Máme to obrovské štěstí, že žijeme v jedné z nejbohatších částí současného světa. Neohrožuje nás hlad, války ani politický útlak. Přesto mám pocit, že pokud by si chtěl někdo udělat obrázek o naší současnosti jen na základě převažující společenské nálady, na základě míry naší spokojenosti, dospěl by k názoru, že jistě čelíme velkým, zásadním, až apokalyptickým hrozbám.

Ve svém minulém článku jsem se zabýval zdravím a nemocí, tedy otázkami, ke kterým jsem disponován svým vzděláním i pracovní zkušeností. Převažující pozitivní ohlasy ale natolik povzbudily moji opovážlivost, že jsem se rozhodl věnovat se nyní skutečnostem, v nichž jsem naprostý laik a amatér. Jde o hospodářskou krizi a špatnou společenskou náladu.

Omluvou mé neomalenosti budiž snad to, že jde o témata navýsost živá a aktuální. Rád bych je co nejvýstižněji pochopil a popsal, protože již to samo o sobě znamená řešení bez jakékoliv další mobilizace vůle a energie.

Povinnost spotřebovávat

Jedním ze zdrojů permanentního pocitu ohrožení je hospodářská krize. Již samo slovo „krize“ je nesmírně sugestivní a jeho opakování v mediálním prostoru účinek ještě umocňuje. (Je zajímavé představit si, jak by se změnila společenská atmosféra, pokud by média bez ohledu na statistická data začala uveřejňovat zprávy o bezprecedentním hospodářském růstu.) A přitom jde jen o to, že náš HDP (hrubý domácí produkt) neroste tak, jak bychom si v těch nejrůžovějších snech představovali.

Ideálním občanem je ten, kdo má současně dvě zaměstnání a každý rok si koupí nové auto domácí provenience. To by nám ty grafy začaly krásně stoupat nahoru.

Kdesi jsme si nechali nakukat nesmysl, že pokud toho každý rok nevyrobíme více než v roce předchozím, jsme v pořádném maléru. Ovšem povinnost růst znamená také povinnost spotřebovávat. Pokud budeme uvažovat v rámci České republiky, jejíž počet obyvatel se v zásadě nemění, získáme následující obrázek:

1. Každý, kdo toho dlouhodobě nedokáže spotřebovávat v každém následujícím roce více než v roce předchozím, je škůdcem, který nabourává náš vytoužený hospodářský růst.
2. Ideálním občanem je ten, kdo má současně dvě zaměstnání a každý rok si koupí nové auto domácí provenience. To by nám ty grafy začaly krásně stoupat nahoru.
3. A příživníkem je každý, kdo si řekne, že již má dost, a začne hledat smysl v sobě a ve vztazích s bližními.

Silně nás také frustruje stav společnosti, v níž jsme nuceni žít své životy. K této situaci mne napadají následující otázky:

• Proč chceme mít všeho stále více, kde se vzalo v naší kultuře nesmyslné přesvědčení, že naše problémy se vyřeší tím, že budeme materiálně bohatší?
• Proč jsme dopustili, aby náš život se svojí nekonečnou hloubkou a mnohovrstevností podléhal hodnocení jedním takovým hloupým statistickým parametrem, jako je meziroční změna HDP?
• Proč je převažující společenskou náladou rozčarování, deprese a vztek, když nejsme vystaveni žádnému skutečnému strádání?

Následující odpověď nepředkládám jako konečnou a definitivní pravdu, spíše jako náznak směru, je to příspěvek do diskuse.

Konec vize lepší budoucnosti

Jedním z důležitých svorníků, který v naší společnosti tlumí rozkladně působící vnitřní energie jejích obyvatel, je společně sdílená představa lepší budoucnosti. Abychom se dobrovolně snažili vměstnat své životy do společenské normy, bylo potřeba přesměrovat naši pozornost z tíživé přítomnosti do fiktivního lepšího světa.

Přijmeme‑li vlastní odpovědnost, přijdeme o konejšivě sebelítostivou iluzi: jak já, čistý a charakterní člověk, trpím v této amorální společnosti.

Tato sjednocující vize se nyní začíná drolit a probouzejí se síly, které držela pod pokličkou. Málokdo je u nás ohrožen na životě materiálním nedostatkem, ale hodně lidí zbytečně trpí tím, že si již nemohou dovolit to co dřív, že mají méně než soused.

Máme nyní čtyři možnosti, jak dále pokračovat:

1. Vytáhneme do svaté války za lepší a spravedlivější svět a vnitřní nevyřešené peklo tak začneme šířit a vytvářet i ve svém okolí. (Nemám strach z poklesu průmyslové výroby, ale mám obavy z těch, kdo pro svůj vnitřní neklid a pocit zahnání do kouta začnou mylně hledat vnější příčiny.)
2. Řekneme si, že není v našich silách cokoliv udělat, a postupně se propadneme do deprese z dlouhodobého bezmocného přebývání v nevyhovujících podmínkách.
3. Budeme si penězi, názory, vědomostmi či náboženskou vírou budovat bezpečný ostrov v rozbouřeném moři. Obrana jeho hranic ale spotřebuje velkou část naší životní energie.
4. A nebo si konečně uvědomíme, jak laciná je ta nejobvyklejší výmluva: „Toto jsem nezpůsobil já, za to můžou ti druzí,“ a že tímto způsobem se ze své zodpovědnosti může vylhat úplně každý.

Uvidíme, že jsme to právě my, každý z nás osobně, kdo se na nevyhovujícím stavu podílí a udržuje jej, a začneme se měnit. Protože jediné, co můžeme skutečně změnit, jsme právě my sami.

Nevýhodou tohoto přístupu je, že přijdeme o konejšivě sebelítostivou iluzi: jak já, čistý a charakterní člověk, trpím v této amorální společnosti. Převažující výhodou je pak to, že získáme zvýšenou citlivost nejen vůči vlastním nedostatkům, ale i vůči všemu krásnému a hlubokému, co život nabízí.