rolích, prostředích – na střední a vysoké škole, v dětství, v různých koníčcích, povoláních, brigádách… a z toho získat přehled o svých vlastnostech.

Chyba č. 2: Popisujete se příliš obecně nebo krátce

Častým problémem je, že nedokážeme jít v popisu svých vlastností a preferencí do větší hloubky. Někdy se mi stává, že vysvětluji klientovi, že musíme začít u dobré znalostí jeho preferencí, a on namítne: „Ale to já dobře vím, to mám zmapované.“ Já říkám: „Výborně, tak mi je tedy představte.“ Načež on vypočítá: „Měla by to být práce, která mě bude bavit, naplňovat, vydělám si v ní peníze a nebude to rutina.“ Tečka. Doslova.

Taková představa nám v popisu cesty k vysněnému povolání pomůže stejně, jako když si chceme vybrat nový byt a realitnímu agentovi zadáme požadavky: „Hlavně aby se mi tam líbilo, nebylo to drahé, bylo to v pěkném prostředí a byli tam dobří sousedi.“ Jistě, jedná se o obecné popisy, které snad většina z nás na dobré povolání nebo bydlení klademe. Pro konkrétní hledání je to ale žalostně málo. Co je to „práce, která mě bude bavit“? Co znamená „naplňovat“? Co konkrétně chci zažívat? Během jakých aktivit?

Uvedu příklad: Co znamená „umět komunikovat“? Znamená to:

• Psát dobře odpovědi na Facebooku.
  
• Zvládat konflikty s agresivními klienty.
  
• Uklidnit někoho rozrušeného.
  
• Dokázat vysvětlit něco, co druhý nechápe.
  
• Napsat dobrý článek.
  
• Nebo další stovky způsobů, které si představíme pod pojmem „komunikace“? Nebo kombinace některých z nich? Co ano? Co ne? Co přesně?
  

Podobně zůstáváme u příliš krátkého popisu naší osobnosti. Upneme se na jednu vlastnost, kterou by naše vysněné povolání mělo mít (často na základě negativní zkušenosti z předchozího zaměstnání, kde nám něco chybělo). A pouze na tuto jednotlivost se zaměřujeme. Pokud máme negativní zkušenost s korporací, máme hlavní kritérium: Jen ať to není korporace. To je ale opět málo.

Musím mít popsánu svou osobnost na mnoha dimenzích: své preference ohledně typu činností, typu mentálních aktivit, typu proměnlivosti, lidí, prostředí, povahy práce, motivace atd. Není možné dát na tomto místě jednu unifikovanou šablonu, na co se zaměřit, protože i tyto kategorie mohou být u každého člověka individuální, odlišné. Pro jednoho může být extrémně podstatné vnější prostředí nebo typy klientů, druhém je to jedno a v popisu preferencí je pro něj zásadní typ mentálních činností nebo povaha úkolů…

Hledejte rozmanité aktivity pro své preference, nikoli jednu roli, kterou už pro vás někdo vymyslel

Pokud máte takto svou osobnost zmapovanou, je nyní dobré začít hledat různá prostředí, role, aktivity, ve kterých můžete tyto vlastnosti naplňovat. Platí, že pokud dobře poznáte svou osobnost a preference, pokud si všechny důležité vlastnosti shrnete a pokud dokážete najít role (činnosti, prostředí, lidi), které tyto preference alespoň částečně naplní, pak nemůžete být v životě zásadním způsobem nešťastní.

Pokud nešťastní přesto jste, znamená to nejčastěji, že jste nezahrnuli nějakou důležitou preferenci či vlastnost a ta se ozývá. Často to bývá např. přiměřenost, způsoby odpočinku, typy lidí, s nimiž si rozumím… tedy to, co při hledání práce nepovažujeme za důležité. Ale vlastnostmi a preferencemi máme popisovat svou celkovou osobnost, nikoli jen vybírat, co se podle naší momentální úvahy hodí pro hledání práce.

