odemčené

Hranice ve mně

Při obhajování hranic můžeme druhému způsobit bolest. Neznamená to ale, že mu ubližujeme.

Jan Majer

Jan Majer
Šéfredaktor Psychologie.cz

15. 3. 2016

Ze seriálu: Psychologie komunikace

Následující myšlenky vycházejí z poznámek, které jsem si před časem vypsal z knížky Hranice psychologa a křesťanského myslitele Henryho Clouda. Je o mezilidské komunikaci, o sebepoznání, o vztazích. Posuďte sami, jestli dnes může inspirovat i k obecnějším úvahám.

K čemu jsou hranice? Chrání náš majetek, ohraničují náš bezpečný prostor. Uvnitř našich hranic je náš svět, platí tam naše pravidla.

Je potřeba, aby hranice byly pro druhé zjevné. V každém vztahu musíme dávat jasně najevo, kudy vedou a jaká pravidla se za nimi dodržují. Tak se vyhneme tomu, že je druzí budou často překračovat tam, kde si to nepřejeme, a my se budeme zlobit a trápit, že nás nerespektují.

Nejprve ale musíme porozumět jejich smyslu. Zjistit, kde ty hranice máme, a najít způsob, jak je vhodně bránit a za jakých okolností je můžeme otevřít.

Když máme jasno, můžeme si při pokusu o nedovolené překročení hranic, o nežádoucí invazi do našeho světa jen s úsměvem pomyslet nebo pevným hlasem říci: Tohle ne. To nechci.

Když hranice nejsou zřetelné (pro druhé, ale i pro nás samotné), bývají ve vztazích posouvány a zas a znova vytyčovány prostřednictvím manipulace. Urážíme se, mlčíme, obviňujeme. Vztekáme se, hádme se, bojujeme.

Lidé, kteří nemají pro sebe definované pevné hranice, se často navenek podvolí, ale uvnitř jsou plní pochybností a zloby. Rádi by dokázali říci ne, ale bojí se důsledků, tak raději říkají polovičaté ano.

Hranice jsou zkouškou našich vztahů a našeho postavení. Někdo chce slyšet jen naše ano. Kdo nás respektuje, ten respektuje i naše ne.

Když nemáme pevné hranice, cítíme se nenaplnění, nenasycení. Nevíme totiž, kde je hranice toho, co potřebujeme, co k nám patří a co už ne.

Respektování hranic bychom se neměli dožadovat nátlakem. Měli bychom se naučit žít a komunikovat tak, aby lidé kolem nás o jejich existenci věděli a ve vztahu k nám je přirozeně respektovali.

Ale: při obhajování hranic někdy můžeme druhému způsobit smutek, nepohodu, problém, bolest. To je v pořádku, říká Henry Cloud. Není to stejné jako mu ublížit.

Své postavení a respekt si vytváříme sami. Když si uvědomíme, že se pro nás překračování hranic stalo zásadním problémem, je to podnět ke změně. A příležitost ke změně může být dobrá zpráva.

Vyzkoušejte na sobě

Pevnost našich hranic se ukazuje především v kontaktu s druhými, jejich nastavení však probíhá v našem nitru. V tématu hranic se tak projevuje naše sociální i emoční inteligence. Na jejich rozvoj je zaměřen tento online kurz párového psychoterapeuta Jana Vojtka:

Jak si nastavit hranice

Články k poslechu

Opravdové setkání

Když odložíme masky a krunýře, můžeme s druhým skutečně být. I se sebou.

13 min

Imperativ odvahy

Život po nás chce, abychom šli stále dál a nepřestávali být otevření změně.

19 min

Péče o zlomené srdce

Klíčem je ochota být se svými emocemi. Ukázat si, že já se neopustím.

11 min

Reklamace dětství

Jak mají rodiče reagovat, když jim dospělé děti vyčítají, co udělali špatně?

10 min

Když dospělé dítě řekne dost

Někdy je nutné projít obdobím odcizení, abychom si k sobě opět našli cestu.

15 min

Jan Majer

Šéfredaktor Psychologie.cz

15. 3. 2016

Jan Majer

Šéfredaktor Psychologie.cz

Komunikací ovlivňujeme chování a postoje druhých lidí, ale zpětně i naše vlastní myšlení a prožívání. Kdo zákonitostem mezilidských interakcí nerozumí, proplouvá životem jako oběť náhodných událostí, jejichž průběh nedokáže ovlivnit.

Jan Majer

  • Komunikace
Načítá se...
Načítá se...
Načítá se...

Nejlépe hodnocené články

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.