Bezpochyby jsme všichni děti našich rodičů. Můj otec jednou o Vánocích, kdy seděl namol opilý u slavnostní tabule, začal řvát, že on neměl nikdy hezké Vánoce, takže je nebudeme mít ani my. Tenhle svůj slib jako jediný opravdu dodržel. V hodně věcech razil psychologii „neměl jsem já, nebudete mít vy“.

Je to vlastně k politování. Tati, je mi líto, že tvůj táta byl despota, pil a měl milenky, ale ty jsi takový být nemusel! Mohl jsi se stát lepším člověk, když jsi měl doma odstrašující příklad, ty sis ale vybral stejnou cestu a to ti neodpustím. Ano, můžu tě litovat, ale odpustit ti nemůžu. Děti jsou to nejvíc, co ti život může dát, a ty sis nás nikdy nevážil a jen si s námi manipuloval.

Jestli jsi zapomněl na to, jak jsme se před tebou museli na noc zavírat do ložnice, aby ses tam nedostal a neztropil další děsivou scénu, já na to nezapomenu nikdy. Ani na to, když se ti to jednou podařilo i přes to, že jsme dali za dveře peřiňák, nemluvě o tom, co přišlo pak. Nezapomenu na to, jak ubohý jsi dovedl být, když nebylo po tvém.

Nazýval jsi mě chudinkou, když jsem ti řekla, že mám kvůli tobě noční můry. Byl jsi schopný napsat, že na mě budeš platit sto korun měsíčně, a podepsal ses pod to. Nezajímaly tě mé sny, nevíš, co mám ráda, jakým člověkem jsem se stala. Tenhle člověk tě ve svém životě nepotřebuje a nechce, nikdy jsi nebyl otec, takže neočekávej, že já budu tvá dcera!

Zlé sny, zlá realita

Zlobím se, protože nechápu, jak ses mohl a můžeš takhle chovat, nerozumím, jak se z tebe mohla stát troska, která nechodí do práce a parazituje na svých rodičích. Tohle je to, co jsi od života chtěl? Opravdu si myslíš, že zavoláš a všichni k tobě přiběhneme? Nechápu, kde bereš tolik drzosti se po tom všem, čím jsme si s tebou a kvůli tobě museli projít, ozvat.

Bála jsem se usnout, protože co kdyby se zase něco stala a já to neslyšela, nemohla nebo nestihla pomoci. Co když usnu a bude se mi zdát, že chceš ublížit těm, na kterých mi záleží?

Měl jsi tolik šancí se napravit, kolik lidí ti podávalo pomocnou ruku, ale ty jsi místo přijetí byl arogantní a pokračoval jsi ve své hře, že žádný problém nemáš. Podívej se, kolik lidí se kvůli tobě zadlužilo a jak se tvoji rodiče trápí, neví, jak z toho ven, a místo toho, aby ses k tomu konečně nějak postavil, koupíš si další láhev a za staženými žaluziemi chlastáš…

Musela jsem předčasně dospět, starat se o bráchu, zatímco mamka vydělávala a tys vyspával z opice na gauči; to byla taková tvá obrana před světem – spánek – nebo jeho předstírání. Po tvé monstrózní scéně, kdy jsi v noci vyházel celou kuchyň od soli až po talíře na koberec, jsi spal nebo to hrál dva dny. Nedivím se, ani já bych se na sebe být tebou nemohla podívat, ty ses ani neomluvil.

Když jsme u spánku, měla jsem s ním velké potíže. Bála jsem se usnout, protože co kdyby se zase něco stala a já to neslyšela, nemohla nebo nestihla pomoci. Co když usnu a bude se mi zdát, že chceš ublížit těm, na kterých mi záleží? Nesnášela jsem tyhle živé sny, kdy jsem se budila s pláčem. Dodnes se mi o tobě zdává, nejvíce, když se mi ozveš nebo o tobě od někoho slyším, to si to pak mozek spojí a už jsi ve snu, funguje to u mě spolehlivě, ty sny jsou odrazem reality, jen mozek je dokreslí do hrůzostrašných rozměrů.

Pryč od něj

Definitivně jsme od něj odešli jeden z prvních prázdninových dní. Odněkud jsem přijela a viděla mamku před domem, šestiletý brácha se jí držel za ruku a vedle stál jeho kamarád, kterého jsme měli na hlídání. Táta ji nechtěl pustit dovnitř, prý pustí jedině mě, abych nám sbalila věci. Vešla jsem do domu a měla jen chvilku, abych nám zabalila.

