Nový audiobook: Svět v terapii
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Zklamání ze světa

Past vzpomínkového optimismu je jedním z důvodů, proč se nám zdá, že je svět čím dál horší.

21:17
Dalibor Špok

Dalibor Špok
Psycholog

10. 8. 2021

Svět kolem nás se bezpochyby mění. Měníme se však i my sami, mnohdy nepozorovaně. Pokud nepěstujeme svou duši, může do ní pozvolna pronikat pocit otrávenosti. Ten pak ovlivňuje i to, co vidíme kolem sebe. V našem malém seriálu se zaměříme na to, co si počít s pocitem deziluze ze světa, politiky, společnosti.

Padesátiletá paní Marcela se na nás obrátila s následujícím dotazem: Nesmyslná počínání takzvaných autorit (představitelů obce, v níž žiji, nemocnic, v nichž jsem zaměstnaná jako zdravotní sestra, ale i vlády), vyhledávání podřadných problémů a ignorování těch, které vyžadují nutně řešení, to vše mě dlouho dohání k pocitu, že nic nefunguje, fungovat nebude a svět se řítí do záhuby. Pociťuji naprostou ztrátu iluzí, smutek a nechuť změnit věci k lepšímu, neboť je to boj s větrnými mlýny. Bere mi to chuť do života a bojím se budoucnosti. Jak brát život s humorem? Je to v takové situaci možné? Média mě ubezpečují, že mé obavy jsou oprávněné.

Toto téma jsem se rozhodl zpracovat podrobně. Domnívám se totiž, že paní Marcela mluví za mnoho dalších čtenářů. Popisuje přímo společenskou epidemii deziluze a naštvání, ne nepodobnou té covidové, se kterou mnozí z nás bojují.

Dotaz naší čtenářky by někdo mohl odbýt jako nepsychologický. Řekl by: „Že společnost nefunguje optimálně, to není problém vaší psychiky. Musíte se s tím naučit tak maximálně smířit.“ A možná právě takto Marcela svůj dotaz zamýšlela. Ptá se totiž vlastně: „Jak se s tím vyrovnat? Jak si tím nenechat vzít chuť do života?“

Já se ale domnívám, že „vyrovnat se“ zde nestačí. Myslím, že problém, který paní Marcela popsala, není jen problém společenský, ale také a především psychologický. Jedná se o problém našeho vnímání a nastavení. Týká se mnoha vnitřních rozhodnutí, jejichž důsledkem se postupně mění i naše pocity a hodnocení světa.

Jedná se o způsoby hledání radosti ve vlastních životech. Protože i obecní politik, špatný šéf a vůbec „fungování společnosti“ je koneckonců součást našeho života. Vysvětlím vám, co tím myslím. Promiňte mi, milí čtenáři, že to vezmu hodně zeširoka a budu tomuto dotazu věnovat hned několik článků. Myslím, že téma si to – pro svou důležitost – zasluhuje.

Hledání zlatého věku

Kulturní antropologové nám ukazují, že ve většině lidských kultur nalezneme prastarou tendenci vzpomínat na jakýsi historický „zlatý věk“, ve kterém prostě bylo dobře. Vše v našem okolí i v nás tehdy bylo v pořádku. Na zemi byl ráj.

Tento mytologický čas hojnosti, souladu a bezpečí však skončil. Mytologie jednotlivých kultur vysvětlovaly jeho konec různými důvody nebo lidskými pochybeními. Najdeme je v mýtech o zlatém věku, v biblickém vyhnání z ráje, v řeckých a indických bájích…

Všechny se shodují na jednom: staré a dobré je pryč. Nastala nová doba, současnost. Tato současnost je – na rozdíl od minulého zlatého věku – dobou velkého úpadku. Ó časy a mravy, jak jste zkažené!, volal už Cicero před dvěma tisíci let. Jeho následovníci v tomto nostalgickém vzpomínání na nezkaženou minulou generaci či obecné „kdysi“ pokračují dodnes.

