Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Chybí mi soukromí

Stísněné bytové podmínky ničí nejen naše vztahy, ale i základní kvalitu života.

„Je mi dvacet a žiju s rodiči v domě, který by uspokojil potřeby maximálně dvou lidí,“ napsala nám do redakce čtenářka Lucie. „Na můj text se nejspíš nedá odpovědět jednoduše, jestli se mi vůbec nějak poradit dá.“ Zkusme to.

Přestěhovali jsme se, když jsem nastupovala na střední školu. Finance na úpravu podkroví, mého vysněného království, se využily k úhradě závažnější záležitosti, než je pohodlí. Spím tedy s mamkou v ložnici a otec denně usíná na pohovce v obývacím pokoji.

Kvalitní spánek považuji za základ pohodlí. A soukromí je hned po něm. Ovšem doma nemám ani jedno. Věřím, že nejsem jediná, komu to v naší domácnosti vadí. Mámu mám moc ráda, ale věk, kdy jsem s ní chtěla spát v jedné posteli, už je dávno za mnou. To je jasný. První rok jsem přespávala v obýváku místo otce, jenže ten nechodí spát před půlnocí a v kuchyni, která je s obývákem propojená, si ještě večer dopřává cigarety. To už jsem nechtěla snášet, tudíž přespávám v ložnici.

Přes den se nikam neschovám. Všichni tři sdílíme tu jednu velkou místnost a soukromí má permanentní absenci. Nemůžu si domů ani nikoho pozvat. V době, kdy jsem studovala střední,  jsem to dokázala překousnout. Doma jsem byla dva víkendy v měsíci. Spásou mi byl intr a domov mého přítele. Jistě si řeknete, že na internátě toho soukromí taky moc není. Pokoj ve čtyřech, koupelnu jsme sdíleli v osmi. Ale proto se má přeci člověk těšit na víkend domů, do svého. Já se netěšila, tak jsem jezdila k příteli.

Není úniku

Pak se můj vztah s přítelem rozpadl, dostudovala jsem střední a teď není úniku. Nedokážu se tu uvolnit, pořád jsem ve střehu a neumím vypnout. Ani když jdu spát. Snažím se relaxovat. Třeba ve vaně s vonnými oleji. Venku v přírodě. Ale stále v sobě cítím určité napětí. Už mě nebaví ten neklid a mám pocit, že ho překonám jedině pomocí zařízením vlastního domova, kde budu moct být sama se sebou, nikým nerušená.

Dřív jsem se vždy urazila, řekla svůj názor a odešla. Teď už se prostě ani nezastavuji, neodpovídám. Jenže mám v sobě za tu dobu už spoustu uloženého vzteku.

Opravdu ráda jsem sama. Ne pořád. Ale především doma nechci být nikým pozorována. Co dělám. Proč to dělám. A strašně mě štve obývat jeden dům s otcem. Například předevčírem mi se smíchem sdělil, že vypadám fakt hrozně. Jasně že nevypadám hezky, když mám pocit, že místo mozku mám obří nudli. V krku mě škrábe, jak kdybych spolkla struhadlo. A kvůli bolesti hlavy skoro nespím. S jeho komentářem mi bylo zase o něco hůř.

Dřív jsem se vždy urazila, řekla mu svůj názor a odešla. Teď už se prostě ani nezastavuji, neodpovídám. Snažím se tím zbytečně nestresovat. Jenže mám v sobě za tu dobu už spoustu uloženého vzteku a nejhorší na tom je, že se nemám komu svěřit. Je toho tolik co mám na srdci. Jediný člověk, se kterým jsem řešila cokoliv, je bývalý přítel. Ten už tu není. Spoustu věcí nedokážu říct ani své kamarádce, mamce, sestře.

U mamky je spíš ten problém, že ji nechci ničím zatěžovat a přidávat ji ještě trápením s tím, co trápí mě. Ale i když se nejedná o důvěrná témata, pořád nahlížím na lidi s jistým odstupem. Dokonce jsem rok byla s jedním klukem a ani za ten rok si u mě nezískal důvěru. I k němu jsem chovala odstup. Proč lidem nevěřím? A hlavně mužům. Snažím se najít si důvody, abych s tím něco mohla dělat.

Nedůvěra v rodině

15. září 2018

Dary nedokonalosti

Iveta Clarke

Je to tím, že v rodině z otcovy strany je mnoho příkladů lidské nevěry, nenávisti, chamtivosti a pomluv? Takhle to zní jako z upoutávky na telenovelu. Teta podváděla svého manžela s několika muži. Můj otec ji pak nazval děvkou. Přitom i on moji mamku podváděl, a to nejen když jsem byla malá, ale už před tím, než se vzali. Ať už přijde den, kdy s ním nebudu muset bydlet. Já. Ale co máma? Proč s ním pořád je?

Otec se teď snaží být lepší, ale za můj život udělal hodně neodpustitelných věcí. A už před mým životem. Tak proč je máma pořád tak tolerantní? Vysvětlila mi to. „Víš, po těch letech už je člověk prostě zvyklej. Už nemá sílu něco měnit.“ Nemá sílu si zlepšit život tím, že opustí člověka, který si ji absolutně nezaslouží? Moje rodina to je velká kapitola sama o sobě. Z dětství mám tolik nechtěných zážitků, které si do neznáma nedovolím psát. Vydala by na knihu. Sérii knih.

Snažím se radovat z maličkostí, ale ty špatné věci v mém životě mi vedle radostí připadají jako obři. Obři, co se valí jeden za druhým a vůbec neubývají.

Další důvod k nedůvěře. Sedím v kavárně se sestrou, kamarádkou a její matkou. Bavíme se o dětství, vyprávíme si všelijaké vtipné zážitky. Já se smála, jak jsem jako malá věřila sestře věci, které mi napovídala. Starší sourozenci si rádi utahují z těch mladších. Uvěřila jsem jí spousty hloupostí. Dozvěděla jsem se třeba, že mě maminka porodila do záchodu, že sestra je adoptovaná, že když sestra měřila asi 10 cm a procházela se po okraji vany, spadla do ní a málem se utopila.

Směšné. A směšnější je, že jsem jí to všechno baštila. Při tom našem vyprávění jsem nestihla doříct, co jsem chtěla, a kamarádky mamka mě zarazila. Vůbec se nesmála a řekla mi, že tohle může vést k problémům s důvěrou. Může to být pravda?

Je toho vlastně spousta, co bych chtěla psát. Někdy si říkám, že život asi beru moc vážně a všechno si moc beru a nad vším zlým zbytečně přemýšlím do hloubky. Nechci na ty zlé věci myslet. Snažím se radovat z maličkostí, ale ty špatné věci v mém životě mi vedle radostí připadají jako obři.

Obři, co se valí jeden za druhým a vůbec neubývají. A ti z největších obrů pořád rostou, i když nejsou aktuální a dávno za mnou. Nedokážu se s nimi vypořádat.

Využívejte celý web.

Předplatné

Obdobím deprese jsem si už taky prošla. Teď vždycky, když nemůžu usnout nebo mi je zle, představuji si ten svůj malý byt, ve kterém se budu moct uvolnit a pozvat si tam třeba patnáct lidí najednou. Na můj text se nejspíš nedá odpovědět jednoduše, jestli se mi vůbec nějak poradit dá.

Lucie, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o svůj životní příběh formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Diskuse 0