Paměť je úžasná. Povedlo se mi z ní vytěsnit spousty věcí a teď, když se na ně rozpomínám nebo je čtu ze svých zápisků, jsou to takové moje malé puzzle. Jednotlivé částečky do sebe sice zapadají, ale nemám krabici, abych viděla, jak má vypadat hotový obrázek, a sama bez nápovědy nebo pomoci nedokážu přijít na to, co skládám.
Na druhou stranu mám dlouhodobý cíl: složit a pochopit, co se mi jednotlivé dílky snaží říct. Když se vrátím ke svým vzpomínkám, k noci, kdy táta mámu poprvé uhodil, semínko pochybností bylo zaseto a klíčilo ve mně a rostlo.
Děti musí chodit do školy, já tam chodit nechtěla – musím podotknout – dost tvrdošíjně a velmi brzy jsem přišla na to, že pokud se budu tvářit, že mě bolí bříško nebo hlavička, přidám trochu slziček, do školy vážně nebudu muset. Byla jsem v tom tak dobrá, že mě po mém usilovném přání to či ono opravdu začalo bolet, takže jsem se utěšovala tím, že zase tak moc nelžu.
Škola lhaní
Nikdo si se mnou nevěděl rady, bylo mi tuším kolem deseti, vystřídala jsem kupu doktorů, jezdila po vyšetřeních, ale diagnóza neznámá. Nakonec někoho napadlo zajít za psychologem. To byl, panečku, nápad. Šli se mnou oba rodiče, maminka i tatínek, člověk by řekl: hezká rodinka. Paní psycholožka seděla za velkým stolem, byla to dáma tak kolem padesáti, korpulentní s půllitry na očích.
Vedly jsme spolu rozhovor, řekla bych o ničem, začalo to být zajímavé až ve chvíli, kdy mi dala spousty kartiček, na kterých byly vlastnosti a různé činnosti, které jsem měla přiřadit k jednotlivým lidem – rodičům. Pamatuju si hodně přesně, že jsem přiřadila k tátovi alkohol a tvářila se u toho co nejnormálněji, stylem já nic, já muzikant, a milou paní psycholožku tím vážně oblafla.
Byl to koktejl namíchaný častými hádkami, občas nějakou tou pěstí, gamblerstvím a „milou“ třídní učitelkou, která na mě byla zasedlá a dávala mi to patřičně sežrat. Na tohle všechno jsem měla ty bezvadný modrý pilulky.
Netušila, odkud vítr fouká, na nic se mě totiž dál nevyptávala a z její úřadovny jsem byla propuštěna za rodiči, kteří samozřejmě chtěli vědět, co se tam dělo, a já jim to sdělila. Nejpodstatnější z mého vyprávění se stala kartička s nápisem alkohol: pověděla jsem, že jsem ji přiřadila k otci, a omluvila se mu za to! Já opila rohlíkem paní doktorku, on měl mě taky slušně zmáklou.
Pilulky na všechno
Nevím, co paní doktorka sdělila rodičům po mém vyšetření, jen vím, že když jsem šla pár dní na to zase s imaginární bolestí k panu doktorovi, významně na sebe s tátou (to bylo poprvé, co se mnou šel k doktorovi táta, a já si říkala to je v prčicích, toho nezmáknu) mrkli a já dostala prášky na to, až mě bude zase bolet bříško. Později jsem si je v příhodné chvíli schovala a o hodně později si přečetla název a indikaci – byly na stavy úzkosti, uklidňující.
Trvalo mi hodně dlouho, než jsem rozluštila tuhle hádanku: byl to koktejl namíchaný častými hádkami, občas nějakou tou pěstí, gamblerstvím a „milou“ třídní učitelkou, která na mě byla zasedlá a dávala mi to patřičně sežrat, zesměšňovala mě před spolužáky, měla nemístné poznámky, dávala mi najevo, že jsem hloupá, no a na tohle všechno jsem měla ty bezvadný modrý pilulky.
Z druhé strany dveří byla slyšet tlumeným hlasem mamka, jak ho prosí, aby odemkl a pustil ji k nám nebo nás ven.
Neuměla jsem si říct o pomoc, možná poučena tím, že když jsem si o ni řekla, nikdo mě stejně neposlouchal, takže jsem skoro rok nechodila do školy, hodně toho zameškala a přidělávala starosti, komu mohla. Měli jsme se stěhovat a stejně bych přestoupila do tamní školy, mými stavy se to trochu urychlilo a já na začátku školního roku přestoupila.
A najednou – světe, div se – mě bavilo do školy chodit, všichni byli na mě hodní, spolužáci mě přijali a co bylo nejdůležitější, paní učitelka byla bezvadná a měla mě ráda. No, nevím, jestli mě měla vážně ráda, ale nikdy se ke mně nechovala špatně a ani jednou mi nedala najevo, že bych byla tak pitomá.
Babi, dědo, pomůžete?
