Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Terapie hadr

Stal jsem se obětí amygdalického únosu. To se bez významného podnětu začnete chovat jako pitomci.

Ze seriálu: Editorial

Jan Majer

Jan Majer

30. 3. 2016

Během minulého prodlouženého víkendu jsme s rodinou hráli večer co večer stolní hru Osadníci z Katanu. První den se mi docela dařilo. Promlouval jsem synovi do duše, že se přeci nemůže vztekat jak malej. Že je to jen hra a vzájemné škodění je právě ta zábava! A ať si počká, že se to zase otočí.

Další dva večery se mi nedařilo. Kostky padaly přesně opačně, než jsem potřeboval, a když už přišla série těch mých jedenáctek nebo šestek, byl jsem zrovna vyšachovaný ze hry černou figurkou, kterou předtím na mé políčko škodolibě umístilo některé z dětí.

A samozřejmě moje žena. Škody mi způsobovala nejdřív s gustem, pak s omluvným úsměvem, pak se soucitným výrazem a nakonec s takovou tou grimasou, jako když zkoušíte, jestli jsou ty dráty kolem ohrady s dobytkem opravdu pod proudem.

Viděla, jak trpím, a já chápal, že někam toho černýho hajzla postavit musí, přece nebude škodit malému klukovi. Většímu škodila stejně jako mně, ale to jsem nevnímal.

Překvapeně jsem sledoval, jak se mi rozjíždí celá paleta frustrací. Sebelítost, pomstychtivost, zlost, chuť zachovat se jako kretén – sebrat mlčky své figurky a jít si číst, ať si to dohrajou. Blbečci.

Právo všechno zkazit

Taková malá situace a takové parádní psycho! Terapie se Špatenkou hadr. No, dohrál jsem to. Na závěr jsem se s ostatními podělil o své postřehy:

  • že tahle chytrá variace na hru monopoly má výjimečný přesah, že se přelévá z herní plochy do mysli hráčů
  • takže by všichni měli vedle svého zisku sledovat a rozumně vyvažovat zájmy ostatních, aby je hra také těšila
  • nespolčovat se (to je jedno, že vytvářet aliance je podle pravidel v pořádku!), aby se méně úspěšní hráči neradikalizovali a chtěli hrát i příště.

Znělo mi to docela rozumně. Jenže, po pravdě, co znělo jako moudro, vzešlo z dětinského pocitu mě to takhle neba, hrajte jinak, nebo s váma neka.

Nejmladší u stolu na moje poučení a doporučení reagoval trochu překvapeně, smířlivě: „Tati, vždyť je to jen hra.“

Jo, já vím. Taky vím, že tomu, co se mi přihodilo, se někdy říká emoční přestřelení nebo amygdalický únos. A že jsem tu situaci ustál o fous líp, než kdybych to nevěděl.

Podobné stavy zažíváme v různé intenzitě a v různé frekvenci všichni. Dokážete je rozpoznat u druhých a reagovat na ně s porozuměním? Při jaké příležitosti jste „skryté vady“ své povahy vědomě pozorovali u sebe?

Diskuse 0

Jan Majer

Šéfredaktor a vydavatel Psychologie.cz

Editorial
Seriál

Co se honí v hlavách tvůrcům Psychologie.cz.

Jan Majer

  • Komunikace