Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Co mi dal výcvik

Z psychoterapeutického výcviku si můžete odnést víc než přípravu na profesi.

21:54
Lenka Šilerová

Lenka Šilerová
Psycholožka

19. 2. 2021

„Běž tam ty, s tebou to nesekne, ty máš výcvik,“ řekla mi kdysi kolegyně před velmi nepříjemným jednáním. Vůbec nevím, o čem a s kým bylo, ale ta věta mi utkvěla, nebo spíš očekávání s ní spojené. A s tím, jak jsem ukončovala jednotlivé fáze mnohaletého psychoterapeutického výcviku, psala různé reflexe, ať moje osobní, či reflexe mé práce s klienty, téma postupně dozrávalo. Co to vlastně pro člověka znamená, že projde komplexním (dle definice Evropské asociace pro psychoterapii minimálně pětiletým) psychoterapeutickým výcvikem? Co mu to přinese? Co od sebe může očekávat? Co od něj mohou očekávat ostatní? Stane se z něj něco jako kyborg, kterého nic nerozhodí? Nebo naopak laskavá, citlivá a empatická duše?

Zamyšlení může být užitečné nejen těm, kteří zvažují terapeutický výcvik, ale i těm, kteří zvažují psychoterapii. Její přínos může být v některých ohledech podobný. Je důležité říct, že jde o subjektivní pohled, doplněný o postřehy kolegů, nečiní si nárok na úplnost ani nezajišťuje, že si právě níže uvedené body budou přínosem pro každého.

To, co si z výcviku odneseme, záleží na naší osobnosti, motivaci, s jakou do výcviku jdeme, ochotě poznávat se, měnit se, na upřímnosti k sobě, určitě i na tom, v jakém psychickém rozpoložení do výcviku nastoupíme, s čím se aktuálně v životě potkáváme a co je za námi, jakými zkušenostmi jsme prošli či procházíme. Kolega Dominik to shrnuje: „Výcvik je příležitost, šance, výzva, možnost, ale absolvování výcviku nutně neznamená, že byla plně využita.“

Terapeutický výcvik je dlouhý a psychicky, časově, finančně i organizačně náročný proces. Můj pohled je pohledem člověka, který se do něj pustil v pokročilejším věku, tudíž má za sebou již řadu životních zkušeností, včetně delšího rodičovství. Zároveň jde o pohled člověka, který výcvik dokončil relativně nedávno – od některých věcí mám odstup a dokážu je pojmenovat, některé zatím nejsou zřejmé a možná se časem vynoří. Anebo ztratí.

Odborné dovednosti týkající se psychoterapie

Psychoterapeutické přístupy, techniky, pochopení procesu terapie, prostě dovednosti potřebné k práci psychoterapeuta jsou to, kvůli čemu do výcviku většinou nastupujeme. Chceme se naučit být terapeutem, osvojit si, co je třeba, podle zvoleného směru (gestalt, PCA, KBT, existenciální směr, psychodynamický a řada dalších). Podle terapeutického přístupu účastníci obvykle výcvik vybírají, hledají to, co jim sedne a/nebo to, co doplní či pomůže nastartovat terapeutickou práci. Získání dovedností výcviky, alespoň ty akreditované, obvykle zajistí, jsou tak koncipované a je to jeden z jejich účelů. Zde se o odborných dovednostech nebudu více rozepisovat.

Z výcviku samozřejmě nevychází hotový odborník, perfektně připravený a zralý psychoterapeut. Stávání se terapeutem je práce na celý život, jak hezky popisuje Zbyněk Vybíral ve své knize Jak se stát dobrým psychoterapeutem. Kohokoliv, kdo se chce této profesi věnovat, čeká další rozvoj, reflexe své práce, pochybnosti, supervize, další vzdělávání. Nemálo z nás pokračuje i ve své vlastní terapii, abychom nadále odhalovali své slepé skvrny, citlivá místa, rozuměli svým pocitům a byli tak schopni vytvářet našim klientům bezpečný prostor neovlivněný – pokud možno – našimi záležitostmi.

To vůbec neznamená, že terapeut ve výcviku či krátce po něm nemůže dělat dobrou práci. Vůbec ne: často jsou čerství absolventi pokornější, empatičtější, absolvují pravidelnou supervizi. I zkušený terapeut může „ustrnout“, vyhořet nebo se prostě může jen spoléhat na svou zkušenost a nemá potřebu dalšího rozvoje.

To, co terapeutické výcviky dávají navíc kromě odborných dovedností, je takzvaná „sebezkušenost“, tedy zážitek sebe sama jako klienta terapie – skupinové i individuální. Ten by měl vést a obvykle vede k lepšímu poznání sebe sama a třeba i k osobnostním změnám. Různé výcviky mají sebezkušenostní část koncipovanou různě, většinou jde o kombinaci skupinové a individuální psychoterapie.

