Témata historických klientů byla odrazem jejich doby, jejich hodnot a toho, co se považovalo za „přijatelné“ k řešení v psychoterapii. Témata dnešních klientů jsou odrazem dnešní doby, našich nových potřeb, naší odlišné životní i společenské situace. Proto se mění i psychoterapie samotná, stejně jako způsob chápání lidské psychiky a jejího fungování. Ten ovšem nevychází jen z potřeb klientů. Významně se inspiruje v tom, „co se právě nosí“ a co hýbe světem.

V minulém dílu našeho alternativního miniseriálu o dějinách psychologie jsme si přiblížili, jak v „duchu doby“ vzniká psychoanalýza. Chceme‑li rozumět tomu, na co se dobová psychoterapie zaměřuje, musíme chápat, že nejen uvažování psychologů, ale i problémy klientů jsou vždy jiné, dobově podmíněné.

Existenciální krize byla na konci 19. století něco, o čem spíše mluvili filozofové, než co by trápilo běžnou ženu v domácnosti. Hledání partnera nebo prokrastinace opravdu nebyly typickým předmětem psychoterapií doby Freudovy. Hysterický pacient je dnes v ordinacích psychiatrů naprostou raritou – za dob Freuda to byla každodenní záležitost.

Rozložit a složit

První polovina 20. století je obrovským triumfem vědy. Penicilin proměňuje nemoci, které nás kosily po milionech, v neškodný problém. Elektřina zcela převrací náš životní styl: žijeme plně i po soumraku, posloucháme rozhlas a používáme telefon. Pomocí dynamitu trháme skály. Snílkové hovoří o síle atomu. Zdá se, že věda (nikoli jen technický pokrok jako v 19. století) je nyní novým náboženstvím, které vyřeší všechny problémy světa.

Vědci budou brzy ovlivňovat počasí, svět… a jistě i člověka, soudilo se v naivním dobovém optimismu. A opravdu se o to pokoušejí – pochopitelně prostřednictví dobové vědecké módy, jejího jazyka a pravidel:

• analýzy na díly
• hledání zákonů po vzoru přírodní vědy
• zaměření se na to, co je viditelné a měřitelné
• hledání lineárních, přímých vztahů mezi jevy.

V reakci na nefunkčnost některých snah psychoanalýzy se objevuje behaviorismus a jeho dcera: kognitivně‑behaviorální (či racionálně‑emoční) psychoterapie.

Ve svých jednoznačných předpisech nám říká: Za vaše špatné chování může vaše špatné myšlení. Změňte tento vzorec, a změníte své chování. „A“ vede k „B“, chyby v myšlení vedou k chybám v chování nebo nesprávným emocím. Učte se své vzorce napravovat takto a takto. Toto je nejlepší recept. Na angínu berte penicilín, na úzkost přepište své katastrofické scénáře. Zde jsou techniky, které fungují.

Jednoduchá řešení narážejí na složitost problémů. Velká životní dilemata nejde zvládnout jen tím, že si na papír sepíšeme pro a proti.

Toto uvažování jasně přejímá způsob, který byl v dobovém jazyce vědy moderní a jediný přijatelný. Z hlediska historie psychologie byl tento posun pochopitelně důležitý. Psychoterapii bylo nutno opřít o vědecké poznání, nikoli pouze o intuitivní líčení dobových intelektuálů o tom, jaké nestvůry se kde v mysli nacházejí a jak s nimi bojovat.

Kognitivně‑behaviorální proudy (i vědecká snaha analyzovat psychoterapii a hledat v ní to, co je skutečně účinné) se ukázaly jako efektivní. Nová terapie ve zlomku doby potřebné na několikaletou psychoanalýzu pomáhala lidem s jejich úzkostmi, zlozvyky nebo starostmi.

Přes svou zjevnou užitečnost se však tento nový přístup nevyhnul podobným problémům jako psychoanalýza – především v tom, že se u mnoha problémů a životních situací ukázal jako nefunkční nebo nevhodný. Právě díky snaze o měřitelnost a hledání „jednotlivých dílků“ byly mnohé přístupy příliš extrémními ve své jednoduchosti, než aby dobře fungovaly a pomáhaly v komplikovaném spektru lidských potíží.

Každý, kdo se kdy setkal s jakýmkoli osobním problém, ví, že je to nejen „vzorec myšlení“, který ovládá problematické chování, ale je to stejně tak i problematické chování, které vede k vytváření nesprávných vzorců myšlení. Jsou to nejen myšlenky, které spouštějí nepříjemné emoce, ale také nepříjemné emoce, které vytvářejí naše nepříjemné myšlenky.

