odemčené

Hranice ve mně

Při obhajování hranic můžeme druhému způsobit bolest. Neznamená to ale, že mu ubližujeme.

Jan Majer

Jan Majer
Šéfredaktor Psychologie.cz

15. 3. 2016

Ze seriálu: Psychologie komunikace

Následující myšlenky vycházejí z poznámek, které jsem si před časem vypsal z knížky Hranice psychologa a křesťanského myslitele Henryho Clouda. Je o mezilidské komunikaci, o sebepoznání, o vztazích. Posuďte sami, jestli dnes může inspirovat i k obecnějším úvahám.

K čemu jsou hranice? Chrání náš majetek, ohraničují náš bezpečný prostor. Uvnitř našich hranic je náš svět, platí tam naše pravidla.

Je potřeba, aby hranice byly pro druhé zjevné. V každém vztahu musíme dávat jasně najevo, kudy vedou a jaká pravidla se za nimi dodržují. Tak se vyhneme tomu, že je druzí budou často překračovat tam, kde si to nepřejeme, a my se budeme zlobit a trápit, že nás nerespektují.

Nejprve ale musíme porozumět jejich smyslu. Zjistit, kde ty hranice máme, a najít způsob, jak je vhodně bránit a za jakých okolností je můžeme otevřít.

Když máme jasno, můžeme si při pokusu o nedovolené překročení hranic, o nežádoucí invazi do našeho světa jen s úsměvem pomyslet nebo pevným hlasem říci: Tohle ne. To nechci.

Když hranice nejsou zřetelné (pro druhé, ale i pro nás samotné), bývají ve vztazích posouvány a zas a znova vytyčovány prostřednictvím manipulace. Urážíme se, mlčíme, obviňujeme. Vztekáme se, hádme se, bojujeme.

Lidé, kteří nemají pro sebe definované pevné hranice, se často navenek podvolí, ale uvnitř jsou plní pochybností a zloby. Rádi by dokázali říci ne, ale bojí se důsledků, tak raději říkají polovičaté ano.

Hranice jsou zkouškou našich vztahů a našeho postavení. Někdo chce slyšet jen naše ano. Kdo nás respektuje, ten respektuje i naše ne.

Když nemáme pevné hranice, cítíme se nenaplnění, nenasycení. Nevíme totiž, kde je hranice toho, co potřebujeme, co k nám patří a co už ne.

Respektování hranic bychom se neměli dožadovat nátlakem. Měli bychom se naučit žít a komunikovat tak, aby lidé kolem nás o jejich existenci věděli a ve vztahu k nám je přirozeně respektovali.

Ale: při obhajování hranic někdy můžeme druhému způsobit smutek, nepohodu, problém, bolest. To je v pořádku, říká Henry Cloud. Není to stejné jako mu ublížit.

Své postavení a respekt si vytváříme sami. Když si uvědomíme, že se pro nás překračování hranic stalo zásadním problémem, je to podnět ke změně. A příležitost ke změně může být dobrá zpráva.

Vyzkoušejte na sobě

Pevnost našich hranic se ukazuje především v kontaktu s druhými, jejich nastavení však probíhá v našem nitru. V tématu hranic se tak projevuje naše sociální i emoční inteligence. Na jejich rozvoj je zaměřen tento online kurz párového psychoterapeuta Jana Vojtka:

Jak si nastavit hranice

Články k poslechu

Strach ze školy

Je mi špatně, když mám jít do školy, a nikdo tomu nerozumí. Jak dětem trpícím …

9 min

Tíže minulosti

Na cestě k sebepřijetí postupně odkládáme tíživá zvnitřnělá přesvědčení.

8 min

Vzít tělo do hry

Skrze tělesný zážitek a hraní rolí můžeme podpořit posttraumatický růst či probudit intuici.

11 min

Životní bezvětří

Pracujete, máte vztah, nějaké koníčky. Ale jako byste ztratili směr i pohon.

15 min

Závislé děti

Alkohol a cigarety si kupovat nesmějí, sociální sítě a online hry do jejich světa patří. …

11 min

Jan Majer

Šéfredaktor Psychologie.cz

15. 3. 2016

Jan Majer

Šéfredaktor Psychologie.cz

Komunikací ovlivňujeme chování a postoje druhých lidí, ale zpětně i naše vlastní myšlení a prožívání. Kdo zákonitostem mezilidských interakcí nerozumí, proplouvá životem jako oběť náhodných událostí, jejichž průběh nedokáže ovlivnit.

Jan Majer

  • Komunikace
Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.