Je jistě mnoho způsobů, jak takovou univerzální tendenci lidské kultury interpretovat. Jeden z důvodů bude jistě i ten, že takové kulturní tradice odrážejí něco, co je společné fungování psychiky každého z nás. A tyto mechanismy nás zde budou zajímat. Zamysleme se nad několika možnými psychologickými souvislostmi.

Skupinové „dobře už bylo“ se snadno promění v alibismus

Existuje více způsobů idealizace minulosti než jen vzpomínky na prehistorický zlatý věk lidstva. Psychologicky je totiž velmi snadné obdivně vzhlížet k době, kterou jsme nikdy nezažili. Protože o takové době si můžeme myslet cokoli a nikdy nevidět její skutečné nevýhody.

  • „Ta krásná první republika s její elegancí a šarmem.“
  • „To klidné 19. století, kdy svět ještě nebyl zkažen rychlostí, technikou a televizí.“
  • „Ta zodpovědná doba našich prababiček, které porouchané věci (a hlavně vztahy) nevyhazovaly, ale opravovaly!“

Podobné stesky nijak nesouvisí s reálným stavem společnosti v té které době, jak nás přesvědčí skoro každá literární památka nebo historická studie. O to více však souvisejí s našimi iluzemi o světě i o sobě.

Mnozí z nás si fantazijní hrou na ideální minulost léčí nebo vysvětlují svou neutěšenou přítomnou situaci. Jiní se její pomocí vyhýbají osobní zodpovědnosti za to něco se svým životem udělat. Když je totiž doba zlá, politici špatní, společnost zkažená a dobře už bylo, pak není v silách lidského jedince jakkoli to změnit. Natož v silách mne, obyčejného člověka. A jak vím, že je společnost špatná? No přece tak, že dříve byla jiná, lepší, ideální!

Takové vysvětlení je klamné, ale přináší nám mnohý (byť jen povrchní) psychologický zisk. Nemusíme se namáhat něco s obtížemi světa obtížně dělat. Nemusíme vidět svůj podíl na této situaci. Nemusíme vnímat, jak k ní přispíváme svými postoji a svým životem. Útěšně si rozdělíme svět – na minulost a přítomnost, a následně také na osvědčené „my“ (kteří chápeme, že ideální minulost je pryč) a „oni“ (kteří vytvářejí tuto zkaženou přítomnost).

A tak se tyto iluze stávají nejen vyhledávanými a preferovanými, ale také sdílenými. Transformují se do osobního i skupinového negativního postoje (k politikům, k neziskovkám, k těm nahoře, k technice, k novým sousedům, k médiím… doplňte libovolně). Poskytují nám jednoduché vysvětlení, proč to či ono dělám nebo nedělám, cítím nebo necítím a kdo za všechno může.

Posilují také naší skupinovou identitu a bezpečnou představu o sobě. Protože „my“ to přece vnímáme správně. Důkaz je v tom, že si totéž myslíme všichni z naší party! Ti druzí (politici, liberálové, gayové, podnikatelé) jsou zkažení modernitou, pýchou, mamonem, nezřízeností – prostě současností. Dělají, co je špatné nebo nepodstatné, a nedělají, co je lepší nebo důležitější. Na rozdíl od minulosti – socialismu, první republiky, 19. století, nezkažených pohanských kultur. Tehdy totiž vše toto fungovalo. Byl řád, pravidla se dodržovala, autority se ctily. Byl to takový malý zlatý věk.

Co však mohu v takto chápaném světě dělat já? Jen se s tím smířit, uspokojovat se ve skupinovém sdílení stejných názorů na „dobře už bylo“ a maximálně poukazovat na nešvary a rozkol. Více nelze – protože jak mohu změnit politiky, podnikatele, gaye, konzervativce, babišovce, morálku, dobu? Jak mohu změnit ty druhé, kteří vytvářejí tento úpadek?

Chléb byl v dětství vždycky chutnější

Tendenci idealizovat si minulost můžeme mít také na individuální úrovni našich životů. Pravdivě vzpomínáme na ranější a obvykle šťastná období vlastního života, jejichž optikou ale nesprávně hodnotíme celou epochu, ve které jsme tehdy žili.

