Foto: Thinkstock.com
odemčené

Depersonalizace, derealizace a můj papírový svět

Obklopují mne krabicové domy a dřevění panáčci.

Žiji ve světě krabicových budov, dřevěných panáčků v barevných oblečcích, papírových lesů a neměřitelného času. Ráno se nechci vzbudit ze svých snů, ale budík nepřestává zvonit. Co se mnou je?

Vstanu. Vyčistím si zuby, udělám snídani, uvařím čaj – jako robot. Obléknu sebe i syna a pospícháme do školkyA přece vždy přijdeme pozdě. Jakmile se za mnou zavřou gigantické dveře, na chvíli se mi uleví. Čeká mě jediná příjemná chvilka dne.

Procházím letenskými sady do práce, v uších sluchátka a kouřím. Špičkami bot prohrabávám spadané listí a kopu do směšných kuliček kaštanů: to abych cítila svět. Abych své létající já stáhla co nejvíc zpátky na zem.

Filmař

Z Vltavy se zvedá podzimní mlha a mléčný smog zahaluje podivné černé věžičky. Působí jako kulisa, jako napodobenina skutečného města. Zdá se mi, že se stačí jen trochu natáhnout a můžu si jednu z nich vybrat jako bonbónek z bonboniéry.

Hudba se mi dobývá do mozku a já si s její pomocí plním rezervoár emocí. Postupně mi vymírají, ale tohle ještě funguje. Vyfukuji kouř. Jeho vůni jen zřídka doopravdy cítím. Potřebuji další a další, silnější. Abych uvěřila, že dýchám.

Kráčím dolů a mohla bych si povídat s anděly na mostě. Jenže se právě něco stalo. Mé kroky, které předtím dopadaly na zem, jsou lehčí a lehčí, až téměř necítím pod nohama žádnou hmotu. Řeka se zvedá ze svých břehů a z létajících racků se mi točí hlava. Na podobné pocity jsem zvyklá, ale srdce se přesto rozbuší.

Když pak potkávám dřevěné panáčky a nastupuji do legračního malého vláčku, přivítám neviditelného filmaře. Sleduje mé kroky a myslím, že je jenom jakousi druhou polovinou mne samotné. Uvědomím si, že byl se mnou v tom parku. Vím, že je se mnou teď, a že stejně tak se mnou projde celým dnem

Vybíleno

Někdy to trvá dlouhé hodiny a někdy jen pár minut. Ale znám i doby, kdy se to táhne celé týdny bez přestání… Vidím samu sebe, jak strnule stojím na neznámých místech a sleduji nebe. V kmitajícím davu lidí na přechodu nepohnutě čekám, až pomine pocit, že neexistuji. Má mysl je prázdná a vědomí bílé. Vybílené.

Předměty ztrácejí hmotu, svět se proměňuje na iluzi, má existence slábne. Cítím se jako mizící duch. Vše kolem mě v tu chvíli přestává zajímat: vše je bezbarvé, nicotné, nic neříkající. Psaný text se čte jen ztěžka, řeč ostatních občas slyším jako cizí jazyk.

Významy mi okamžitě unikají, utápím se v černé díře bezesmyslovosti. Paměť mi občas někdo smaže, čas občas někdo zákeřně posouvá. Natahuje hodiny a prohazuje události. Kalendář se stal mojí nepostradatelnou holí, abych se neztratila v časovém zmatku v mé hlavě.

A tak si tak žiju. A nechávám si spoustu věcí pro sebe. Aby nikdo nezjistil, že jsem zešílela. K lidem se chovám co nejnormálněji, jak to jde – když už to být musí. Raději se jim ale vyhýbám.

Hýčkám si touhu chytit své nestabilní já a udělat mu domov uvnitř jakéhosi domku. Domku, kde by nakonec zavládlo bezvětří. Jenže když tak honím sama sebe, přicházím o emoce. A místo abych našla domek, pohltí mě nakonec absolutní nezájem. Deprese.