Absolventi různých typů výcviků mohou mít různé náhledy na to, co jim výcvik v osobnostní rovině přinesl, mohou to popisovat v různých teoretických konceptech, zde se o to pokusím snad v univerzální terminologii. Co tedy může výcvik přinést? A znovu připomínám, že jde pouze o možnost, která se u každého absolventa výcviku může a nemusí rozvinout. Nic tedy neplatí stoprocentně a pro všechny.

Citlivost k vlastnímu prožívání

Pokud projdete výcvikem, je vysoce pravděpodobné a také žádoucí, že budete mnohem citlivější k vlastním emocím a prožívání. V mnou absolvovaném přístupu (Person Centered Approach Carla Rogerse) se přímo pracuje s tzv. kongruencí, jednoduše řečeno s uvědomováním si vlastního prožívání jako s jednou ze tří základních podmínek terapie. Všímavost k sobě je pro terapeuty důležitým pracovním nástrojem, bez ohledu na směr. Ne vždy rozumíme tomu, co se v nás odehrává a proč, ale často si to lépe uvědomujeme.

Osobně, když se necítím psychicky dobře, zažívám nějaké napětí, úzkost, nejistotu, sleduji to a ptám se sama sebe, co se děje. Často na to přijdu sama, někdy třeba v mé terapii. A někdy mi stačí jen si to uvědomit a nepotřebuji či nechci to nutně řešit.

Soustředění se a ukotvení se v prožívání teď a tady je také důležité pro terapeutické sezení. Není moc praktické (ani etické), když terapeutovi létají myšlenky sem a tam, v průběhu sezení řeší něco jiného a nevěnuje plnou pozornost klientovi. A taky když si neuvědomuje, alespoň po sezení, co v něm klientova slova či jiné chování vyvolávají, co se s ním děje.

Zodpovědnost za vlastní chování

S postupujícím výcvikem je budoucím terapeutům čím dál více jasné, že na různé situace můžeme reagovat různě, ale že jde vždy o naši reakci, za kterou jsme zodpovědní my sami. A že se můžeme rozhodnout, jak budeme v různých situacích reagovat. To neznamená, že bychom neprožívali emoce, že bychom nevybouchli, pokud k tomu máme sklon, ale dokážeme s našimi emocemi lépe pracovat.

Dokážeme si je uvědomit a třeba i svou emoční reakci projevit způsobem, který není agresivní či jinak ohrožující pro druhé. Umíme také lépe poznat, co v nás negativní emoci vyvolává, jinak řečeno na jakou citlivou strunu nám druhý člověk či nějaká situace hraje, jaká naše potřeba není uspokojená, čemu se bráníme či vzdorujeme. Prostě si v tomhle lépe rozumíme.

I díky tomu přestáváme, do jisté míry, vinit ostatní z našich nespokojeností a frustrací. Víme, že chování druhých je aktivuje, ale že není jejich příčinou. To neznamená, že trpělivě snášíme všechno, protože je to přece náš problém, ale umíme se lépe rozhodnout, jak se situací naložit a jak reagovat, alespoň v dlouhodobém horizontu.

Menší citlivost na chování ostatních

Díky tomu, že jsme schopni si uvědomovat, že nejen my sami, ale i druzí mají své vlastní motivy chování, které jsou dány jejich zkušenostmi, osobností či projekcemi a nemusejí vůbec souviset s námi, můžeme také klidněji a lépe reagovat na jejich chování, které zdánlivě vypadá jako namířené proti nám. Nebo proti nám i namířené je, snaží se s námi manipulovat. Dokážeme lépe oddělit, samozřejmě ne vždy, co je naše vlastní, co patří druhé straně a s námi příliš nesouvisí, jen jsme se stali jakýmsi hromosvodem.

Druzí do nás často projikují své vlastní frustrace, obavy či strachy, a pokud si to dokážeme uvědomit a nevztahovat je na sebe, můžeme být třeba v jednáních mnohem konstruktivnější. Můžeme se, možná i s pobavením, podívat na přebujelé projevy ega někoho jiného, ale nemusíme je vůbec vztahovat na sebe. Dokážeme se v takových situacích třeba i vcítit do druhé strany, zamýšlet se, co za negativní reakcí stojí, a pak reagovat poměrně klidně a konstruktivně, nikoliv arogantně či odmítavě. To nakonec tehdy měla moje kolegyně na mysli, když říkala, že to se mnou nesekne. Můžeme si také dovolit s někým nesouhlasit, aniž bychom to vnímali jako hrozbu pro vzájemný vztah.