Důsledkem je vzpomínkový klam typu „totalita nebyla tak zlá, protože já jsem tehdy byl mladý, poslouchal Matušku a užíval si života“. Ale Matuška ani můj mladistvý elán v ničem neodstranili děsivou realitu reálného socialismu. Estébáci týrali politicky nepohodlné a totalitní aparát budoval peklo na zemi pro všechny, kdo nenabrali správný směr.

Nevyvratitelný fakt, že jsem byl tehdy mladý, a proto zažíval zlaté období svého života, na tom nic nezmění. Totéž se opakuje ve všech generacích, jen v jiných odstínech.

Často jsou naše představy o špatné současnosti a lepší minulosti ovlivněné prostými vzpomínkami na dětství nebo mládí. Tehdy jsme mohli žít bezstarostný čas a hrát si. Naše problémy řešili rodiče a my jsme ještě neztratili schopnost radovat se z maličkostí.

Chleba už vůbec nechutná, jako chutnal v dětství, že? Vězte, že to není ztrátou fortele pekařů ani odlišným receptem. Rozdíl je v tom, že ten chleba už vám nenamaže ruka vaší maminky. Ale takto to nepochopíme. Vysvětlíme si to jinou současností, nepoctivými pekárnami, přešlechtěným obilím.

Možná jsme v mládí zakusili, že láska hory přenáší, byli jsme v lecčem naivnější, bezstarostní. Měli jsme větší očekávání a život se nám teprve otevíral se všemi jeho možnostmi, posílen imaginací mládí… A to vše znamenalo, že jsme tehdy žili a prožívali se jinak.

Dnes si na tuto minulost vzpomínáme, ale nerozlišujeme, že se jedná pouze o vzpomínku na naše minulé já, které bylo jiné. Přijde nám logické, že toto odlišné a lepší minulé „já“ musela vyprodukovat odlišná a lepší minulá doba. A že toto lepší minulé „já“ je tak nutně důkazem toho, že doba, ve které tehdy žilo, byla lepší. Lapidárně řečeno: Byli jsme nadšení, zamilovaní nebo naivní, proto se všem dobře žilo, nebyly společenské problémy a politici byli moudřejší.

Nebylo tomu tak. To jen my jsme se místo radniční politiky více zajímali o radniční sklípek. Zlé šéfy jsme neznali, protože jsme teprve chodili do školy. Noviny jsme nečetli, ale balili jsme do nich růže pro naše milé.

Přehlížení reality životních změn

Zevšeobecnění osobní historie do vzpomínkového optimismu ale není jedinou příčinou, proč idealizujeme vlastní minulost. Možná je za negativním vnímáním současnosti vlastně správné povšimnutí si reality vlastního stárnutí. A tuto realitu odmítáme přijmout.

Jsme‑li otevřeni životní zkušenosti, postupně během života rozpoznáváme, že mnoho věcí už nemůžeme dělat se stejnou rychlostí, nadšením, množstvím, kvalitou… jako dříve. Že musíme leccos opouštět, odložit, zvolnit, už nechtít. Že se musíme učit žít život jinak, než když jsme byli mladí. Změnit své hodnoty a cíle. Někdy jít úplně jinam. Re‑orientovat se. S mnohým se rozloučit. Často bolestivě.

Ale to nechceme nebo nedokážeme, protože se těchto změn (či stáří) bojíme. A možná nám vůbec nedošlo, že je taková (pravidelná!) reorientace, loučení a vyprazdňování duše potřeba. Že občas je nutné zatočit kormidlem pořádně, někdy o sto osmdesát stupňů, protože vítr už fouká z jiné strany. Jakkoli to není jednoduché a jakkoli to může bolet.

Neměním se, jen reaguji na úpadek světa

Často nechceme opustit pohodlné rutiny a jistotu zvyklostí. Nalháváme si tak, že lze zůstat pořád stejný. Někteří se tak stávají „mladými starými“ a přesvědčují se, že se jejich věk nijak nemění. Své možnosti a preference stále vnímají jako konstantní. Po plastické operaci v šedesáti se domnívají, že stále vypadají jako třicetileté mladice.

