Jako terapeuti z opakovaných a četných setkání víme, že pokud ve vědomém prožívání chybí agrese, vývoj osobnosti uvízne na bodu mrazu a nelze se hnout z místa. Lidé až příliš často podléhají mylné iluzi, že agrese a zloba jsou něco velmi špatného. Jsou přesvědčeni, že ji v sobě nesmí mít. Důvodů pro to mohou mít nesčetně: od toho, že se nechtějí zatěžovat pocity viny nebo že by si nepřipadali sami před sebou dost dobří až po mnoho dalších podobných iluzí, jež si v sobě nesou pravděpodobně jako dědictví výchovy. Proto v sobě všechny projevy osobní agrese potlačují a zlobu vytěsňují hluboko do nevědomí. Důsledkem absence vědomé agresivity je nevědomá identifikace s obětí. Tedy s tou částí mysli, která pasivně přijímá soudy, nese pocity viny a hanby.