Máte se s kým obejmout?

Po přečtení článku Chvála objímání – a zvlášť poté, co jsem si všiml, že nečekaně zaujal rekordní počet čtenářů – se mi hlavou honily myšlenky, které v textu vysloveny nebyly, ale vyrušovaly mezi řádky.

• Kolik z nás má někoho, kdo nás každý den rád obejme?
• Někoho, o jehož dotek stojíme, v jehož objetí cítíme štěstí a úlevu?

Objetí je krásné, tělu i duši prospěšné gesto. Z partnerské komunikace ale většinou vyšumí spolu s vášní prvních let.

Místo vzájemného fyzického kontaktu začneme chovat miminka. S dětmi se pak dotýkáme a na procházce nebo při usínání držíme za ruku, dokud nám to dovolí.

Je to přirozený a obvyklý vývoj. Podobně jako je přirozené a obvyklé, že si s partnerem přestaneme povídat, přestaneme se poznávat.

Přirozené a obvyklé je i to, že se v takovém vztahu cítíme oba osamělí a že se většina vztahů rozpadne nebo tak nějak doklepe – bez dotyků a bez sdílení.

Co to znamená pro dítě, když je rodiči objímáno, ňucháno, pusinkováno, tuleno, očucháváno a hlazeno, když je tohle všechno směrováno na ně jako na jediný milovaný objekt, jako na domácí hromosvod emocí a frustrací, zatímco rodiče si od sebe navzájem drží odstup, jako by hráli na babu?

Domyslete sami, jak to ovlivňuje osobnost dítěte, jaký mu to dává základ pro jeho budoucí vztahový a intimní život.

Možná...

• máte pocit, že žijete s někým, kdo si vaše objetí nezaslouží: Hra vzdalování a přibližování
• opravdu žijete s člověkem, ke kterému není radno se přibližovat: Život s upírem
• cítíte, že si objetí nezasloužíte vy: Příběhy (ne)sebevědomí
• při všech povinnostech a starostech nemáte na nějaká objetí ani pomyšlení: Kam se špatnou náladou
• žijete v jednom velkém rozporu: Kdo je tady blázen?
• a možná vy nebo váš partner děláte některou ze tří základních chyb při vyjadřování emocí: Jak se učíme vyjadřovat emoce

Kdo žije v „bezkontaktním“ vztahu, strádá bez dotyků a objetí stejně jako člověk, který partnera nemá. Jeho prázdnotu navíc vedle smutku plíživě naplňuje jemu nepochopitelná zlost a beznaděj.