Popadla jsem tašku a začala do ní házet hračky, oblečení, nějaké doklady, co chtěla mamka. Nevím, jak dlouho to trvalo, pamatuju si ale, že mamka musela odvézt bráchova kamaráda a já musela jít k jejím rodičům a vysvětlit jim, že se k nim asi nejspíš stěhujeme. Sama jsem nevěděla, co mám říct, nevěděla jsem, co se stalo.

To, že je někdo biologický otec, je setsakra málo na to, abyste ho tátou mohli nazývat.

Zazvonila jsem, a když děda otevřel, už jsem to v sobě nedovedla dusit a začala jsem brečet, všechno to muselo ven a já tam nemohla být. Nechala jsem tam tašku i nechápajícího dědu a běžela se vybrečet a vykřičet… Tak jsme se nastěhovali do jednoho pokoje o rozměrech dva metry na tři, kde jsme na manželské posteli spali všichni tři skoro rok. Mamky jsem se ptala až teprve nedávno, co se tenkrát vlastně stalo – táta po ní prý chtěl peníze na pití (v té době neměl práci) a ona mu řekla, že mu nic nedá, tak ji chytil pod krkem a začal ji škrtit…

Uplynulo deset let, co jsme se odrazili ode dna, a to doslova. Ten rok se v naší rodině udály dvě tragédie, které nás velmi zasáhly a nechaly prázdnou díru v srdci. V takovém prostředí jsem vyrůstala, formovala se, tvořila si obrázek o životě, o světě a o lidech. Jaké to vlastně je být dítětem alkoholika a jaké to má následky?

Lidé, kteří tu jsou pro mě

Mám kamarádku, která měla tátu s velkým T, báječný chlap, moudrý, vtipný, nad věcí, který miluje svou dceru a dovede ji předat to nejlepší ze sebe, ona mu naslouchá a vzhlíží k němu, svěřuje se mu a důvěřuje mu. Já jí to záviděla, říkala jsem si, proč ona má a já ne? Její táta spáchal sebevraždu a nechal tady ji i malého bráchu… A já přemýšlela, co by kdyby můj táta nepil, byl takový, jako v těch málo světlých chvilkách, a my tvořili „šťastnou“ rodinu?

Dospěla jsem k tomu, že takhle uvažovat nejde. Byť to bude znít asi divně, kdybych mohla vrátit čas a něco změnit, nevrátila bych čas do žádné z chvil s tátou a nezměnila bych jeho, ale vrátila bych se do jednoho zářijového dne, kdy umřel mladý člověk, který měl kolem sebe lidi, kteří ho milovali, a kterého jsem milovala já, protože to on se ke mně od malička choval jako otec, a tohle byl nejhorší den v mém životě.

Nebýt všech těch věcí, stál by tu dneska jiný člověk, a já nevím, jestli bych si ho mohla vážit tak, jako si vážím sebe za to, čím jsem si prošla a jak jsem to zvládla.

I když jsi mi, tati, zanechal rány na duši, které nikdo nezahojí, můžu nejspíš časem zapomenout, ale není dne, abych si nevzpomněla na to zářijové odpoledne. Chci tím říct, že to, že je někdo biologický otec, je setsakra málo na to, abyste ho tátou mohli nazývat. Někdy vám život něco vezme a jindy dá, myslím, že mně toho vzal až dost, ale věřím v to, že všechno v mém životě se děje z nějakého důvodu.

Nebýt všech těch věcí, stál by tu dneska jiný člověk, a já nevím, jestli bych si ho mohla vážit tak, jako si vážím sebe za to, čím jsem si prošla a jak jsem to zvládla. Za to, že umím přijímat prohru a i když upadnu, vždycky vstanu a jdu dál. Můj učitel na ZŠ jednou řekl, že já půjdu a prorazím zeď. Měl pravdu, nic není nemožné.

Našla jsem toho hrozně moc – člověka, který mě miluje, zná má tajemství i moje pochyby a přesto tu pro mě je, jako by mi tam někdo ze shora poslal Tebe, abych na to nebyla sama. Mám toho nejprímovějšího bráchu, který vyrostl příliš rychle, ale pro mě bude vždycky můj malej bráška, a mám pravé přátele, mezi nimi jednoho, který mě provází už dětství a který tu pro mě je, když je mi ouzko.

O tohle všechno bych mohla přijít nebo to nepoznat, kdybychom byli „normální rodina“. Tati, zlobím se na tebe, ale asi bych ti měla i poděkovat… Nekopu kolem sebe, jsem dobrý člověk, který miluje, cítí a chce si své místo na světě zasloužit a být tu někdy možná životu navzdory…

Petra, čtenářka Psychologie.cz