Zde dochází ke dvěma častým chybám:

Chyba č. 3: Domníváme se, že musíme najít jednu práci pro všechny své vlastnosti

Není to nutné. Osobní mapa, ke které dospějeme, nám ukazuje, jak máme žít, abychom byli spokojení. Jakou kombinaci koníčků, aktivit, prostředí, lidí… máme volit, aby naše preference byly naplněny. Domnívat se, že vše pokryje jedna profese nebo jedno zaměstnání, je absurdní. Naše osobnost je komplikovaná a založená často právě na tom, že její jednotlivé potřeby můžeme uspokojit pouze v totálně odlišných podmínkách (někdo je rád s lidmi, preferuje stres, ale stejně tak si o víkendu odpočine na horách v samotě…). Naše spokojenost je výslednicí různých rolí, různých aktivit a různých prostředí. Kdyby jedno chybělo, ocitli bychom se bez rovnováhy.

Zkoušejte tedy hledat různé aktivity – dobrovolnou činnost, brigády, koníčky, aktivity jen tak. Tím se budete posouvat ve více dimenzích:

• Budete pracovat na své spokojenosti, protože budete dělat, co vaše duše potřebuje.
  
• Budete si testovat, zda vámi vypsané preference jsou skutečně v realitě takové, jaké si myslíte, nebo se jedná spíše o fantazie typu „chtěl bych být takový“.
  

To druhé je vzhledem k vašemu dotazu nejdůležitější faktor: jedině díky takovému, zpočátku klidně chaotickému a náhodnému hledání můžete postupně objevit: aha, tady se dá také pracovat. Aha, tady je poptávka po odbornících takového typu. Aha, tady je služba, kterou lidi chtějí, ale není pro ni dost lidí. Jedině tehdy vás to napadne – když se s podobnými „nápady“ doslova srazíte: ať už v podobně vlastních aktivit, nabídek od druhých lidí, tím, že sledujete nové prostředí, do kterého takto proniknete. Nikoli spekulací z pohodlí vlastního gauče.

Chyba č. 4: Domníváme se, že si musíme vybrat typické povolání, které je typické pro naši klíčovou preferenci

Tuto chybu dělá mnoho klientů. Napadne je první povolání, ve kterém je jejich žádoucí preference nejtypičtější, a dále ve svých úvahách nejdou. Chci pomáhat lidem, proto budu psycholog. Chci pomáhat zvířatům, proto budu zvěrolékař. Ale lidem pomáhají profesionálové ve stovkách oborů a zvířatům také.

Pokud mám vztah k programování, nemusím být programátor. Mohu být klidně lékař, který si ve volném čase programuje pro radost, nebo obchodník, který software prodává, nebo účetní, který zároveň vyvíjí skvělou účetní aplikaci. Ještě více to platí o obecných vlastnostech typu výuka, komunikace, pomoc lidem.

Aby Viktor pomáhal lidem, nemusí být psycholog – můžete to dělat ve stovkách dalších oborů. Klienty neučí jen učitel – učí je taky lektor kurzů, autor knih, vydavatel časopisu, mentor v pěstounské péči, otec rodiny atd. Často bohužel uděláme příliš rychlý závěr, že daná vlastnost znamená, že musím pracovat přesně v oboru, který je tradičně s touto vlastností spojen (chci pomáhat – proto musím jít do tzv. pomáhajících profesí). Možnost volby je však neskonale širší – příliš brzy vylučujeme obory a role, ve kterých můžeme využít také své jiné preference, již dosažené vzdělání, již vytvořené zkušenosti – a přesto nově pokrýt to, co nám v předchozích rolích chybělo.

Opřete se o vlastní aktivity, ne o „hledání pracovních příležitostí“

Opřete se tedy především o vlastní aktivity, iniciativu, dělání něčeho. A je jedno, jak konkrétně budou vypadat.