Zvládnutí tlaku skupiny

Dlouhodobé působení v terapeutické skupině nás nutí být v interakci, projevovat se, reagovat na ostatní. A i když to třeba neděláme, skupina se k tomu nějak vyjádří. S určitou mírou nepřesnosti lze říct, že skupina své účastníky dříve či později konfrontuje s jejich projevy chování, ať jsou jakékoliv. To se stane často opakovaně, někdy vzniká silný konflikt. Život pak jde dál. Věci se proberou a dál můžete s ostatními mluvit, jít s nimi na kafe, fungovat ve vztazích, alespoň většinou. V životě to tak není vždy, ale ve výcviku se můžete tohle docela dobře naučit.

Zjistíte, že konfrontace či konflikt nemusí znamenat konec vztahu, natož světa, naopak: mohou vést ke zlepšení vztahu a vyřešení náročné situace. Zjistíte, že ať pronesete cokoliv, najdou se lidé, co budou na vaší straně, stejně tak jako lidé, co to uvidí úplně obráceně. Uvědomíte si, že nejste středobod světa a že váš projev ve skupině není to, co si budou všichni navždy pamatovat.

A taky si můžete uvědomit, že jsou skupiny, vztahy či místa, která možná ustojíte, ale dlouhodobě v nich být nechcete, něčím vám nevyhovují a nestojí vám za to v nich být. Často je za tím konflikt hodnot – výcvik vede i k tomu, že si svoje hodnoty lépe uvědomíme, přestaneme je skrývat sami před sebou či před ostatními a začneme se podle nich chovat. Zkušenost se skupinovým tlakem a fungováním skupiny může přispět k rozvoji autenticity: zjistíme, že v řadě situací můžeme být autentičtí a je to nakonec oceněno.

Uvědomění si zažitých vzorců chování

Bytí v terapeutické skupině (či v individuální terapii) je do jisté míry odrazem našeho fungování v běžném životě. Chováme se tu většinou velmi podobně, jako se chováme v jiných sociálních situacích – jsme pasivní či aktivní, snažíme se pomáhat, poradit, potlačujeme svoje potřeby ve prospěch jiných, upřednostňujeme svoje potřeby na úkor jiných, rozveselujeme, kritizujeme…

Skupina působí tak trochu jako katalyzátor nebo skleník. Jsme více koncentrovaní, jsme spolu dlouho, takže naše vzorce začínají být více vidět. Někdy nás na ně upozorní skupina (což v první fázi často vyvolá odpor a bráníme se, že to tak není…), někdy si to uvědomíme rovnou sami. A můžeme zkoumat, proč to tak je, co za tím stojí, k čemu je nám to užitečné a v čem nám to překáží. Dokážeme naše chování (které nás často na ostatních štve) laskavěji přijmout, nebo ho dokonce upravit.

Sama jsem si v průběhu výcviku zřetelně uvědomila, jak rychle naskakuji do řešení všeho, k čemu mám předpoklady či zdroje. Začít něco řešit, organizovat byla moje automatická reakce. To je možná pohodlné pro ostatní, ale také to pro ně může být známka toho, že je považuji za nekompetentní.

Hodně jsem si tím komplikovala život – měla jsem toho moc, byla jsem podrážděná a unavená, naštvaná na ostatní, že „po mně zase něco chtějí“. Přitom šlo o mou velmi automatickou reakci, ne o reakci na žádost ostatních. Vím, proč to tak mám, k čemu je mi to užitečné, ale také jsem se naučila v řadě situací, rozhodně ne ve všech, včas zastavit, dát prostor ostatním a neuvrtat se do další akce.

Částečné zpracování či nahlédnutí negativních zážitků z minulosti

Většina z nás nebo spíše všichni (Zdeněk Matějček nám kdysi na jedné přednášce řekl, že nelze neztraumatizovat dítě) máme za sebou různé nepříjemné, traumatizující zážitky z dětství, dospívání či dospělosti, jednorázové či opakující se. Většinou jsme v nich nebo těsně po nich potlačili svoje emoce, abychom mohli dál fungovat. Terapie přináší možnost se k těmto zážitkům vrátit, „odžít je“ v bezpečném a akceptujícím prostředí. Můžeme projevit svoje emoce, aniž by nás za ně někdo trestal, odmítal nám lásku či námi pohrdal.

Zpracování těchto zážitků nebo části z nich, projevení a ošetření emocí v bezpečném prostředí budoucím terapeutům umožňuje, aby se naše vlastní hluboce skryté zážitky a s nimi spojené emoce neprojevily v sezeních s klienty, tedy abychom se při sezení nerozplakali my terapeuti, když klient mluví o děsivých zážitcích například s rodiči, ale také abychom mohli naši plnou pozornost věnovat klientovi, a ne našim dávným zážitkům.

