Odpoutání a připoutání v partnerství k sobě neoddělitelně patří. Do redakce nám dorazila dvojice příběhů, které mají přes vnějškové odlišnosti podobný kontext a společného jmenovatele. Tím je obava z blízkosti, z přiblížení, protože bych mohl být potenciálně zraněn. Klíčem k vyrovnaným vztahům je učit se postupně poznávat svoje emoční prožívání. Tendence příliš se k druhému vázat jinak může nabýt až patologických rozměrů a přerůst do závislostních vztahů. Ty potom na náš život působí velmi destruktivně. Problém se může týkat i žen, dnes se ale budeme věnovat dvěma mužům a jejich prožívání.

Nedávno jsem potkal skvělou osobu, napsal čtyřiatřicetiletý Filip. Občas jsme se vídali a vše bylo nádherné. Během naší první dovolené jsem dostal blok, kdy jsem byl bez emocí, choval se dost pasivně, submisivně. Tímto náš vztah skončil. Nicméně jsme si psali a volali dál s mojí naivní myšlenkou, že se vrátíme k sobě. Bohužel jsem na slečnu tlačil a několikrát se i ponížil. Nakonec jsem nezvládl své emoce a situaci vyhrotil.

Bohužel se aktuálně nemohu dostat nejen přes onu osobu, ale i přes ponížení a k tomu přes myšlenku, jak by to asi dopadlo, kdybych se nenechal tolik ovládnout emocemi a dokázal si v tu dobu nastavovat hranice. Zvláštní je, že s lidmi si nastavovat hranice umím, ale s touto osobou jsem to nedokázal. Zamilovanost? Aktuálně tedy mám pocity ponížení, nehodnosti partnerského vztahu, nevyzrálosti, nedospělosti. Co s tím?

A druhý příběh. Můj problém je, že se ve vztahu příliš připoutám k partnerce, píše čtyřicetiletý Ján. Zpočátku to mám pod kontrolou, většinou je to žena, kdo projevuje city trochu víc, ale postupně se to otočí. Když vidím, že ona v tomto směru polevuje, začnu přidávat. Rozchody potom těžko snáším a dlouho se z toho neumím dostat. Zjistil jsem, že ženy, které si do života přitahuji, nejsou ideální na dlouhodobý vztah, každá měla přede mnou víc partnerů. Nevím, proč mě právě takové ženy okouzlují. Když mám možnost začít si se ženou, která je v tomto směru „v pořádku“, připadá mi asi nudná.

Měl jsem rok a půl dlouhý vztah, který skončil loni na podzim, těžko jsem to nesl. V lednu jsem si začal s další podobně nastavenou ženou, vedle ní jsem na předešlý vztah zapomněl. V létě skončil i tento vztah a já zase prožívám podobné pocity. Vím, že chyba je ve mně. Útočný typ žen mě prostě přitahuje a neumím si pomoci. Pokaždé si na začátku všimnu i té „červené vlajky“, přes kterou se jít nemá. Vždycky si řeknu, že se mnou bude jiná. Ale potom to dotyčná ze dne na den prostě ukončí a jde za jiným…

Příběhy komentuje psychoterapeut Radek Němec:

Filipe, zamilovanost je jednou z nejsilnějších emocí, které můžeme zažít, a často nás dokáže naprosto pohltit. Mnohdy jsme pod jejím vlivem ochotni udělat cokoli, abychom uspokojili našeho partnera a udrželi si jej. Situace, jak ji popisujete, sama o sobě neznamená, že jste nedospělý – spíše jde o porozumění, jak nás silná emocionální spojitost s druhým člověkem může vést k tomu, že naše vlastní potřeby a hranice ustoupí do pozadí.

Blok, do kterého jste spadl, byl určitým znamením, které je dobré vzít v potaz a vážně. Je zajímavé, že si nejste jistý, proč jste nebyl schopen nastavit si hranice s touto konkrétní osobou, zatímco s jinými lidmi to dokážete. Může to souviset s tím, že jste se k této osobě cítil velmi silně emocionálně přitahován. Láska a hormonální koktejl, který v nás vyvolává, někdy vede k tomu, že děláme kompromisy, jaké bychom normálně neudělali, a tím pádem ztratíme jasné hranice.

To je běžné a neznamená to, že nejste dospělý. Zde bych to viděl jako určitý obranný mechanismus, který máte vštěpený, převážně nevědomě, abyste se ochránil od větší intimity a emoční blízkosti. Ta totiž často znamená hrozbu a riziko. Je dobré na těchto obranných mechanismech pracovat a objevovat je tak, aby se z nevědomé roviny dostaly do roviny vědomé.

Co se týče pocitů ponížení a nedostatečnosti, je důležité si uvědomit, že to jsou dočasné emoce spojené s rozpadem vztahu. Zároveň vám však mohou přinést mnoho užitečného, pokud byste je byl ochoten otevřít v bezpečí terapeutického prostředí. Jejich zasazení do kontextu vašeho života a bližší prozkoumání by mohlo vést k většímu porozumění, co ve vztazích potřebujete.

Co se týče vás, Jáne, je jasné, že máte tendenci přitahovat si ženy, které nejsou vhodné pro dlouhodobý vztah. To může být způsobeno různými faktory včetně emocionálních potřeb nebo vzorců z minulých vztahů. Tento typ vzorců chování často souvisí s našimi dřívějšími zkušenostmi.

Tedy i s ranými zážitky, které mohly znamenat deficit či deprivaci ze strany sycení lásky, pozornosti, péče, místa či bezpečí v primárních vývojových stadiích. Pokud byly tyto dětské potřeby zanedbávány, v pozdějším věku se je snažíme nasytit skrze další vztahy, nejčastěji přes milostné a intimní. Tyto sklony ve vyhraněné podobě přiřazujeme k závislostnímu chování: místo rovnocenného vztahu si pomocí jiného člověka sytíme nenaplněné potřeby a stáváme se na druhých závislými.

Když si v novém vztahu všimnete – jak sám říkáte – „červených vlajek“, je důležité se nezaleknout, brát je vážně a pracovat s nimi. Pokud i přesto máte tendenci upřednostňovat emocionálně intenzivní vztahy, mějte na paměti, že tyto vztahy bývají krátkodobé a náročné na psychické zdraví. Často sytí pouze okamžitou potřebu, ať už emoční, citovou, či fyzickou, a nepřinášejí hlubší naplnění.

Proces změny zažitých vzorců chování je celkově náročný a vyžaduje čas a sebeuvědomění. Důležité je, že na sobě jste ochoten a budete pracovat, abyste pochopil, co vás k těmto vzorcům chování vede. Terapie může i tady být výborným nástrojem k hlubšímu pochopení sebe sama, svých potřeb či deficitů, abyste mohl najít zdravější a trvalejší vztahy v budoucnosti.