Cesta tam a zase zpátky…

Už tu kdysi byla. Ještě chvíli se s ní mazlím – ale jednoho dne k němu zase půjdu. K psychiatrovi. Odhodlávám se, až když mi začne překážet: Je zažraná do každodenních úkonů a začíná mi bránit, abych se vůbec uživila.

Dostalo se mi u něj pochopení. A léků. Antidepresiva typu SSRI, konkrétně Fluoxetin, který už jednou před pár lety svoji úlohu splnil. Čekám, co se bude dít, přesvědčena o tom, že trpím obyčejnou depresí.

Jenže odkud mám vědět, jestli je deprese tvůrcem světa papírových lesů, krabicových domů a dřevěných lidí – nebo je jen návštěvníkem, jediným, který mi tu dělá společnost?

Druhý pohled: Jako ve snu

Depersonalizace a derealizace označují nepříjemné psychické stavy odcizení či oddělení od vlastního těla, jáství nebo okolí. 

Depersonalizovaní prožívají těžko představitelné stavy cizosti, neskutečnosti či neexistence sebe a okolí. Svět a sebe v něm zažívají například jakoby v mlze či ve snu, odtaženě a nezúčastněně, vzdáleně, ploše, jakoby za oponou nebo za sklem, automatizovaně, nehmotně, nereálně a mrtvě.

Depersonalizaci a derealizaci doprovázejí další symptomy, jako je ochuzení či ztráta emocí, empatie a motivace, zhoršení koncentrace, paměti, pocit zvětšování nebo zmenšování těla, změněné vnímání času a jiné. Syndrom se zpravidla vyskytuje společně s jinými obtížemi. Zvlášť počátek DP/DR provázejí deprese, úzkosti, panika či sociální a jiné fobie.

Seděly jsme v kavárně na Andělu a ona si objednala džus. Číšník se od té doby kolem nás prohnal už třikrát – a nic. Zjevně zapomněl. „To se mi stává pořád,“ zasmála se Adriana. Nebýt proužkovaných punčocháčů a mírně punkového stylu oblékání, byla by vlastně docela nenápadná.

Je jí šestadvacet let. Má dlouhé a vlnité hnědé vlasy, štíhlou postavu a tichý hlas. Znám ji jako kamarádku, manželku, mámu a programátorku. Není ničím obyčejná. A číšník ji přesto občas nevidí. Možná nechtě zrcadlí to, co Adriana prožívá.

Před půl rokem se u ní objevily depresivní příznaky a Adriana začala svůj problém řešit. Hledala vedle kvalitního psychiatra také dobrého psychoterapeuta, žádný jí ale nesednul. A tak už je půl roku na lécích a občas nahlas přemýšlí, jestli je to ještě ona, nebo se už chová docela jinak a ztrácí schopnost to poznat.

Depersonalizační a derealizační syndrom jsou v její kartě zapsány jako „přidružená diagnóza“. Někdy si ale myslím, že to bude s tím pořadím naopak. A že léky nic nevyřeší.

Využívejte celý web.

Předplatné

Články k poslechu

Kdy končí terapie

Osobní vývoj se odehrává ve spirále, hotovo nemáme nikdy. Úloha průvodce je omezená.

13 min

Zranění rodiče

Chcete být pro své děti lepší máma nebo táta, než jaké jste měli vy. Na …

16 min

Mobil není dudlík

Jak pomoci k psychické pohodě dětem ve světě mobilů a tabletů? Časový limit nestačí.

9 min

Manipulační imunita

Jak nenaletět manipulaci? Učme se vyznat ve svých emocích a nebojme se jít do konfliktu.

12 min

Živoucí tělo

Je naší spojkou se světem, přesto ho málokdy doopravdy vnímáme. Jak to napravit?

10 min

5. 11. 2010

Zajímavé dotazy čtenářů jako inspirace pro podnětné články...

Více autorů

  • Sebepoznání
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.