Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Táto, proč jsi to udělal?

Byla jsem tátova holčička. Do doby, než se vlivem alkoholu změnil k nepoznání.

Ze seriálu: Dítě alkoholika

Hlavním důvodem svatby mých rodičů byl nečekaný příchod potomka, mě. Vzali se, protože museli, taková byla doba. Nejspíš osud nechtěl připravit svět o mou maličkost, a tak má mamka – i přes použití tehdy dostupných prostředků ochrany – živoucí upomínku na své „poprvé“. Později jsem se často trápila a brečela, že jsem jí zkazila život, že kdybych se nenarodila, mohla si splnit své sny a nemusela projít tím vším…

Moji rodiče byli hezký pár a měli se rádi, i když neměli mnoho společného. Šárka, moje máma, byla sportovkyně, oblíbená v kolektivu, se spoustou přátel, měla sen stát se vojandou. Pavel, můj táta, byl antisportovec a snílek, který se po gymnáziu nedostal na vysokou školu, skládal básničky a stavěl si vzdušné zámky. Po nějaké době společné známosti musel Pavel narukovat na vojnu.

Do Šárky byl v té době zamilovaný také její kamarád, ke kterému i ona chovala jisté city. Pavel byl daleko a domů jezdil jen málo, sice psal a občas se objevil pod oknem, ale nebylo to ono. Šárka se jednoho dne rozhodla, nasedla do autobusu a jela za Petrem. Sama nevěděla, co přesně mu chce říct, nicméně věděla, že chce být s ním a s Pavlem se rozejít. Nejspíš si to představovala jako ve filmu: padnou si do náruče a budou spolu s Petrem šťastni až do smrti.

Když sebrala odvahu a zazvonila, ve dveřích nestál Petr, ale jeho maminka, on nebyl doma. Šárka na něj čekala, on se ale neobjevil, tak odjela domů s nepořízenou a co hůř – nikdy o svém rozhodnutí Petrovi neřekla, neměla k tomu příležitost a nejspíš by už ani nesebrala odvahu.

Osud zasáhl a od tohoto okamžiku se začal rozvíjet příběh, který bych vám chtěla vyprávět. Příběh, který byl spíš než velkou láskou velkým dramatem a trápením pro všechny zúčastněné…

Tátova holčička

Od doby, kam má paměť sahá, jsem byla tátova holčička, copatá roztomilá princezna, co měla tátu o hodně raději než mamku. Pamatuju si, že se často hádali, mamka nejednou balila kufry a odjížděla k rodičům a já byla při tom všem na jeho straně a odmítala odjet s ní. V mých očích byl on hrdina a ona ten padouch, který nám ubližuje.

Bylo mi tatínka líto, když po každé takové hádce zkroušeně seděl a kouřil. Ten výjev vidím jako dnes: v prádelně se vznášel oblak dýmu, on seděl schoulený na dřevěné židli s bílým nátěrem bez podušky a na sobě měl šedý pletený svetr se stojáčkem na zip. Přišla jsem k němu, objala ho a on se rozplakal, říkal, že jsem jeho holčička a abych si věřila tak, jak věří on mně.

Když jsem viděla, jak se táta trápí a jak je smutný, zlobila jsem se na svou mámu mnohem víc a několikrát jsem jí řekla, že ji nenávidím.

Dokonce jsme měli svou písničku, na ta slova nikdy nezapomenu, zpívá se v ní: Nikdy dřív jsem netušil, jakou utajenou krásu v sobě skrýváš. Přišel jsem v noci a říkám ti: holčičko, ale přitom nevím, zda ti tak budu moci říkat, ještě až se ráno probudíš. Přijde večer, večer stejný jako všechny dřív, skočíš tátovi na klín, otevřeš náruč a položíš mu ruce kolem krku. Ale ráno, ráno už budeš příliš velká, abys to udělala znovu. Jsi obraz, který kouzlí čas. A stejně jako on se měníš přímo před očima. Příliš malá, abys mohla řídit auto, ale už dost velká, abych tě uspával pohádkou. Vždycky mě ta slova rozbrečí, vlastně i teď mám na krajíčku.

Ta slova charakterizují vztah, který jsem se svým tátou měla, jak on měl rád mě a jak já milovala jeho a jak jsme se vzájemně báli ztráty toho druhého. Potom, co jsem viděla, jak se trápí a jak je smutný, zlobila jsem se na svou mámu mnohem víc a několikrát jsem jí řekla, že ji nenávidím, příliš jsem ji neposlouchala a dělala jsem jí naschvály. Dneska je mi to nesmírně líto, že jsem se k ní jako dítě takhle chovala, hledání pravdy někdy trvá a děti vidí věci jinak, jejich svět dospělý nepochopí.

Něco je špatně

Jedné noci mě vzbudila hádka. Bydleli jsme s tátovou sestrou a její rodinou v domku, kde jsme měli dvě místnosti: kuchyň s obývákem a ložnici, ve které jsme spali všichni pohromadě. Proto mě mohla vzbudit hádka, která se odehrávala jen za dvěma skříněmi z masivu. Nevím, jak ta hádka vznikla, vím jen, jak dopadla. Táta udeřil mamku pěstí a povedlo se mu to tak dobře, že jí rozrazil obočí, z kterého jí po tváří tekl čůrek krve.

Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem v jeho očích zahlédla lítost nad tím, že ji uhodil.

To bylo poprvé, co ji uhodil. Viděla jsem ho chvilku po tom a přišel mi vystrašený, že něco takového byl schopen udělat. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem v jeho očích zahlédla lítost nad tím, že ji uhodil. Mamka jela na pohotovost, kde jí ránu sešili, měla dva nebo tři stehy.

Následující den ráno se stala pro mě nepochopitelná věc. Rodiče si mě zavolali a vysvětlili mi, že kdyby se někdo ptal, co se mamce stalo, mohla za to její nešikovnost. Když šla v noci na záchod, narazila hlavou na roh police, jak byla rozespalá a šla po paměti. Nechápala jsem, proč mám lhát, věděla jsem, že to není správné, a když celou tuhle historku vyřkli, přece jen jsem pár lidem sdělila, jak se to doopravdy stalo, ale oni jako by mě neslyšeli.

Tak jsem pomalu začala vnímat, že věci nejsou vždy takové, jaké se zdají, a můj táta mě začal ztrácet, nikoli vinou prince na bílém koni.

Využívejte celý web.

Předplatné

Pokračování příště

Diskuse 0
Dítě alkoholika
Seriál

Čtenář/ka Psychologie.cz

  • Štěstí