Byli jsme přestěhovaní, dům jsme měli postavený na pozemku tátových rodičů, kteří bydleli vedle. Mohlo by se to zdát jako výhoda, ale nikdy jsme se od nich nedočkali pomoci. Pamatuji si několik momentů, kdy byli svědky toho, co se u nás dělo, nebo jsem je prosila o pomoc, a oni neudělali nic. Jen jednou zakročili, ale do jaké míry to byla pomoc, těžko říct.
Ještě než jsme se odstěhovali, jednou mě v noci vzbudily podivné zvuky. V tom malém prostoru, kde bylo místo jen na projití mezi palandou (na které spal brácha dole a já nahoře) a skříněmi, seděl o dveře opřený táta. Na sobě ten nenáviděný šedivý svetr a celou místností se nesla směsice pachů piva, cigaret a přepáleného oleje, bylo hodně pozdě v noci. Z druhé strany dveří byla slyšet tlumeným hlasem mamka, jak ho prosí, aby odemkl a pustil ji k nám nebo nás ven. Tlumeným hlasem, aby nevzbudila neteř a synovce ani jejich rodiče.
Bráchovi byly tak dva roky a začal brečet, reakce pochopitelná. Slezla jsem k němu dolů a utěšovala ho, že se nic neděje, ve svých hereckých výkonech jsem byla vážně přesvědčivá, přestal brečet. Já netušila, co se děje, nechápu, proč to táta udělal, co tím chtěl dokázat nebo jaký to mělo smysl. Ale vím, jak to dopadlo: mamka nakonec musela probudit tátovu sestru, když ani po její domluvě táta neodemkl, zavolala teta svého otce a ten ve dvě ráno nasedl do auta a přijet domlouvat svému dospělému synovi.
Chtěla jsem od nich půjčit druhý aparát nebo aby mě děda pustil dál a já mohla zavolat pomoc. Děda mi řekl, že nikam telefonovat nebudu, a doslova mi zabouchl dveře před nosem. Není zač.
Naštěstí to zabralo, táta odemkl a děda si ho na mol ožralého odvezl k nim domů. Tak to byla jeho „pomoc“. Krom toho si pamatuju jejich další chování v podobných situacích, když jsme už bydleli vedle nich. Jednou, když se otec zase opil, pohádali se s mamkou, ztloukl nás a aby nám zabránil volat o pomoc, vyrval šňůru od telefonu. Vzpomněla jsem si, že babička s dědou mají kromě funkční pevné linky ještě jeden starší telefon, tak jsem se k nim pozdě večer rozběhla.
Nejsem si jistá, jak moc dopodrobna jsem jim vysvětlovala, co se děje, ale chtěla jsem od nich půjčit druhý aparát nebo aby mě děda pustil dál a já mohla zavolat pomoc. Děda mi řekl, že nikam telefonovat nebudu, a doslova mi zabouchl dveře před nosem. Není zač.
Krev a slzy
Další takový incident nastal, když se mamka vracela z rozlučky se svobodou svého nejlepšího kamaráda. Vím, že jsem byla špatná z toho, že jde pryč, a bála jsem se usnout, dlouho jsem na ni čekala, ale nakonec mě únava přemohla. Táta jí naschvál nechal klíč v zámku, aby se nedostala domů. Pokoušela se mě probudit kuličkami do okna, ale bohužel se jí to nepovedlo a musela probudit jeho.
Měla bych to prý chápat, že se táty zastávali a zastávají, je to jejich dítě. Já bych se na ně měla jít podívat, dlouho jsem tam nebyla a je zajímá, jak se mi vede.
Mě vzbudil až křik, slyšela jsem, jak na ni řve, že je děvka a ať táhne, to jsem už vyskočila z postele a běžela dolů po schodech, byly to betonové schody, neobložené, pořádně ostré. Nějak se to semlelo a táta mamku z těch schodů shodil dolů, tekla jí krev. V tomhle mém křiku, ať ji nechá na pokoji, a v objímání jí, za jejího pláče, jeho řevu a máchání rukou vstoupila na scénu nová postava, kterou to taky vzbudilo: tátova matka.
Jen zakřičela, aby byli tiše, že je pozdě večer a chce spát, a aby svým slovům dodala důrazu, pořádně třískla oknem. Svědkem tohohle dramatu byla díky tomu, že byly otevřené vchodové dveře, táta měl na starosti jiné věci než je zavřít.
Tak takhle se k tomu, co se u nás dělo, stavěli jeho rodiče. Proto jistě chápete, že k nim nemám nejlepší vztah a příliš je nenavštěvuji. A to mi je vyčítáno – měla bych to prý chápat, že se táty zastávali a zastávají, je to jejich dítě. Já bych se na ně měla jít podívat, dlouho jsem tam nebyla a je zajímá, jak se mi vede. Budiž, jedna věc je zastávat se svého syna, ale být přímými svědky domácího násilí a nic neudělat, to je věc jiná. Jádro pudla je pravděpodobně v tom, že táta byl synem svého otce…
Využívejte celý web.
PředplatnéAutorka publikuje na svém blogu
Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo zkušenosti formou článku? Napište nám na mail redakce@psychologie.cz