Přesto se ale úplně obelhat nedokážeme. Naše psychika je bystrá, a „že je něco jinak“, si všímáme. Ovšem abychom uchránili své pohodlné sebepojetí („neměníme se, nestárneme, měnit se nepotřebujeme – protože my už jsme v pořádku“), přisoudíme původ těchto prožitkových změn vnějším faktorům. Naše frustrace, konflikty nebo nálady tak najednou nejsou ukazateli vnitřních změn, ale jsou důsledkem setkávání se se světem, který se změnil k horšímu. Je to svět, který přestává fungovat… Důkazem toho je přece fakt, že mé prožitky se mění k horšímu.

A to je sice smutná zpráva, ale útěšná. Nepožaduje po nás totiž nic víc než být naštvaný (nebo rezignovaný). Stačí jen orientovat svou pozornost na imaginárního původce těchto změn: Nikoli, rozhodně nemám méně sil!

  • To jen okolí (šéf, profese, úřad) po (stárnoucím úředníkovi) požadují čím dál více práce!
  • To jen děti více zlobí (stárnoucí učitele).
  • To jen klienti jsou čím dál náročnější (na stárnoucí psychology).
  • To jen pacienti si čím dál více dovolují (na stárnoucí lékaře).

„Nejsem unavenější a naštvanější, to jen svět kolem mě čím dál více obsazují nevychovanci a psychopati. Takže vlastně nemám důvod něco v něm obtížně měnit k lepšímu a můj vztek je oprávněný. Raději budu ležet u televize nebo jen okopávat vlastní zahrádku…“

Jiní lidé si realitu svých vnitřních změn, změnu preferencí či únavu z rutin přiznají. Ale vysvětlí si ji opět podobným způsobem – že je totiž způsobilo něco vnějšího. Něco, nad čím nemají žádnou moc. Nefungující svět, zhoršující se mezilidské vztahy, nadvláda technologií, morální rozvrat.

Ale svět nepřestává fungovat. Mění se stejně jako my.

Dospělost není vavřínový věnec v cíli našich životních změn

Naše nepříjemné hodnocení vlastního života a světa okolo jsou tedy často spíše důsledky bagatelizace nebo ignorování vnitřních změn. Pravdivě nám ukazují, že už jsme dávno měli být jinde, dělat něco jiného, vnímat se jinak, rekonfigurovat svůj život. Možná nám neodhalují jen to, že šéf se chová špatně, ale spíše že už jsme dávno pod tímto šéfem neměli pracovat.

Jsou ukazatelem toho, že se bojíme vnitřní změny. Protože změna je obtížná. A mnozí z nás si bohužel vytvořili krátkozraké sebepojetí dospělosti, které změně brání. Domnívají se: „Pokud se musím změnit, znamená to, že něco ve mně není nebo nebylo v pořádku. Že jsem méně než dokonalý. Pokud si přiznám, že se musím změnit, je to důkaz, že nejsem finální, vytvořený, dospělý, že nejsem úspěšně v cíli svých snah po rozvoji.“ Dospělost vnímají tito lidé jako zasloužené sklízení plodů voleb, rozvoje a učení kdysi v mládí a minulosti. Ale měnit se teď? Když už „mám věk“?

Moje dentální hygienistka mi vyprávěla, že když chce starší lidi naučit lepší techniku čištění zubů, která by je uchránila mnoha nepříjemných problémů, odmítají to slovy: „Podívejte, slečno, celý život to dělám takto, teď už se to přece nebudu učit jinak.“ V oblasti čištění zubů se nám taková věta zdá absurdní. Naprosto stejný postoj však zaujímají mnozí z nás ke všem aspektům vlastního života.