Tento cirkulární (a ve skutečnosti ještě daleko složitější) vztah původní formy terapií, vycházející z behaviorismu, zcela ignorovaly. Na komplexnější chápání bylo příliš brzo. Heslem doby bylo „A vede k B“, bacil vyvolá nemoc, jiskra zažehne plyn, tvoje nesprávná úvaha vyvolá tento emoční problém.

Každý problém potřebuje své řešení

Podobně nestačily uvedené modely zdaleka pokrýt celé spektrum problémů moderního člověka. Všichni víme, že myšlení a vnitřní komentáře jsou sice důležitou součástí naší duše, ale nikoli oblasti jedinou a nejdůležitější. Jak vám může kognitivně‑behaviorální psycholog pomoci s existenciální krizí? Jak vám může psychoanalytik pomoci s problémy v partnerské komunikaci nebo s výběrem vhodného povolání? Ne příliš.

Oba terapeutické proudy byly silně prosyceny způsobem, jakým „se“ v dané době uvažovalo, ale také reagovaly na odlišné zakázky. Freudův klient nebyl totožný s klientem 21. století. Typický psychoanalytický pacient byla hysterická žena devastovaná přísnou výchovou, despotickým otcem a pokryteckým a úzkostným vztahem k sexu – což jsou všechno aspekty, které k přelomu 19. a 20. století jistě silně patří. Za Freudem nepřicházeli lidé, aby jim pomohl s jejich konflikty v komunikaci s babičkou nebo nalezením správné životní cesty.

Následkem uvědomění si plodů, které jim přináší vnější – ekonomický a společenský – rozvoj, začali lidé u psychoterapeutů hledat něco velmi podobného, ale ve vnitřní oblasti.

Stejně tak kognitivně‑behaviorálně terapie si kladla za cíl pomáhat lidem s velice úzkým spektrem problémů – těch, které byly dobově považovány za vhodné pro starost psychoterapeutů. Zaměřovala se proto na úzkosti, nesprávné návyky nebo na deprese. Ovšem i v těchto oblastech byla její proklamovaná mantra „váš problém je problémem vašeho myšlení“ (případně „špatného naučení“) přílišným zjednodušením na to, aby pokryla celé spektrum situací, ve kterých se závislosti, úzkost nebo deprese může objevit.

Představa, že by se KBT terapeut s arzenálem technik své doby pokusil pomocí změny myšlenkového schématu „odstranit“ existenciální úzkost, strach ze smrti nebo depresi poprvé zamilovaného teenagera, se zdá až úsměvná. Všem, kdo máme jen trochu životní zkušenosti, je jasné, že velká životní dilemata a existenciální hledání prostě nejde zvládnout jen tím, že si na papír sepíšeme pro a proti a rozhodneme se pro tu variantu, která nasbírá více bodů (byť se nám to koučovací průmysl někdy snaží namluvit).

Pro upřesnění: jak psychoanalytická psychoterapie, tak kognitivně‑behaviorální přístupy se pochopitelně neustále rozvíjejí a reagují na problémy a kritiku, se kterou se setkávají. Naším cílem zde není analyzovat současný stav těchto terapií, ale podívat se na dějiny psychologie a na to, jak psychologii vždy ovlivňuje duch doby, který udává její slovník, zaměření a náplň, a jak se tento vliv nevyhýbá ani naší současnosti.

Nová psychoterapie tedy byla v mnohém účinná, lidé však po ní chtěli více. Poválečný ekonomický boom představoval v USA do té doby nezažitou epochu rozvoje, prosperity a bezpečí. Člověk se nasytí, uspokojí základní potřeby a začne přemýšlet, co dál… Následkem uvědomění si plodů, které jim přináší vnější – ekonomický a společenský – rozvoj, začali lidé u psychoterapeutů hledat něco velmi podobného, ale ve vnitřní oblasti.

Klienti najednou očekávali nejen odpovědi, jak odstranit svou úzkost nebo vyléčit svou poruchu, ale také na to, jak lépe žít, jak odhalit, kdo vlastně jsem, jak objevit v sobě to a ono, jak se rozvíjet.

Vnější změny tak opět připravily cestu i změnám v oblasti psychologie. Jak přesně vypadala a co pozitivního i negativního přinesla, povíme si v příštím dílu našeho seriálu.