Vyberu jeden příklad pro Viktora (ten píše, že přemýšlí například o vedení „volnočasových aktivit“). Měli bychom se jej tedy ptát: kolik aktivit jste v této oblasti vyvinul? Kolik jste přečetl odborných časopisů, prozkoumal webů, webových fór, skupin na sociálních sítích, které se tomuto tématu věnují? Na kolika konferencích, setkáních profesionálů v tomto oboru jste byl? Kolik článků jste o tom sám napsal (třeba recenzí knih, upozornění na zajímavé nové oblasti) a publikoval tam, kde to bude někdo, koho vedení volnočasových aktivit zajímá, číst? Nabídl jste se jako dobrovolník? Chodíte jako účastník na minimálně jednu novou volnočasovou aktivitu týdně, abyste poznal styly práce, prostředí, způsob vedení…? Dáváte se tam s vedoucími do řeči? Ptáte se jich? Zůstáváte s nimi v kontaktu i po akcích? Žádáte po nich tipy, literaturu, odkaz na lidi, kteří by vás mohli orientovat dále?

A to jsme pouze u jednoho nápadu Viktorovy další kariérní cesty. Podobně může (pochopitelně i paralelně) zkoumat mnoho cest a nápadů. Mnohé zamítne. To je v pořádku. Není jiný způsob, jak zamítnout nějakou cestu jako nevhodnou, než že po ní chvíli jdu. Ale některé vydrží. Některé z nich si možná nechá jako koníčka. Některé vybere jako svou profesi. Nebo si najde klidně dva, tři různé projekty či odlišné profesní role, ve kterých se bude realizovat. Nikdo netvrdí, že dnes musíte mít jednu práci na plný úvazek.

Svou specifickou situaci vyřešíte – opět zkoušením

Do toho všeho budete samozřejmě zohledňovat své další specifické podmínky – může to být osobní nebo sociální situace, zdraví, rodina. Jak? Opět nejlépe zkoušením, učením se a výběrem toho, co budu dělat jako profesionál (za peníze), co dobrovolnicky, co jako koníčka. Mnohé činnosti je lepší dělat spíše jako hobby, protože vám zůstane radost z výsledků, ale nebudete do nich nuceni každodenně. To může být velká úleva, zvláště pokud se jedná o činnosti, kde se obvykle nedá příliš vydělat nebo kde je velká konkurence (např. hra na hudební nástroj pro pouze průměrně talentovaného člověka).

Viktor tak zohlední svou nemoc – bude se dívat, jaké podmínky mu svědčí. Zjistí to pouze zkoušením: Jakou formu stresu zvládne lépe a jakou hůře…? Bude tak přicházet na to, že se ještě něco bude prostě muset naučit (ohledně svého oboru, ale i ohledně své nemoci – např. lépe odolávat stresu, praktikovat relaxaci, meditaci, kontrolu mysli). Vy si můžete totéž uvědomovat pro svou specifickou situaci – ať už se jedná o aspekty rodinné, zdravotní, psychologické či ekonomické.

Ale opět zdůrazňuji – přicházejte na to jedině na základě svých reálných zkušeností (byť negativních). Nechtějte na svou zkušenost přijít myšlenkovou úvahou. Není to možné, stejně jako si jen myšlenkovou úvahou prostě nenajdete nový byt, který vám bude vyhovovat.

Vyhýbejte se falešné myšlence, že vás tlačí čas. Všichni máme na toto zkoušení, vybírání, opouštění a po čase zase přibrání něčeho nového celý život. I já to tak dělám, neustále. Opouštím staré a experimentuji s novým. Takový přístup je nejen nejlepší prevence životního zpohodlnění, ale dodá vám sebejistotu a naději, že i kdybyste byli nuceni své povolání (svou pozici) ze dne na den opustit, dokázali byste si snadno poradit a najít další, odlišné, které by ale pro vás bylo také vhodné. A možná jej už dokonce trochu rozvíjíte…

Držím vám i Viktorovi palce do experimentování a aktivit!