Touto optikou vnímáme střední nebo starší dospělost jako statický stav, ve kterém čím méně se potřebujeme měnit, tím více to ukazuje, jak „úspěšné“ byly naše předchozí volby a návyky. A to je nebezpečná strategie. Přehlížení reality životních změn se nám totiž krutě vymstí. A nemám teď na mysli jen přechod mezi střední dospělostí a stářím, ale i mezi všemi ostatními životními etapami.

Právě tak se nám vymstí, když kontinuálně, celoživotně nepracujeme na sobě (na svém svědomí, hodnotách, emoční nezdolnosti, sebekontrole, vztazích, profesním naplnění a tak dále). Výše uvedené příklady totiž jasně dokazují, proč musí být práce na sobě nekončícím úsilím. Nelze si říci: už jsem se zlepšil dost, teď půjdu konečně žít. Kdo chvíli v této oblasti stál, již stojí bohužel opodál – vzdaluje se tomu, co jeho duše potřebuje. Protože duše (i svět) se neustále mění a možná už potřebuje něco jiného, než potřebovala včera.

Hodnocení změn světa je odrazem setkání s vnitřní změnou

Nechci zde detailněji dále analyzovat všechny příčiny psychologického fenoménu „dobře už bylo“. Chci vás jen upozornit, že se jedná o jakousi antropologickou konstantu, tedy o všeobecnou, velmi silnou tendenci napříč lidstvem, naší osobní historií a spektrem různých osobnostních typů.

Je to něco, co je vlastní každé lidské duši. Není tomu tak, že by někdo do této rizikové strategie (rizikové proto, že znekvalitňuje přítomnost a náš život) nevstupoval vůbec. Někteří jí ale podléhají více, protože na ní bohužel v životě více „zapracovali“. Ano, i tento způsob vnímání je totiž důsledkem našich rozhodnutí, preferencí a voleb.

Hodnocení světa a změn v něm tedy úzce (a vlastně paradoxně) souvisí s tím, jak moc si všímáme změn vnitřních. Závisí na tom, do jaké míry se vnímáme jako někdo, kdo tyto vnitřní změny může, a dokonce musí neustále a nesnadno realizovat. Pokud víme, že se musíme měnit neustále, nepřekvapí nás (a ani neohrozí), že také svět okolo se mění.

Pokud máme zkušenost s vnitřní změnou, pak jsme zažili a umíme akceptovat, že při ní děláme chyby a že naše experimenty často přinášejí nejprve negativní důsledky, dříve než objevíme správnou cestu. Pak ale dokážeme pochopit, že ani změny okolo nás nemusí být vždy a okamžitě pohádkově pozitivní.

Chápeme, že změna k lepšímu je něco, co není hned (protože jsme to u sebe zažili). Rozumíme tomu, že má smysl, i když není stoprocentní (protože to u sebe zažíváme denně). To vše nám přináší zásadní zkušenost – cítíme totiž, že i s vnější nebo společenskou změnou můžeme udělat více než se jen smířit. Protože víme, chceme a umíme být součástí této změny.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu – rovnou nás podpořit a připojit se, nebo jen zdarma dostávat naše newslettery.

Přístup ke všemu:

Koupit předplatné

Články k poslechu

Já sama

Kdy přesně se z hřejivého pocitu soběstačnosti stane koule na noze?

5 min

Tady a teď

Život někdy není fér a občas přímo nevoní. Nemusíme se stále rozvíjet, někdy stačí žít.

11 min

Jste odolní?

Psychicky stabilní člověk dokáže zpracovat i to, co nevítá. Umí si najít své místo.

4 min

Krabice v naší mysli

Může psychologie vysvětlit lidské chování, nebo jsme každý zkrátka jedinečný?

4 min

Pusť to

O psychoterapii s ketaminem si povídáme s psychoterapeutkou Klárou Dudkovou.

17 min

10. 8. 2021

Jak překonat zklamání ze světa
Seriál

Propadáte beznaději a deziluzi? Nejste sami - tato nová epidemie se rychle šíří. Jaké psychologické mechanismy za ní stojí a co může každý z nás udělat, aby se nám žilo lépe?

Dalibor Špok

  • Sebepoznání
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.