Dobře odejít

Před časem položil časopis The Economist několika osobnostem otázku: co z naší současnosti bude našim vnukům připadat naprosto šílené?

Některé odpovědi, které zazněly, vás už asi taky někdy napadly. Třeba jak zacházíme se zvířaty. Kolik cukru si každý den ládujeme do těla. Nebo jak mnohé ženy nadřadily práci nad mateřství.

„Babička s dědou nebyli zlí lidé,“ představuje si spisovatelka Allison Pearsonová, jak to bude jednou její vnučka vysvětlovat svým dětem. „Prostě jen dělali to, co v té době většina lidí považovala za normální a správné.“

Nejvíc mě zasáhla odpověď britského neurochirurga Henryho Marshe: 75 procent nákladů na zdravotní péči průměrného obyvatele vyspělých zemí je dnes vyčerpáno v posledních šesti měsících jeho života.

Přesněji řečeno v šesti měsících, které mu systém dopřeje navíc. V měsících naplněných apatií a bolestí, kterou by jinak neprožil. A také smrtelnou únavou (a často i nepřiznaným znechucením) příbuzných. Nejde o to, jak dlouho žijeme, ale jak dobře žijeme a jak dobře zemřeme, říká Marsh.

Hrůzu ze smrti většina z nás úspěšně vytěsnila, abychom se mohli soustředit na život (kdo to neudělal, je v péči psychiatrů). Prvotní strach v nás ale žije dál, v méně nápadných podobách.

Mohlo by vás zajímat

Emoční práce ve vztahu

Domácí práce jsou vidět jenom neudělané. Citové soužití funguje podobně.

Přečíst článek

Jestli se přístup společnosti k umírání někdy změní, bude to díky tomu, že o tom začneme mluvit a přemýšlet: Největší ze všech strachů