Samozřejmě se stane, že klient má s něčím podobnou zkušenost nebo příběh, jako je ten náš. Právě proto terapeuti procházejí výcvikem, aby dokázali své věci dát po dobu sezení stranou, aby byli co nejméně ovlivněni tím „svým“. Na řadu traumat je i výcvik krátký, nemusí na ně vůbec dojít, nejsme připraveni je odkrýt ani sami sobě, ale i tak přinese bytí ve výcviku informaci, kde jsou citlivá místa a jak a čím nás ovlivňují, na co si máme dávat pozor.

Kolegyně Míša to hezky shrnula: „Neodhodila jsem ten batoh, co si nesu s sebou, ale tuším, co v něm je.“ A výcvik nám ukázal i to, s jakými tématy prostě nejsme schopni či ochotní pracovat nebo která jsou pro nás naopak snazší. I to může být užitečné zjištění. Výcvik neznamená konec práce na sobě: i z výše uvedených důvodů je více než užitečné pokračovat individuální terapií i po ukončení výcviku.

Nikdy nejsme hotoví

Řada účastníků výcviku (i terapie) zažívá tu zkušenost, že se problematická témata či oblasti vracejí. Máme pocit, že jsme něco nahlédli, odžili, pochopili, možná i změnili. Čas běží a najednou zjistíme, že se nám dějí podobné věci. Nejdřív jsme frustrovaní, máme dojem, že tohle jsme již vyřešili, ale postupně může přijít uvědomění, že to řešíme na jiné úrovni, v jiném kontextu.

Nějak tušíme, že nikdy nemáme hotovo a uklizeno, že náš vývoj probíhá ve spirále a že v náročnějších dobách se vracíme zase zpátky. I když vím o své tendenci reagovat rychle, hledat řešení a organizovat, i když už si tolik nenabíhám, abych vyřešila něco za druhé, stále je to věc, která mne provází. V době jarního lockdownu, tedy spíše až po něm, jsem si to uvědomila opět velmi intenzivně – moje musím jednat bylo velmi intenzivní, vlastně jsem se docela hezky zahltila prací. Bylo to užitečné a taky toho bylo hodně.

„Myslela jsem, že na výcviku na sobě musím zamakat, jak být lepší ve smyslu dokonalejší. A díky výcviku mi došlo, že nemusím: že můžu, ale dalo mi to prostor pro to nemusím. Že se můžu, ale nemusím přijmout taková, jaká jsem,“ shrnula to kolegyně Lída.

Často si účastník výcviku utváří či doplňuje náhled na svůj životní příběh, dává mu větší smysl a kontext. Rozumí – alespoň částečně – tomu, jak ho minulost ovlivnila, pozitivně i negativně, uvědomuje si, co je pro něj skutečně důležité, často udělá třeba i zásadní životní změny, dokáže se alespoň v nějakých ohledech přijmout takový, jaký je.

To vše může vést k větší životní spokojenosti, větší frustrační toleranci, schopnosti nadhledu, lepší sebereflexi a jistě i k mnoha dalším věcem, užitečným pro kvalitu života terapeuta, ale také a zásadně pro klienty psychoterapie. Terapeut by kromě odbornosti měl být celistvou osobností, měl by znát svá citlivá místa a umět s nimi pracovat. A k tomu výcvik může přispět.

Samozřejmě řadu uvedených přínosů komplexního psychoterapeutického výcviku lze získat i jinak. K některým dospějeme věkem, zkušenostmi, individuální terapií, koučováním, ale v této komplexnosti je to asi jen obtížně možné. A také absolvování výcviku neznamená konec práce na sobě a poznávání sebe sama. Pro dobrého terapeuta je to naprostou samozřejmostí: minimálně chodí na supervize, kde reflektuje svou práci s klienty i to, jak do ní promítá svou osobnost. A po čase praxe třeba absolvuje i další výcvik.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Řekněte si o pomoc

Všem, kdo zažili v dospívání sexuální zneužití, bych ráda přečetla dopis.

9 min

Zrcadlo vztahu

Naučte se sledovat, odkud pramení emoční vlny, které hýbou vaším vztahem.

9 min

Uklidni se!

Stresovou reakci žádný povel nezastaví. Co dělat, když to ve vás přímo vře?

20 min

Jak vzniká trauma

Zážitek pohlavního zneužití ovlivňuje tělo i duši na mnoha rovinách. Proč se oběť nebrání?

25 min

Navždy změněná

Byla jsem zdravé, akční, společenské dítě. Až do svých jedenácti let.

8 min

19. 2. 2021